„Jakákoli forma odporu proti autoritářskému režimu v imperialistickém Rusku je legitimní,“ je věta z prohlášení Zóny solidarity – občanské skupiny, jež se v Rusku soustřeďuje zejména na pomoc zatčeným za protiválečné aktivity, kteří nejsou v hledáčku lidskoprávních organizací. Našinec si u takové věty, do níž se vejde jakýkoli zločin včetně vraždy, nemůže nevzpomenout na větu v podstatě tutéž, mnohem starší, jíž vrcholí povídka Jana Drdy Vyšší princip i film, který podle ní byl natočen a kde ji pronáší František Smolík: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Jako by třiašedesát let mezi zazněním obou sentencí zmizelo, jako by neexistovalo, jako by nebyl rozdíl mezi utrpením, které jedni zažívali před lety a druzí jej zažívají nyní.

Vyslechli jsme také úvahy o tom, že ani v tomto marasmu ještě ruské vězeňství není tak mizerné jako běloruské: v tom i tom sice si vězni musejí kupovat jídlo, chtějí-li přežít (tedy musejí se starat rodiny), v Rusku ale vězni stále smějí dostávat poštu (aťsi jen rusky psanou), což v Bělorusku už možné není, takže není jak tamní vězně podpořit ani na dálku. Vyslechli jsme také ubezpečení obou vystupujících, že akce jejich skupiny nepočítají s tím, že se někoho podaří dostat z vězení, ale že nanejvýš se podaří někomu snížit trest. Tedy podařilo se to zatím v jediném případě: kdy advokát uhrál trest na čtyři roky a deset měsíců. „A rok už ten člověk sedí, takže vlastně brzy venku,“ podotkla se smutným úsměvem Ania.

Zóna solidarity je maličká skupina, má deset členů – a tito dva žijí v emigraci, protože v Rusku už být nemohli, šlo jim o život. Zbytek pracuje v přísném utajení v Rusku, tito proto objíždějí Evropu a dělají svému hnutí reklamu a vyprávějí o tom, co se v Rusku skutečně děje a jak to vypadá. Desetičlenná skupina, která se zatím zvládá postarat o pouhých patnáct odsouzených... Sami vědí, že to není mnoho, víc ale nezvládnou. Jezdí po Evropě, kromě vyprávění prodávají trička, šály, samolepky, aby si vydělali na další aktivity skupiny. O život se nebojí, respektive bojí pořád, a tak na to už nemyslí. Je zvláštní koukat se na dvojici odhadem pětatřicátníků, které zítra může někdo zlikvidovat. Klid, který z nich jde, je v rozporu s tím, jak si představuji, že by se takoví lidé asi měli cítit. Jenže jak vlastně? Neustále se ohlížet přes rameno? Jsou unavení, je to na nich znát. „Proměna Ruska bude trvat dlouho, možná sto let. A nebude to hezké, bude to ošklivé a plné krve a Rusko se rozpadne,“ odpovídá Ania na dotaz, jak dlouho si myslí, že zabere, než se v Rusku změní režim. „Možná za těch sto let někdo řekne, že to, co teď děláme, je blahodárné, ale teď se to nezdá.“

Ivan ji doplňuje: „Stát prostě vyhrál. Nikdo už nechce chodit ven a demonstrovat, nikdo.“ A vysvětluje, že teď je důležité cokoli, jakákoli drobná akce proti státu. Hodně úsilí je třeba věnováno tomu, něco podpálit – zkrátka drobné záškodnické činnosti. A najednou našinec, nebo aspoň já, nemyslí jen na Vyšší princip, ale taky na Atentát. Na to, jak tuzemský odboj hrdě záškodničil a měl své akce za velkou výhru proti Říši – a jak na to v zahraničí hleděli s nepochopením a žádali razantní akci: a tak vymysleli atentát na zastupujícího protektora, třebaže věděli, kolik mrtvých jeho zabití přinese. Stejně to vnímáme asi my dnes: požadujeme po Rusech povstání, plná náměstí, viditelný rozhodný nesouhlas. Už neuvažujeme o tom, nakolik je možný a nakolik je možný zevnitř. „Odpor skutečně roste zdola,“ dodává Ania, „mám v něj víru, je ho víc a víc.“ Jenže pořád je ho málo. Každopádně držme statečným Rusům palce, vnímejme je, mysleme na ně, hovořme o nich, hovořme s nimi, když je ta příležitost. Potřebujeme se navzájem.