Gramotnost ve svém původním slova smyslu znamená schopnost či spíš dovednost číst a psát v určitém jazyce. Zpravidla aspoň v mateřském. Vychází z původního řeckého gramma, písmeno. V čase se význam mění tím, jak se postupně vyvíjejí nároky společnosti na kompetentnost člověka. Umět dobře počítat a rozumět textu je ale základ. Teprve na něj se dají nabalovat další znalosti a schopnosti. Bez logického myšlení a porozumění textu se nedá myslet a jít dál. Vzdělání stojí na těchto dvou schopnostech. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) proto už dvacet let v pravidelných intervalech tří let testuje schopnosti patnáctiletých dětí v jedenasedmdesáti zemích světa. Testy se jmenují PISA. A  zkoumají schopnosti řešit úlohy v matematice, porozumění textu a čtenářské schopnosti a základní orientaci ve vědách. Srovnává se ve všech zemích na obrovských vzorcích z různých typů škol.

Testy jsou stále stejné. Dá se na nich tedy měřit úroveň znalostí a schopností v různých zemích. Stejně jako vývoj schopností v čase. Kolik jsou toho dnešní patnáctiletí schopni řešit v porovnání se stejně starými dětmi třeba v roce 2003 nebo 2015.

Rekordní úpadek

Pro Západ jako celek to není dlouhodobě příjemné čtení. Schopnosti dětí ve většině zemí v čase klesají. Jsou samozřejmě obrovské rozdíly. Objevují se země, které se dlouhodobě drží na špičce. Estonsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Kanada nebo Dánsko. Pak jsou ty, kterým se podařilo velmi rychle vyšvihnout nahoru. To je případ Polska. Jako celek ale Západ ztrácí a s náskokem v základních schopnostech počítat nebo číst utíkají země jihovýchodní Asie. Singapur, Japonsko, Jižní Korea. Ve studii za loňský rok chybí Čína, kde nebylo možné děti otestovat, protože tam ještě pokračovaly covidové lockdowny. V žebříčcích za předchozí roky se ale držela v čele.

U většiny západních zemí včetně nás je ale dlouhodobě vidět pokles úrovně. Patnáctiletí jsou schopni počítat a číst hůř než stejně staří teenageři před pěti či deseti lety. Průměr všech zemí OECD se za dvacet let, kdy se testy dělají, snížil ve schopnosti počítat o sedm bodů stejně jako v orientaci ve vědách. Ve čtenářských schopnostech klesl o čtyři body.

V matematice byl u generace patnáctiletých v roce 2003 za celý svět průměr 501 bodů. Na stejné laťce se držel ještě v roce 2009. Pak začíná pád. V roce 2015 už jsou děti na 496 bodech. A loni prudce klesají na 480 bodů. U schopnosti číst se začínalo na 496 bodech. V roce 2009 se dosáhlo rekordu 500 bodů. Loni ale už přichází pád na 482 bodů. U orientace ve vědách se znalosti zvedaly až na rekordních 505 bodů v roce 2009. O šest let později už ale spadly na 492 a loni až na 490 bodů.

My si na celkovém žebříčku nevedeme špatně, pokud jde o úroveň znalostí ve srovnání s ostatními. V matematice jsme s výsledkem 487 bodů světovou patnáctkou. Jsme vysoce nad průměrem zemí OECD, který je 472 bodů. Světovou jedničkou je Singapur s 575 body, za ním Japonsko a Jižní Korea. Evropskou jedničkou je Estonsko s 510 body. V závěsu za ním Švýcarsko s 508 body. Před námi je ještě Nizozemsko, Polsko, Irsko, Belgie, Dánsko, Velká Británie, Kanada, Rakousko a Austrálie. Úroveň znalostí klesá téměř ve všech evropských zemích i ve Spojených státech. Čestnou výjimkou je premiant Estonsko, kde se už tak vysoká úroveň ještě zvedla. Speciální příklad je vzestup Polska. Asijské země z čela žebříčku jdou stále nahoru.

Tohle jsou dlouhodobé trendy. Změna v úrovni znalostí za dvacet let. Když ale analytici OECD dali dohromady čerstvá data za poslední rok, vyděsili se. Pád byl mimořádně hluboký. Takový, jaký výzkum ještě nikdy ve dvacetileté historii nezaznamenal. A až na výjimky se týkal téměř všech zemí. Generace patnáctiletých z loňského roku má dramaticky horší znalosti, než měli jejich vrstevníci v roce 2018. Ta propast je obrovská. Ve všech třech disciplínách. Ve všech zemích z čela žebříčku, pyšnících se dobrou úrovní vzdělání. Ale opět to platí jen v Evropě. Děti ze Singapuru i Japonska jsou lepší, než byly ty o pět let starší v jejich věku. Jen pro představu, jestli se za dvacet let třeba průměrná schopnost počítat v zemích OECD snížila o sedm bodů, mezi roky 2018 a 2022 spadla o patnáct bodů. U schopnosti číst to bylo jen o málo lepší.

Covidem zavřené školy

Přirozeným vysvětlením, které se nabízí, jsou covidové lockdowny. V letech 2020 a 2021 byly školy v mnoha zemích zavřené ne dny, ale desítky dnů. U nás mimochodem skoro nejdéle z celého vyspělého světa. OECD nabízí precizní srovnání těch uzávěr. U nás to bylo 141 dnů. Hůř jsou na tom jen Litevci se 146 dny a Poláci se 190 dny. Pro srovnání: třeba Švýcarsko mělo školy zavřené jen 34 dní, Finsko 38, Nizozemsko 44 a Francie 48 dní. Pád schopností počítat a číst za poslední tři roky ale přímo nesouvisí jen s délkou doby uzavření škol. Finové, kteří je měli zavřené skoro stejně dlouho jako Švýcaři, tedy skoro nejméně ze všech zemí, zaznamenali jeden z největších pádů schopností. Švýcarské děti se naopak nezhoršily.o vůbec nevypadá špatně.

Prudký úpadek má vedle lockdownů zjevně další důvody, které je potřeba pořádně prozkoumat. „Ten propad je takový, jako by se za tři čtvrtě roku vůbec nic nenaučily a nikam neposunuly,“ píší v PISA analytici. Dvacet bodů představuje posun zhruba za rok učení. A ten pád při posledním srovnání je o patnáct bodů. Dnešní patnáctiletí mají tedy schopnosti na úrovni čtrnáctiletých z roku 2018. Dá se říct, že zaostali o rok. Je to podobné, jako by tříleté dítě umělo jen to, co běžně zvládají děti dvouleté.

Digitální nesoustředění a úzkost

Proto se hledala další vysvětlení šikmé plochy schopností. PISA ukázala na dvě. Roztěkanost z mobilů a úzkost a strach ze selhání. Tedy pokles sebedůvěry, že děti zvládnou to, co se od nich čeká. Tyto vlivy se zkoumaly na schopnosti počítat. Studie potvrdila, jak obrovský vliv má na výsledky atmosféra ve škole. „Třicet procent studentů ze všech sledovaných zemí uvedlo, že jsou při výuce matematiky vyrušováni a rozptylováni elektronickými zařízeními. Stejně důležité je, že 25 procent studentů uvedlo, že je téměř v každé hodině matematiky ruší jejich spolužáci, kteří používají digitální zařízení. Stejně je vyrušuje, když musí čekat, až je učitelé uklidní a donutí přestat ta zařízení používat. Každá hodina tak kvůli tomu začíná později. Přichází se o čas i soustředění,“ píší analytici PISA. Opět jsou obrovské rozdíly mezi zeměmi. V Japonsku ruší digitální zařízení jen pět procent studentů. U nás je to kolem 30 procent, tedy zhruba průměr OECD. Ve Švýcarsku je to 22 procent. Třeba ve Finsku ale 41 procent. Nejvíc ze všech vyspělých zemí.

Takže je vidět, že nulová tolerance k používání digitálních zařízení, kterou razí především školy zakládající si na dobrých výsledcích svých studentů, je velmi žádoucí. Neustálá přítomnost chytrých telefonů a dalších digitálních zařízení tvrdě ničí schopnost soustředění. Což už precizně prokázala řada studií.

Dalším ničitelem schopností je strach a úzkost při studiu. Tu analytici OECD měřili na vztahu k matematice podle toho, jak moc se studenti ocitali v šesti popsaných situacích. Vybírali z odpovědí: silně souhlasím, souhlasím, nesouhlasím a zásadně nesouhlasím. „Často mám obavy, že hodina matematiky pro mě bude náročná“, „Mám obavy, že budu mít z matematiky špatné známky“, „Cítím napětí a tlak, když mám dělat domácí úkol z matematiky“, „Jsem velmi nervózní, když mám řešit matematickou úlohu“, „Jsem bezradný, když mám řešit matematický problém“, „Cítím úzkost, že selžu v matematice“. Tady platí jasná souvislost: čím větší úzkost, tím horší výsledky v matematice. Takže jako v mnoha jiných situacích je to v hlavě a mentalitě. To platí na Západě. Asijské děti třeba v Singapuru nebo Japonsku mají ale špičkové výsledky a zároveň prožívají velkou úzkost, že selžou. Na rozdíl třeba od Švýcarů, Nizozemců nebo Dánů. Ti si věří. Matematiky se nebojí a mají dobré výsledky. Zrovna v tomhle měřítku si mimochodem české děti ve srovnání s jinými nestojí špatně. Patříme k těm nejméně úzkostným s nejlepšími výsledky. Jsme na tom jen o trochu hůř než uvedení Švýcaři nebo Nizozemci. Lépe než Němci, Francouzi či Američané.

České děti v první lize

Ještě dva trendy, které si zasluhují pozornost v samostatných textech. První je excelence. Počet dětí, které dosahují nejlepších výsledků v první lize. OECD dělí výkon do šesti kategorií. Do první ligy počítá nejvyšší úrovně pět a šest. Počet těch, kdo se na nejvyšší laťku dostanou, bohužel klesá. Průměr OECD je 13,7 procenta dětí. U nás je to nadprůměrných 15,5 procenta. Patříme mezi šestnáct zemí nad průměrem. Na rozdíl od Německa nebo Francie, které jsou pod ním. V lize nadprůměrných jsou s námi Singapur, Japonsko, Korea, Estonsko, Švýcarsko, Kanada, Nizozemsko, Dánsko, Kanada, Austrálie, Finsko, Švédsko nebo Nový Zéland. I v té první lize jsou ale rozdíly obrovské. Singapur tam má nadprůměrných 44,5 procenta dětí, Japonsko 28,7, Švýcarsko a Nizozemsko 20 procent.

Zároveň jsme ale i v první lize těch, kdo mají nejméně těch vyloženě slabých. Těch, kdo to nedotáhnou ani na úroveň dvě, což je laťka, pod níž se velmi těžko uspěje v nárocích, které současná společnost má. U nás je pod tou laťkou 12,1 procenta dětí. Průměr zemí OECD je 16,4 procenta. V Německu zaznamenali 16,8 procenta, ve Francii 16,7 procenta.