Vyprávění „romského boxera a veksláka“ Stanislava čili Standy Tišera (nar. 1957) se jmenuje Já byl frajer kluk. V knize, kterou podle jeho vyprávění zpracovala Marie Urbanová, to zazní opakovaně, jako refrén po každém přívalu historek. Ty pravidelně končí nějakým novým vítězstvím boxera Standy, který si vždy uměl poradit: „Byl jsem s každým rychle hotovej. Prásk, prásk a kopačku do držky. Jsem střízlík, musím pálit první, nejde, aby se ke mně někdo přiblížil. Na nic nečekám – prásk!“

To zdaleka není jen popis pouličního střetu, natož regulérního boxerského zápasu, to je praktická filozofie života, zkušenost tvora, který se se světem, do kterého se narodil, nemohl moc mazat, stejně jako on se nemazal s ním: „Nemůžu riskovat, že se nějaká gorila oklepe a zkusí mi to vrátit. Jak upadne, vrazím mu pro jistotu nárt do ksichtu. – Vzít ho špičkou boty, to bych ho mohl zabít. – Máš dost, nebo chceš ještě?“

Obyčejně měla „gorila“ dost a Standa odcházel jako vítěz, jako cikánský král pražského Žižkova a okolí. Tato nezdolnost a zároveň bezelstná upřímnost, s jakou mluví o všem, o svém boxování, stejně jako o své vekslácké kariéře, je sama o sobě zážitkem, čtenářským a zároveň jaksi pozorovatelským. Člověku nabídne pohled na perspektivu outsidera, který právě své outsiderství vůbec nebral na vědomí, ale naopak všechno dělal tak, jako by byl předurčen k tomu, aby právě on dominoval a aby on určoval pravidla. A tak o tom i vypráví: muži se klaněli, ženy mu padaly k nohám, peníze mu přistávaly v kapsách skvěle padnoucích riflí. S chutí a gustem vzpomíná, jak se z romského, on tedy používá mu bližší slovo „cigánského“, kluka z Plzně stane boxerský šampion, jak se to v něm probudí, jak pozná, že má v sobě vlohy, a jak okamžitě a bez větších problémů vplyne do prostředí, kde se to všechno skvěle uplatní. Tišer se stane reprezentantem, má úspěchy, jezdí boxovat do zahraničí. Jeho trenérem je slavný Július Torma, historicky nejlepší boxer téhle země.

S talentem sportovním se ale pojí také nespoutaná potřeba chovat se po svém, neohlížet se po nějakých normách, které mu nejsou vlastní a vnucuje mu je gádžovská společnost. Ta mu přitom není nepřítelem, Tišer si na ni nestěžuje, nemá jí vlastně moc co vyčítat, ale není to jeho společnost a nejsou to jeho pravidla. Temperament ho přivádí do konfliktů, po jedné rvačce skončí na rok ve vězení, ale to je jen nepodstatný detail, dalo by se říct kolorit života. Zase se rychle oklepe – a jako by se moc nestalo. Žít na hraně je normou, zkušenost z kriminálu se hodí. Protože pravidla má on svá vlastní a ty si určuje sám. A na prvním místě je on, „frajer kluk“, který se chce mít dobře, chce dobře vypadat, chce mít hodně peněz a samozřejmě hodně holek, protože kvůli tomu ty peníze potřebuje. Box se stává paralelní linií k jinému povyražení: k vekslování. I v tom Tišer vynikne. Tuto subkulturu popisuje opět s věcností až dokumentární. A s chutí pamětníka, jenž si hezké vzpomínky nenechá zkazit. Tišer prostě dělal to, čeho stát nebyl schopen: poskytoval gádžům možnosti opatřit si zboží, po kterém toužili. Že občas někdy nějakého troubu (Tišer jim říká „ryby“) oškubali, patřilo k věci, to byla rozkoš ze hry a radost z lovu. Další etapou byly skořápky, taková odpočinková či rekreační forma loupeže. Na to všechno Tišer vzpomíná s chutí pamětníka, který prožil mezi boxem a kriminálním polosvětem krásné časy. Mnoho těch vzpomínek naplňuje různá klišé a stereotypní představy o romském charakteru, což je právě ta zajímavá věc, že jeho reprezentant, tedy Standa Tišer, to jako „klišé“ a „stereotypy“ vůbec nevidí, ale právě naopak je s gustem potvrzuje. Nemá totiž proč nějak vylepšovat obraz Roma v Čechách, on s tím problém nemá, on se přece vždy choval jako „frajer kluk“. Tato upřímnost a férovost je na jeho vyprávění to nejsympatičtější. Je obrazem jednoho plně žitého osudu, do kterého byly vloženy různé talenty – vedle schopnosti rychle vypálit pěstí a žít si po svém pak také schopnost o tom dobře vyprávět. I když na tom má zásluhu také to děvče, které ho tak dobře poslouchalo.

Standa Tišer. Já byl frajer kluk. Literárně zpracovala Marie Urbanová. Vydalo nakl. Garamond, Praha 2024. 170 stran plus fotografická příloha.