Čechy odděluje od Bavorska hráz pohraničních hor a lesů, jež byly v dějinách různě průchozí, někdy tam vládl čilý ruch (solná stezka z Pasova do Prachatic), jindy byly téměř nepropustné: v letech 1948 až 1989 dokonce ostnatým drátem a psovody s ostrými náboji střežené. Jsou to dvě země však nepochybně historicky provázené a spřízněné, existuje i teorie o společném původu slova Baiowaria a Boioihaemum, tedy Bavorsko a Bohemie, země kmene Bójů. Značná podobnost napadne ale i pouhého pozorovatele, a to dokonce i dnes: pokud nemyslíme jen společnou zálibu v pivu, nelze popřít, že do obou zemí se silně vtisklo baroko, které se, a to snad není třeba příliš dokazovat, umělo ke krajině chovat mimořádně vlídně a laskavě. Jsou to, odmyslíme-li si stav a zachovalost, země oble vykroužených křivek kostelů a chrámů, barevných fasád klášterů, božích muk a sloupů s Pannou Marií a svatých Johanů Nepomuckých na mostech i všude jinde.

Tohle zjevné příbuzenství má svůj historický kontext a podobu duchovní, politickou a materiální. Jsou to dvě sousední země, dlouho propojené i jazykem, tedy němčinou, kterou mluvila nebo jí rozuměla nemalá část obyvatel oné Bohemie čili Böhmen. Po katastrofě let 1938 až 1945 také směřovala do Bavorska naprostá většina českých Němců, kde byli přijati jako tzv. pátý kmen bavorského národa, vedle Bavorů, Franků a Švábů. Není tedy divu, že Čechy jsou v téhle spolkové zemi, která se pořád docela liší od zbytku Německa, brány jako „bližší“ země, o které se tam něco ví a je o ni zájem. Tento vztah by měl být vzájemný, a nikoli omezený jen na to pivo (které nedominuje ostatně v celém Bavorsku, neboť ve Francích už vládne víno) nebo na lyžování v Alpách, které zabírají jen malou část té země, která je jen o trochu (o osm tisíc kilometrů čtverečních) menší než celá Česká republika.

Plodem téhle spřízněnosti ve výseku dějin je „česko-bavorská zemská výstava“ Baroko v Bavorsku a v Čechách, která se koná v budově Národního muzea v Praze. Její bavorská číst se uskutečnila loni v řezenském Domě bavorských dějin. S jistotou lze o ní říci, že to není žádná akce do počtu, dělaná proto, aby se zaškrtla položka v mezivládních výdajích. Jde skutečně o špičkovou kulturně-historickou výstavu, jež je pro člověka, kterého takové věci zajímají, ba má je rád, skutečnou rozkoší a svátkem. Ona už je zárukou kvality výstavy skutečnost, že jejím hlavním autorem je profesor Vít Vlnas, člověk, který kunsthistorii pěstuje jako svého druhu umělecko-literární disciplínu a jenž nejenže baroko miluje, ale baroko miluje i jeho. Vykládá ho neschematicky a bez akademického žargonu, umí ho podat s gustem pro detail i podstatu věci. Nepodléhá přitom ideologickým módám a moresům, jeho texty jsou srozumitelné a záživné.

Divák je tedy na výstavě poučován v únosné míře, ale hlavně je vtahován do děje a souvislostí. Ve třech muzejních prostorách spatří na dvě stovky předmětů různého druhu, uměleckých děl, obrazů, soch velkých i malých, modelů architektonických, předmětů sakrálních i světských, dokumentů, listin, mincí, oděvů i koňských postrojů. Spatřit lze zblízka věci dokládající velikost doby, především ve sféře stavitelské a vůbec umělecké, i její stinné stránky, tedy v prvé řadě skutečnost, že epocha se zrodila z hrůz třicetileté války. A válečných útrap nebyla ušetřena ani v průběhu dalších let, i když rozsahem nešlo zdaleka o takové konflikty, jaké přinesla staletí další, tedy války napoleonské, natož pak inferna dvacátého století.

Baroko ve střední Evropě zabírá čas zhruba od začátku 17. století do poloviny osmnáctého, kolem roku 1730 právě v Bavorsku se už hlásí jiná, trochu zjemnělejší a dekorativnější estetika, rokoko. Hutnost a emoční důraznost baroka mizí a rozplývá se v narůžovělém sentimentu. Ten byl baroku cizí, v něm se vše dovádělo do důsledků, víra do extáze, cit do vášně, strach a úzkost do děsu a hrůzy. Bylo to umění nutně spjaté se smrtí, respektive vědomím, že vše má svůj konec a nad vším vládne Čas a Osud. Memento mori je v každém správném barokním díle: na výstavě divák věru nepřehlédne úžasnou náhrobní tumbu v podobě realisticky vyvedeného kostlivce, krásné dílo salcburského sochaře, specialisty na morbidní skulptury Hanse Conrada Aspera. A chvíli se zajisté bude prohlížet „portrét“ Mary Poyntzové, měšťanské dívky z Aušpurku, napůl tvář mladé dívky, napůl obličej rozežraný larvami a červy.

Zbožnost i zábava

Ideově je to doba ještě plně prodchnuta nábožensky, umění až na výjimky neopouští křesťanská témata, umělecké předměty slouží liturgii nebo zbožnosti, ale život si hledá i svůj prostor pro zábavu a světskou radost, projevující se touhou po kráse a vznešenosti, jejímž výrazem je třeba barokní opera. Jednou z nich vrcholila velkolepá pražská korunovace císaře Karla VI. v roce 1623: zkomponoval ji Johann Joseph Lux, jmenovala se Costanza e fortezza (Stálost a pevnost), a byť se hrála pouze dvakrát, postavily se pro ni velkolepé kulisy, zpodobňující antický Řím, a hlediště pro čtyři tisíce diváků: model si lze prohlédnout.

Výstava začíná... kde jinde než na Bílé hoře. Kde je na české straně spatřován začátek „našich běd“, tam začíná bavorský vzestup. Na Bílé hoře totiž „české pány“ 8. listopadu 1620 porazí vedle císařských oddílů vojsko bavorského vévody Maxmiliána I. (1573–1651), což má své důsledky. Maxmilián jako spojenec císaře Ferdinanda Štýrského je v roce 1623 odměněn na říšském sněmu v Řeznu kurfiřtskou hodností, jež je odebrána „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému, jenž, mimochodem, stejně jako Maxmilián pochází z rodu Wittelsbachů, té bavorské dynastie. Bavorsko je od té doby kurfiřství, panovník se dostává mezi sedm nejvyšších říšských knížat, kam ho přivedla účast na Bílá hoře! Taková věc se nemohla udát bez přízně nebes, jež tehdy zastupovala Panna Maria, jejíž obrázek, protestanty znesvěcený, třímal bojovníky povzbuzující karmelitán Dominik. S heslem Sancta Maria šli také Bavoři do boje, v němž jim demoralizovaní žoldnéři protestantských stavů nemohli být velkým konkurentem. Katolické vítězství se logicky prolne s protireformačním kultem Panny Marie. Zázračný „pražský“ obraz vévodí oltáři v římském kostele Santa Maria della Vittoria a Panna Maria coby Immaculata, tedy Neposkvrněná, stojí na sloupech v Mnichově, Vídni a Praze, přičemž ten mnichovský sloup, vztyčený roku 1637, je symbolem města i Bavorska, kde nebyl nikdy zpochybněn, tedy až do příchodu multi-kulti. Pražský sloup zdaleka tak jednoznačně vnímán není, během 19. století city Čechů k němu značně ochladnou a v listopadu 1918 je davem svržen. Hlava Panny Marie je jedním z atraktivních exponátů výstavy: z pohledu zblízka ještě víc vynikne její ušlechtilost a nevinnost.

Do období vrcholícího baroka ovšem vpadne ještě jedna dynastická bavorsko-česká historická zápletka: pokus bavorského kurfiřta Karla Albrechta usednout na český trůn v roce 1741. Císař Karel VI. se, jak známo, mužského potomka nedočkal, a když na podzim roku 1740 nečekaně zemřel (otrávil se houbami), Habsburkové de facto vymřeli po meči. Nárok jeho nástupkyně Marie Terezie (bylo jí 23 let) je bez ohledu na tzv. pragmatickou sankci okamžitě zpochybněn, nejprve napadne Slezsko Bedřich II., k němuž se poněkud podle přidá koalice Saska, Rýnské Falce a Bavorska. Na podzim 1741 je u Prahy francouzsko-bavorské vojsko, a když koncem listopadu vjede do města Karel Albrecht, už se cítí českým králem. A kupodivu nalézá v Čechách docela příznivou odezvu, zdá se, že nemalá část českých stavů je mu nakloněna, možná doufají, že kurfiřt by mohl Prahu proměnit ve svou rezidenci, takže jim nedělá problém se k Marii Terezii otočit zády. Má to však háček, svatováclavská koruna je ve Vídni, kam byla pro jistotu dopravena, takže Bavorovi mohou stavové jen holdovat: zato třikrát. Jenže mezitím se štěstěna přece jen přivrací k císařovně, která se v létě 1742 usmiřuje s Bedřichem Pruským, což jí uvolňuje ruce k záchraně své pozice v Čechách. Půl roku je zase Praha obléhána „svými“, až v prosinci 1742 z Prahy odcházejí francouzsko-bavorští okupanti, kteří se jinak s Pražany docela snesli. Čeští stavové nyní holdují císařovně, která si o nich do konce života myslí své. Sen o česko-bavorském království končí. Nebyla by to ale možná nezajímavá odbočka našich společných dějin…

Ale z té doby je toho víc, co obě země spojuje. Nepochybně v první řadě krásné stavby. Společné jméno pro bavorsko-české baroko zní totiž Dientzenhoferové! Ještě otec první generace tohoto nejvlivnějšího a nejinvenčnějšího klanu středoevropských stavitelů byl obyčejný sedlák z městečka Wendelstein ve středním Bavorsku. Jeho šest synů se, jako v pohádce, vydalo do Prahy, kde na konci 17. století nastal stavební boom. Ze všech se stali stavitelé: Georg, Johann, Wolfgang, Abraham, Leonhard a Kryštof, všichni jsou v roce 1678 doloženi v Praze, pak se různě rozptylují za zakázkami do okolí, taky do zpět do Bavor, ale Praha a Čechy jsou epicentrem. V ní se nejvíc uplatní Kryštof, na něhož navazuje geniální syn Kilián Ignác, jímž umění vrcholného (radikálního) českého baroka vyvrcholí. Do školy chodí k malostranským jezuitům, na učení odjíždí do Itálie, žije v Praze, jeho hýřivé nápady se realizují v Čechách, ale jeho bavorské kořeny bychom mu mohli přiznat. Nic nás to ostatně nestojí.