Koupil jsem si nevelkou elegantní knížku Alfreda Brendela Abeceda klavíristy. Hraju na ten nástroj šedesát let, tak by asi bylo zvláštní, kdybych ji nechal v knihkupectví na poličce. Nedalo mi to. Afred Brendel se narodil před více než devadesáti lety v Loučné nad Desnou v okrese Šumperk, ale je považován za britsko-rakouského umělce, jednoho z nejvýznamnějších pianistů současnosti. Otevřel jsem jeho knížku ještě v knihkupectví, protože mi tam k tomu uvařili kávu, a obdivně četl:

„K tomu, abychom uspěli, potřebujeme nástroj prvotřídních kvalit. Klavír by měl mít rovnoměrný zvuk od výšek po basy a být vyrovnaný i v témbru a dynamické hlasitosti. Měl by dostatečně zářit bez toho, aby zněl krátce a řinčivě v horním rejstříku nebo aby byla zpěvná horní polovina klaviatury přehlušena tou spodní.“ A tak dále.

V dobách mých začátků nebyly k dostání klávesové nástroje, které dnes umožňují, aby se hrálo i v sálech či klubech, kde klavír nemají. Byl jsem naprosto závislý na místním pianu. A protože jsme s mým kolegou Jiřím Dědečkem chtěli vystupovat a také proto, že jsme byli duo potulných zpěváků, a ne interpretů klasické hudby, mohli jsme si dovolit udělat spoustu kompromisů. Na ty by hudebník z oblasti vážné hudby nikdy nemohl přistoupit. Při samotném spatření takového nástroje by se nejspíš zhroutil a propadl trudnomyslnosti.

V Kopřivnici měli kdysi v místním klubu piano značky Hoffman & Czerny, jehož klaviatura byla zvlněná, jako by se chystala každou chvíli nástroj opustit a vylít se do sálu. Ve Valašském Meziříčí jsem pravidelně hrál na nástroj, jemuž ve vlhkém sklepě po několika písních přestávaly hrát klávesy a ve druhé půlce představení už těch funkčních bylo opravdu málo. V Ústí nad Labem měli strašný nástroj značky KNAP (obráceně čtěte PANK), který dělal vpravdě čest svému jménu. Nejzajímavější pianino na mě však čekalo asi před patnácti lety ve varnsdorfské kavárně. Všechny klávesy na něm fungovaly, ale jinak, než by člověk čekal a potřeboval. Asi deset jich zvonilo, vrzalo, skřípalo, vylo a vytvářelo různé zvuky podobné ruchům, které zaznívaly, když se někdo v němé grotesce praštil do hlavy. Byl jsem v té době v období experimentování, tak jsem si na inkriminované klávesy fixem nakreslil značky a pak je během koncertu používal jako perkuse, činely, gongy a podobně. Byl to pro mě nezapomenutelný večer a pro některé posluchače jistě taky. Podmínka Alfreda Brendela, že „zvuk levého pedálu by neměl být tenký a groteskní, ale zaoblený a lyrický“, nemohla být splněna. Ten nástroj totiž žádné pedály neměl.

Ale nechci si stěžovat, písničky jsou přece jen něco jiného než klavírní sonáty. K tomu, abychom s nimi uspěli, nepotřebujeme zase tak úchvatné nástroje, o nichž píše zmíněný rodák z Moravy. Třeba včera jsem měl koncert v Kaštanu, a když jsem přišel na zvukovou zkoušku, zvukař mi už ve dveřích hlásil, že klavír, na který budu hrát, je pořád rozladěný. Já to nějak zvládnu, řekl jsem, protože jsem se na koncert těšil.

S panem Brendelem se mimo jiné plně shoduji v názoru, že „klavír musí stále zůstat nástrojem a nesmí se z něho stát fetiš“.

Takže pak přišli diváci, já jsem nasedl do toho zanedbaného veterána a byla to jízda...