Pouhých několik tisíc kilometrů od nás, totiž v subsaharské Africe, mají lidé úplně jiné problémy, než jsou nepatrné posuny v teplotě atmosféry, genderová identita, bezlepkové potraviny nebo muka vybírání mezi Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem. Nejmladší stát světa, Jihosúdánská republika, se od Súdánu odtrhl v roce 2011, avšak teprve před dvěma lety země došla určitého klidu. Odtržení tohoto území je příběhem osamostatnění křesťanských kmenů a obranným reflexem proti islamizaci ze strany většinově arabského Súdánu (někdy severního Súdánu).

Následkem opakovaných válek má dvanáctimilionový Jižní Súdán početnou diasporu ve světě, jak dobrovolnou, tak nedobrovolnou. Tu druhou tvoří několik desítek tisíc otroků, kteří byli přes vnitrosúdánskou hranici odvlečeni do arabských částí země v 80. a 90. letech a pořád tam v nedůstojných podmínkách žijí. Franco Majok řídí z Jižního Súdánu jako klíčová osoba vyvádění otroků zpátky na svobodu. Je projektovým manažerem Křesťanské mezinárodní solidarity (CSI, Christian Solidarity International). V Praze byl v rámci festivalu Červená středa.

Franco, vyprávějte nejdřív něco o sobě. Narodil jste se před občanskou válkou.

Před druhou občanskou válkou, ale uprostřed té první. Narodil jsem se v jižním Súdánu roku 1963. Přesné datum neznám. Měl jsem čtyři bratry, tři z nich pořád žijí, jeden zemřel právě v občanské válce. Ta první byla v letech 1955 až 1972. Hodně se na mně podepsala. V sedmi letech jsem uprchl do Konga (myšlena Demokratická republika Kongo – pozn. red.). Tam jsem jako malé dítě, úplně odloučený od rodiny, prožil dva roky. Byl jsem ve skupině uprchlíků, kterou podporoval Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Zřídili pro nás utečenecký tábor, kde jsme dostávali jídlo a šaty. Dokonce pro nás v druhém roce otevřeli školu. Když první občanská válka skončila, to bylo v roce 1972, OSN nás dopravila zpátky na jih Súdánu. A já jsem pokračoval na základní škole. Druhá válka z roku 1983 mě zastihla na střední. Povedlo se mi utéct nejdřív do Chartúmu a odtamtud do Egypta. V Káhiře jsem se oženil, nakonec jsme se se ženou dostali do Spojených států.

Ta první občanská válka vypukla mezi křesťany a muslimy, nebo mezi různými znepřátelenými kmeny?

Čistě mezi křesťany a muslimy. Ale nebyla to ještě tak úplně válka za sjednocení jižního Súdánu, spíš snaha se prostě oddělit od muslimů. Ta válka se nevyvíjela dobře. Většina okolního světa váhala nás podpořit. Zájmy Ameriky a Západu byly tehdy jinde. Jediný stát, odkud jsme dostali nějakou podporu, byl Izrael, a to teprve v roce 1970. Přece jen se podařilo podepsat mírovou dohodu. O devět roků později, v roce 1983, jak už jsem zmínil, vypukla druhá občanská válka. Od té první se lišila daleko větší brutalitou, zahynuly v ní na dva miliony lidí. Severní Súdán byl velmi dobře vyzbrojen. Válce bezprostředně předcházely pokusy režimu v Chartúmu aplikovat islámské právo šaría i na nemuslimy. Křesťané z jihu z toho samozřejmě šťastní nebyli. V téže době byla na jihu objevena ropa, kterou vláda chtěla stahovat k sobě na sever a prodávat dál.

To kvůli ropě byla ta druhá válka brutálnější?

Taky, ale hlavně sever válku pojal jako džihád, svatý boj proti nevěřícím. A v rámci džihádu centrální vláda ponoukala dva arabské kmeny z oblasti kolem hranice mezi muslimskou a křesťanskou částí země, aby jejich bojovníci vyráželi přes hranici na jih, přepadali vesnice, ničili domy a násilím odváděli lidi do otroctví. Tyto dva kmeny za vznik fenoménu otroctví v jižním Súdánu nesou bezprostřední odpovědnost.

Unášejí pořád?

Už ne. Ovšem pořád drží v zajetí desítky tisíc křesťanů a nemuslimů (takto jsou označováni nekřesťanští animisté – pozn. red.), kteří se v jejich moci ocitli během 80. a 90. let. Únosy byly zastaveny až v roce 2004, kdy byl podepsán mír a druhá občanská válka skončila.

Z jakého kmene se rekrutovali otroci?

Z kmene Dinka. Jsem jeho členem. Náš kmen s oběma arabskými kmeny přes hranici sousedí. Jsme křesťané a naše muslimské sousedy dlouhodobě iritovalo, jak vedle nich může žít kmen, který islám nepřijal. Znali jen dvě možnosti: buď přijmete islám, nebo vás zničíme. Dinkové jsou chovateli dobytka. Jsme největší kmen v zemi (Dinkové tvoří asi 40 procent obyvatelstva Jižního Súdánu – pozn. red.). Skoro všichni otroci zavlečení na sever jsou Dinkové, byli jsme takříkajíc na ráně.

Dinkové jsou křesťané. Jaké denominace?

V Jižním Súdánu tři největší církve jsou: episkopální církev, tedy vlastně anglikáni, pak katolíci a presbyteriáni. Ale třeba já jsem luterán.

Co animisté, jsou s vámi proti muslimům?

Ano. V Jižním Súdánu žije 63 kmenů. V každém z nich byste našel i lidi, kteří prostě věří v Boha a neztotožňují se s žádnou církví. Nebo vyznávají staré africké tradice. Ale když je nějaký kostel napaden, animisté přijdou na pomoc. Jsou to naši spojenci proti islámu. Děti animistů se ve škole často stávají křesťany. Tím pádem animistů pomalu ubývá.

Vraťme se do 80. a 90. let, do časů odvádění do otroctví.

Trvalo to skoro dvacet let a svět víceméně mlčel. Skoro nikde se o tom nemluvilo. Změna se začala rýsovat v 90. letech. V roce 1992 do jižního Súdánu poprvé přijel John Eibner z Křesťanské mezinárodní solidarity, CSI a na vlastní oči se přesvědčil, co se tu děje. Vláda v Chartúmu tu CSI neviděla ráda, byla ještě válka a oni delegaci CSI dokonce bombardovali. Jenže Eibnerovi a dalším se postupně podařilo ve světě prolomit ticho. Bez CSI by naše hnutí za samostatnost asi neuspělo, Jižní Súdán by vůbec nevznikl. A to zpočátku i oni naráželi na jisté potíže. Vykupování otroků se například úředníkům amerického státu obecně nelíbilo.

Proč?

Používali argument, že když budeme otroky vykupovat, jen tím povzbudíme další únosy. K tomu se ještě dostaneme. Ale práce CSI se projevila i jinak. Když křesťané v jižním Súdánu viděli, že tam je nějaká CSI a zajímá se o ně, vzali to jako impulz se spojit. A konečně začali islamisty vytlačovat na sever. Důležité bylo pro nás 11. září 2001. Řada lidí v Americe si to propojila. Muslimské nájezdy najednou nebyly jen cosi, co se děje nám. Muslimové přicházeli i k nim. Prezident Bush mladší podepsal zákon o míru v Súdánu (Sudan Peace Act z října 2002; zákon konstatoval, že vláda Súdánu páchá genocidu, vyčlenil peníze na pomoc částem země mimo kontrolu federální vlády – pozn. red.). Tento zákon rozhodujícím dílem přispěl k nezávislosti.

Jak?

Když Usáma bin Ládin zakládal al-Káidu, byl asi deset let hostem vlády v Chartúmu, než ho poslala do Afghánistánu. Vláda USA byla po 11. září velice rozčílená. Po invazi do Afghánistánu a do Iráku byl Súdán třetí zemí, kde Američané přemýšleli o zásahu. Ale první dvě války se nevyvíjely dobře, takže se rozhodli místo invaze pro vznik Jižního Súdánu. Ovšem celý ten proces nastartovala dávno předtím CSI. Kdyby světu neukázala, co se u nás děje, o útlaku nemuslimské populace vládou v Chartúmu by skoro nikdo nevěděl.

Kolik lidí bylo za těch dvacet let z jihu uneseno?

Odhaduje se 100 tisíc. Únosci se přirozeně zaměřovali hlavně na mladé muže a ženy. Nebylo výjimečné, že staré po přepadu vesnice pozabíjeli. Zapálili domy, dobytek odvlekli. Byla to součást předem promyšlené strategie, že se Dinky ztrátou dobytka a demolicí vesnic podaří oslabit natolik, aby kapitulovali a přestoupili na islám. Kapitulace, to je podstata islámu. Samo slovo islám znamená podrobit se. Nikoli být přesvědčen a konvertovat, ale kapitulovat před Alláhem.

O co únoscům jde? Chtějí otroky obrátit na islám, nebo v nich vidí pracovní sílu?

Obojí. Ale kromě toho měla vláda v Chartúmu i vyšší důvody, proč ty masivní odvody do otroctví iniciovala. Potřebovali půdu, na níž kmen Dinka hospodaří. Zadruhé potřebovali ropu, která tam pod zemí je. Vylidnili vesnice a začali s těžbou. Za války se ty peníze používaly na nákup zbraní z Číny, s nimiž zase zabíjeli v jižním Súdánu. Ropovod postavený v těch dobách pochopitelně vede na sever, takže my svou ropu dodnes prodáváme do světa přes Súdán a oni si za přepravu účtují polovinu ceny.

Vás jsme zapomněli v Chartúmu.

To se píše rok 1983. Chtěl jsem samozřejmě pokračovat do Egypta, ale dostat egyptské vízum nebylo jednoduché. Potřebuješ vydělat peníze na cestu, získat pas, pak víza. Potřebuješ mít dobrý důvod, proč chceš opustit Súdán a odejít do Egypta. Zabralo mi to čtyři roky.

Co jste v Chartúmu ty čtyři roky dělal?

Přes den jsem pracoval v továrně vlastněné křesťany, po práci jsem navštěvoval večerní školu. Následoval Egypt, tam jsem strávil deset let. Snažil jsem se dostat do Spojených států, ale i to trvalo neuvěřitelnou dobu.

Musel jste v Egyptě předstírat, že jste muslim?

Ne, jsem křesťan, víru jsem neměnil. Koptská církev v Egyptě nám otevřela své kostely. A křesťanské byznysmeny instruovala, že pokud mají nějaké volné místo, ať ho obsadí nějakým Jihosúdáncem. I já jsem pracoval ve firmě koptského majitele, firma dělala izolace střech. Koptové nám ohromně pomohli. Já například jsem u této rodiny pracoval až do svého odchodu do Ameriky.

Jsou Arabové celkově rasisté?

Naprosto. V Egyptě se černochům běžně děje, že jdete po ulici a lidi o vás, samozřejmě i přímo před vámi, mluví jako o Bombovi. Bombo znamená opice. Je i taková písnička, kterou Egypťané zpívají: Bombo ze Súdánu. Chování na Západě dávno nepředstavitelné. Ovšem koptové se takhle nechovali. Celých těch deset let v Káhiře jsem měl před očima Ameriku, tam jsem se chtěl dostat. Dlouho jsem byl odmítán. Nejdřív bylo potřeba získat uprchlický status od OSN. Ale OSN se musí řídit názorem vlády země, v níž daná pobočka působí. Egyptská vláda nám, křesťanským utečencům z jižního Súdánu, dlouho odmítala uprchlický status přiznat. Nakonec ho dala a já jsem přes OSN mohl jako uprchlík do USA vycestovat. Do Ameriky jsem přijel v roce 1998, s oficiálními papíry. Po patnácti letech jsem tam začal pracovat pro CSI. Ale CSI jsem znal už dřív – mezi unesenými byli i moji příbuzní, z nich jsou někteří dosud v otroctví, respektive nevíme, jestli jsou ještě naživu.

Řekl byste, že Amerika je patronem Jižního Súdánu?

Jižní Súdán by bez pomoci Spojených států nevznikl. Tedy – on by nevznikl bez pomoci CSI, která pak ve Spojených státech rozšířila povědomí o otrokářství v Súdánu. Toho se v Americe ujaly křesťanské skupiny a naše téma se podařilo ve Washingtonu prolobbovat. Prezident Bush mladší se při nástupu do úřadu opíral o křesťanské skupiny, které měly své informace od CSI.

A dnes?

Vztahy nejsou vyloženě špatné, je to takové ano i ne. Nemáme s vládou ve Washingtonu silné vztahy, musíme se o ně pořád ucházet.

Organizujete osvobozování otroků ze severního Súdánu. Při tom vám americká vláda nějak pomáhá?

Ne. Financuje to CSI, shání peníze od soukromých dárců. Nezískáváme žádné peníze ani od OSN, ani od jiných vlád. Na Západě, hlavně ve Spojených státech, se obracíme na křesťanská společenství a skrz ně na jednotlivce. Na těch závisíme.

A dál? Posbíráte na Západě peníze a s nimi se vydáte k těm dvěma otrokářským kmenům na hranici Súdánu?

Tam bych vůbec nešel, nemohl bych. Pro mě je to nebezpečné už u hranic, natož abych hranici překračoval. Oba otrokářské kmeny k CSI zaujímají nepřátelský postoj, stejně jako vláda v Chartúmu. Zadruhé otrokářům nedáváme peníze. Máme na severu pár lidí, kteří s námi spolupracují. To oni jdou k otrokům a převádějí je pěšky přes hranici. Pochopitelně nikoli veřejně. Pracují v utajení. Jsou to Arabové a my jim říkáme arabští retrívři. Pohybují se v terénu vždycky ve skupině. Pokud jde o otroky, ty jejich pánové drží na venkově, do města nesmějí. Tam by mohli utéct, nebo by je tam nedej bože spatřil nějaký cizinec. Majitelé své otroky většinou používají pro práci s dobytkem a na farmě. Retrívři jsou místní, vyznají se tam.

A retrívři majitelům penězi platí?

Ne, platí se kravskou medicínou. Vakcínou pro dobytek. Otrokáři jsou také chovateli dobytka, vakcíny pro svá stáda nutně potřebují. Takže my našim retrívrům dáváme zásoby kravské medicíny. A jídlo pro osvobozené otroky, aby měli na zpáteční cestu. A kromě toho jim dáváme i čas. Taková expedice může trvat až dva měsíce. Retrívři překročí hranice, vytipují si otroky. První postup pak je, že za otrokářem přijde retrívr a nabídne mu za člověka kravskou medicínu. Uvědomte si, že pro chovatele dobytka je kráva jmění, je to jeho bohatství. Kdyby mu pošla, utrpí velkou škodu. Druhý postup: za otrokářem přijde celý tým, deset patnáct mužů. Jsou to silní chlapi a já nevím, jestli při návštěvě používají jako pohrůžku zbraně, nikdy jsem u toho nebyl. Oni majiteli řeknou: Tady toho otroka potřebujeme. Jdou na konfrontaci. Třetí možnost je otroka vyhledat o samotě a nabídnout mu útěk. Otrok většinou zareaguje nejdřív ustrašeně, ale oni ho ujistí, že jich je hodně, že ho ochrání a vyvedou do Jižního Súdánu.

Arabským retrívrův platíte za každého osvobozeného člověka?

Ano. Ovšem oni majitelům dávat peníze nesmějí, pouze vakcíny pro dobytek. To je naše podmínka. Zpočátku se otrokářům i platilo penězi, ale změnili jsme to. Byla by to korupce a přitom ještě i jakási finanční odměna za únos. U kravské medicíny mám jistotu, že ji majitel použije na záchranu krávy. U peněz nevím, co všechno by s nimi dělal.

Když se podaří s majitelem dohodnout výměnu otroka za kravskou medicínu, neriskuje pak otrokář, že se to dovědí jeho sousedé?

On se přece nikomu nepůjde pochlubit, že otroka vyměnil za vakcínu. Kdyby se ho na něj někdo vyptával, může tvrdit, že mu utekl, že nějak záhadně zmizel nebo že ho daroval. Arabský pán si přece s otrokem může dělat, co chce: nechat si ho, prodat ho, někomu darovat...

Odkud svoje retrívry znáte?

Jsou to naši spojenci ještě z dob občanské války. Jižní Súdán byl bez přístupu k moři a oni přecházeli hranici za obchodem. Na jihu tehdy vznikla Armáda za osvobození súdánského lidu, která válčila za práva křesťanů. Armáda potřebovala zboží a potraviny, které jim různí arabští byznysmeni ze severu dopravovali. To se nejdřív muselo dohodnout, že přijdou neozbrojení a naši že jim zaručí bezpečí. Mezi nimi postupně vykrystalizovali retrívři. Nemohu prozrazovat úplné podrobnosti, ale řeknu vám, že pracujeme se dvěma skupinami retrívrů. Každá skupina má svoje vlastní auta, svoje základny, do kterých osvobozené otroky podle potřeby přesunou. Na základně mají zásoby potravin a obnošených šatů, které nakoupili z peněz od nás.

Jak moc je to i pro retrívry nebezpečné? Jako muslimové by mohli být obviněni ze spolupráce s nevěřícími.

Proto taky neoperují nikdy sami, ale vždycky jako silný tým. Do jisté míry je chrání i klanová příslušnost. Kdyby je napadl otrokářský klan, musí počítat s tím, že pak bude v odvetu zase on napaden klanem, z něhož jsou naši retrívři. Každopádně když dokončí misi a přivedou nám zpátky naše lidi, obratem se vracejí na sever. I před námi se zahalují, když s nimi chceme pro naše interní účely pořizovat rozhovor. Nepřejí si, abychom je fotografovali.

Jak se taková předávka odehrává?

Dovím se, kam přijdou a kdy. Já tam přijedu se zástupcem ministerstva pro humanitární záležitosti, přijde i policie. Hned na místě s osvobozeným navrátilcem všechno zdokumentujeme.

Kolik lidí už jste takhle dostali zpátky?

Každý rok asi 1500. CSI s tím začala před třiceti lety, první vyprošťovací akce proběhla v roce 1993. To je samozřejmě dlouhá doba, lidé se během let v otroctví i žení, narodí se jim děti. Těm dětem je dnes dvacet třicet, celý život prožily v nesvobodě. Takže se stává, že vítáme nazpátek rodiče bez dětí, a ovšem taky děti, které v Jižním Súdánu ještě nikdy nebyly.

Netrháte při osvobozovacích akcích rodiny?

Jenže pán děti otroků stejně většinou prodá jinému otrokáři. Takže naši osvobození lidé už většinou neměli rodinu, která by žila pohromadě na jednom místě. A i kdyby žila, musejí počítat s tím, že je pán každou chvíli od sebe odtrhne.

Situace, kdy otrok má na farmě malé děti a najednou dostane možnost utéct s tím, aby se ale rozhodl hned, musí být hrozná.

Většinou se rozhodnou tak, že opustí děti. Mají toho dost: žádná úcta, žádná mzda. Nemáte šanci dostat se v případě potřeby do nemocnice. Jíte sám. Spíte sám. Pán vás neustále bije. Potřebuje vaši práci, jako byste byl hospodářské zvíře. Ale ano, zažil jsem řadu případů, kdy na hranice přišla ženská s pláčem, že na severu nechala dítě. Ona v tu chvíli plánuje, jak se později pro dítě vrátí nebo zařídí jeho vysvobození. Ale to je strašně těžké, případů, kdy se nám podařilo vyvést po rodičích i jejich děti, je málo.

Co se stane s dítětem, jehož rodič utekl?

Stane se z něj Arab, muslim. Přestává být Jihosúdáncem. Je hrozné muset takhle odpovídat, ale bohužel.

Před chvílí jste řekl, že Arabové jsou vůči černochům rasisté. Jak se může z černocha stát Arab?

Jsou i případy opravdové, upřímné konverze u lidí, kterým řekli: Jsi muslim a Arab. Běž bojovat proti nevěřícím. Někdy opravdu v čele islámské skupiny, která táhne proti našim, vidíte černého konvertitu. Na druhou stranu takových fanatických konvertitů je maličko.

Kdo rozhoduje, kterému člověku bude nabídnuto vysvobození?

Tady záleží na retrívrech samých. To oni chodí po venkově, narazí na černocha, zeptají se ho: Jsi Dinka? Jsi tu dobrovolně, nebo tě sem zavlekli? A chtěl bys utéct?

A když on chce, dohodnou se, že pro něj přijdou v noci?

To ne, musí s nimi jít hned. Případně mezitím část týmu jde navštívit otrokáře s nabídkou kravské medicíny. Ptáte se, kde retrívři otroky vystopují. Otrok přes den pracuje a jeho pán většinou není přítomný. Vede krávy do lesa za stínem nebo jde dlouhé vzdálenosti ke studni pro vodu. Nebo na trh, aby koupil něco do hospodářství. Naši retrívři jsou placení, takže nesedí na zadku. Naopak jsou velmi aktivní a otroky oslovují.

Jaký je poměr těch, kdo využijí šance a jdou s retrívry, a těch, kdo odmítnou?

Pokud byli i takoví, že odmítli, nevím o nich nic, retrívři by nám o nich třeba ani neřekli. Ale naši lidé mají mizerné zacházení a 99,9 procenta Dinků se samozřejmě z otroctví chce vrátit.

Co se děje s osvobozenými otroky po návratu na jih? Jdou do své vesnice, ke své rodině?

To je pochopitelně náš plán. Vyžaduje to čas, často dva tři, někdy až čtyři  roky. A občas, zřídkakdy, se to nepovede vůbec. Ti lidé prožili v otroctví někdy až třicet roků, tady mezitím běžela válka. Vrátí se a jejich příbuzné se nepodaří najít. Anebo se zjistí, že rodiče jsou už mrtví, sourozenci rozptýlení, že naživu už je jen starý strýc. A stejně se i v takové situaci většinou chtějí vrátit mezi své, do svého klanu. Pokud se nenajde žádný příbuzný, umísťujeme navrátilce do obcí ochotných je přijímat. Protože všichni otroci jsou z kmene Dinka, umísťujeme je samozřejmě na území Dinků. Kromě jazyka Dinků se v Jižním Súdánu mluví dalšími 62 jazyky, které spolu většinou nemají nic společného, tam by navrátilci nikomu nerozuměli. Tomu chceme předejít. Mimochodem, kdysi byly snahy prosadit i v jižním Súdánu jako dorozumívací řeč arabštinu, ale po získání samostatnosti se úřední řečí stala angličtina.

Jste většinově křesťanská společnost. Jak se v Jižním Súdánu chováte k muslimům?

Ano, definujeme se jako černí afričtí křesťané. V neděli nepracujeme. Ve velkých městech nějací muslimové žijí, a poněvadž Jižní Súdán je sekulární režim, nikdo ty lidi nepronásleduje. Ale fakt je, že kdyby se odvážili na venkov, místní k nim budou přistupovat velmi nevraživě. Netolerovali by je.

Jak odpovíte, když vám někdo namítne, že jako křesťan, notabene luterán, jste přijal náboženství, které je v Africe s jejími tradicemi cizorodý import?

Že islám je vzhledem k africkým tradicím mnohem cizorodější. Ano, na rozdíl od Etiopie, která je křesťanská od starověku, do Súdánu křesťanství pořádně přišlo až s britským kolonialismem, v 19. století. Ale křesťanství po lidech nevyžadovalo, aby odhodili své tradice a změnili vlastní kulturu. Islám tohle vyžaduje, islám zná jen podrobení. Dinkové nemají rádi, když je někdo do něčeho násilím nutí. A je historická skutečnost, že se svými zvyklostmi a náboženskými představami byli Dinkové křesťanské víře mnohem přístupnější než islámu.

Před pěti šesti lety prošla Západem velká vlna jakési pozdní lítosti nad obchodováním s otroky a otrokářstvím. V Americe začali přehodnocovat své národní dějiny tak, že určujícím momentem Ameriky není přijetí ústavy, ale moment, kdy Britové z Afriky přivezli první otroky.

K tomu dvě poznámky. Zaprvé obchod s otroky v Africe kvetl dávno před založením USA. Když muslimové v 7. století dobyli Egypt, odváděli spoustu křesťanů do otroctví. Totéž později muslimové v Súdánu. Možná jste si teď všiml, že na mistrovství světa ve fotbale za Saúdskou Arábii hráli černoši. To nejsou nějaké nové akvizice, to jsou potomci otroků přivlečených kdysi do Arábie. Druhá poznámka se týká amerických černochů a jejich vztahu k nám. Oni nás považují za jaksi jiné černochy. Myslí si, že nemůžeme porozumět jejich situaci a jejich historii, což je koneckonců pravda. Nám naši rodiče nevyprávěli, že jsme se do své vlasti dostali jako otroci a nedobrovolně a že jsme tu stovky let žili v podřízeném postavení. Američtí černoši s námi udržovali styky méně než běloši, i proto, že jsme do Ameriky přišli jako imigranti, a kdo nám pomohl se tam dostat? Černoši? Nikoli, běloši. A k nám se běloši skutečně chovali dobře. Když vám někdo pomůže s přistěhováním, pomůže vám najít práci, tak ho prostě považujete za svého přítele. Mně se povedlo poslat svoje děti do základní školy, která je bílá. Většina amerických černochů proto, že jsou potomky otroků, by svoje děti do bílé školy neposlala. Oni to holt vidí jinak. Berme to jako důkaz toho, jakým prokletím otroctví je. Zničíte konkrétní lidi a ještě poškodíte jejich potomky na stovky let.