Ptát se na to, jak pravděpodobné je, že americké prezidentské volby vyhraje Donald Trump, je ještě příliš brzy. Ale určitě je to natolik možné, že má smysl se ptát, co se stane, když Trump vyhraje.

Obecně panuje přesvědčení, že Trump, jakkoli co chvíli pronáší naprosté nesmysly, se teprve v závěru svého prezidentování začal učit ovládat páky moci. A že proto bude jeho případná druhá vláda radikálnější než ta první.

V zahraniční politice Trump odjakživa žije pocitem, že „nás všichni chtějí oškubat“, a konkrétně vůči Evropě a NATO, že „nám neplatí za obranu“. Všechny další postoje se odvíjejí od toho. Ale Trump bude potřebovat lidi, kteří jeho instinktu dají programovou a organizační náplň. Jako jeden z takových dodavatelů se v poslední době vyprofiloval člověk jménem Sumantra Maitra. Natolik, že studie, kterou na téma budoucnosti NATO před rokem zveřejnil pod hlavičkou think-tanku Center for Renewing America, si všimla i zavedená média. Jeho koncepce, kterou překřtili na „NATO u ledu“, prý vzbudila zájem lidí blízkých Trumpovi. Maitra zdůrazňuje, že mluví sám za sebe a Trumpovu kampaň nereprezentuje. Nicméně jeho studie je nejdostupnějším nástinem toho, jak by Trumpova politika mohla vypadat.

Na co se tedy můžeme těšit?

Na úvod řekněme, že Maitra nenavrhuje vystoupení z NATO ani zrušení americké jaderné garance pro Evropu. Což je podle něho umírněná pozice, i když lidi, kteří vystoupení výslovně prosazují, se zdráhá jmenovat.

Základním faktem je pro něj, že USA disproporčně financují jak obranu Evropy, tak Ukrajiny, a to musí skončit. V tom se s ním shoduje řada dalších lidí, je to nerozporovatelná skutečnost. Ani není nová, ukrajinská válka ji jen akcentovala, ale to vědomí je dnes staré už dekády.

Sdílení břemene? Ne, přesun břemene

Maitrova cesta ke „spícímu NATO“ (tak zní jeho termín) spočívá v tom, že USA stáhnou svá pozemní vojska z Evropy podle pevně stanoveného kalendáře. V Evropě zůstanou americké jaderné zbraně, letectvo, které s nimi souvisí, a loďstvo ve Středozemním moři. Za všechno ostatní převezmou odpovědnost Evropané. Dosud užívaný termín „sdílení břemene“ nahrazuje „přesunem břemene“. Nic jiného než tento unilaterální kalendář prý s Evropany nehne.

Další položky plánu jsou konec rozšiřování NATO – „blok, který neustále mutuje a rozšiřuje se, nemůže mít koherentní strategii“. Čili přijetí Ukrajiny je vyloučené. A drastická redukce aparátu organizace – byrokracie „se udržuje sama při životě a má tendenci prosazovat mise, které přesahují základní úlohu NATO a někdy jsou v rozporu s domácími zájmy Spojených států“. Veškerý aparát, který nesouvisí s vedením války, by šel pryč. Konec boje proti terorismu, „autoritářským tendencím“, či dokonce globálnímu oteplování, což jsou úkoly, které Maitra cituje z dokumentů NATO.

To jsou srozumitelné cíle a jsou i z ryze technického hlediska dosažitelné. Evropa na nahrazení amerického příspěvku má hospodářskou kapacitu. To, že jadernou záruku a určité prostředky chce Maitra v Evropě zachovat, znamená, že nepřichází existenční hrozba. Pro případ, že by se nám to nelíbilo a chtěli bychom mu to vymluvit, je ale důležité snažit se pochopit, jak ke svým vývodům Maitra přichází.

To, že odmítá přijetí Ukrajiny, neznamená, že by byl protiukrajinský nebo proruský. Bezpečnostní obavy baltských zemí označuje za pochopitelné, v jiných textech nemá problém mluvit o ruském revanšismu či agresivitě. Postupné rozšiřování NATO sice považuje za chybu, nicméně když byl při nedávné veřejné diskusi v Londýně dotazován, zda by Západ neměl uznat ruské strategické zájmy v baltských zemích, tak to odmítl s tím, že „ty jsou v klubu“. Maitra není proruský ani protiruský, je proamerický.

Nepohání ho ani to trumpovské přesvědčení, že „nás chtějí oškubat“. Pro něj je tím základním omylem „unipolární moment“, tedy období bezprostředně po konci studené války, kdy si USA myslely, že jakožto jediná supervelmoc si mohou dovolit uspořádat svět podle svých představ. A učinily to způsobem, který není udržitelný a není pro Ameriku dobrý.

Západní Evropě zakrněly svaly

Zajímavý je jeho komplikovaný popis toho, jak se evropské bezpečnostní dilema vyvinulo. Na jedné straně konstatuje to, co mnozí jiní – že za desetiletí pod americkým deštníkem západní Evropě „zakrněly svaly“. Na druhé straně ty ovšem nejsou jedinou překážkou samostatné evropské obraně. Těmi jsou jednak to, že západní Evropa nikdy nebude vnímat ruskou hrozbu naléhavě – ruský voják na atlantském pobřeží se prostě nejeví jako pravděpodobný. Zároveň ovšem Amerika dávala najevo imperiální instinkt a každému intenzivnějšímu prohloubení evropské obranné spolupráce vždy diskrétně bránila. Přitom ale vznik bezpečnostně suverénní Evropy Maitra nepovažuje za pravděpodobný – i do budoucna prý budou západoevropské země zainteresovány na východoevropských zemích jen jako na nárazníkové zóně.

Z této logiky taky vyplývá, že ho nezajímá, jak je která alianční země „proamerická“. Ani neoceňuje, že občas nějaká západoevropská země symbolicky vyšle fregatu do Tichého oceánu jako gesto reciprocity. To, že třeba baltské země ve svých bezpečnostních doktrínách zdůrazňují zájem na pokračujícím americkém angažmá v Evropě, je pro něj spíš problém. Jen tím hegemona Aliance svazují, podsouvají mu své vlastní zájmy a tlakem na rozšiřování Aliance jen ředí její efektivnost.

S Maitrovou studií by se dalo na mnoha místech polemizovat, ukázat na slepé skvrny a předsudky. Ale ty má každá taková koncepce, člověk si jich všimne, jen když se mu závěry nelíbí. Maitra přehání nesouhlas s počátečním rozšířením NATO v řadách amerického národněbezpečnostního establishmentu a akademických stratégů. Opakuje dokonce oblíbený „talking point“, že proti rozšíření NATO byl i legendární stratég George Kennan (měl by vědět, že síla tohoto argumentu je poněkud otupena tím, že Kennan byl už proti vzniku NATO).

Maitra dobře zná americké dějiny i dějiny velmocí, ale jakožto Američan (navíc indického původu, což je taky velká civilizace) nemá velké pochopení pro malé země. Takže zatímco si stěžuje, že poválečný evropský projekt pod americkou ochranou „podkopává národní zájem (i mírné formy benevolentního nacionalismu a prioritizace členských států)“, novým členským státům vytýká jejich „kmenové a etnické neukojené požadavky“ (v originále grievances; v jiném textu označuje rusko-ukrajinskou válku za „etnický spor“). To je těžko udržitelné. Patrně jediná země, v jejíž zahraniční politice hrají roli etnicky založené touhy, je Maďarsko. Mnohem spíš to působí tak, že velké či bohaté země, do nichž je americký turista zvyklý jezdit na dovolenou, mají nárok na „umírněný, benevolentní nacionalismus“, zatímco u méně interesantních zemí je totéž považováno za „neukojené etnické požadavky“. Jeho perspektivu dokresluje i to, že ve veřejné diskusi příležitostně omylem mluví o „Československu“ tam, kde jde o Českou republiku, a o „Sovětském svazu“, kde jde o Rusko.

Tím jsou nakonec poznamenány jeho představy a tom, jak se obranné uspořádání v Evropě bude vyvíjet. Předvídá větší důraz na dvoustranné vztahy, jejichž zárodky vidí v tom, že Německo vyslalo předsunutou jednotku na Litvu nebo Francie navázala užší obrannou spolupráci s Řeckem. Říká těmto vztahům „mini-ententes“, tedy s odkazem na dohody v předválečné Evropě. Což mu jakožto nezaujatému historikovi asi přijde zajímavé, kdežto v některých zemích to připomene spíš uspořádání, která se moc neosvědčila (a francouzsko-řecká spolupráce je namířena primárně proti dalšímu členovi NATO, Turecku).

V jedné věci má Maitra naprostou pravdu, a to když kroutí hlavou nad tím, jak se někteří Evropané vkládají do americké domácí politiky. Hlasitě hecují protitrumpovskou #resistance a republikánské podpory Ukrajiny se snaží docílit urážením a vyhrožováním. „Existuje riziko,“ píše Maitra, „že se malý stát jednoznačně přimkne jen k jedné straně hegemonovy domácí debaty, čímž si může znepřátelit druhou stranu, kterou vždy mohou dělit od moci jen jedny volby.“ Tento sklon, přítomný i u nás, je nepochopitelný a svědčí o naprosté diplomatické nezralosti a naivitě.

Ale nemá cenu přistupovat k takovéto koncepci v roli akademického hodnotitele. Je to příprava na to, co velmi reálně může nastat. Těch zhruba sto tisíc amerických vojáků v Evropě je jen jedna položka. Stejně neudržitelná je propast mezi Evropou a USA, jak ve výdajích na obranu, tak na podporu Ukrajiny. A i ta čísla vlastně vypovídají málo. Jde o účelnost jejich vynakládání. O to, že americká armáda umí některé věci, které Evropané prostě neumějí. Pomoc Ukrajině obnažuje, že vedle peněz jde i o to, že některé zbraně či munici prostě západní svět není schopen s požadovanou rychlostí vyrobit. Totéž se samozřejmě týká evropské obrany.

A v diskusi je třeba hledat argumenty, které přesvědčí je, ne nás. Vstupovali jsme do NATO v době, kdy ještě byla americká zahraniční politika formována lidmi, kteří zažili studenou válku. Mezi velikány byli lidé evropského židovského, ale třeba i polského či českého původu. Ta doba už se nevrátí.