Na Černém Mostě, to je takové okrajové pražské autobusové nádraží, kde se asi ze zásady nikdy neuklízí, stál na nástupišti č. 8 hlouček cestujících. Čekali na autobus, který je měl odvézt do Hradce Králové – a pak některé dál, konečnou zastávkou toho spoje byl Jeseník. Já jel do toho Hradce. Tedy řekněme směrem severovýchodním.

Večer jsem si koupil na internetu spořádaně jízdenku, kterou jsem si pro jistotu vytiskl, neboť člověk neví, co se může stát. Tu jsem teď držel v ruce a pro jistotu ji ještě občas pohledem zkontroloval.

První reakcí na takovou „informaci“ je, že člověk řekne, aha, to tam nejede, poodstoupí a čeká na ten svůj správný autobus. To jsem také udělal. Spolu ještě s několika lidmi jsme poodstoupili a čekali… Do toho přistaveného mezitím někdo váhavě vstoupil, chvíli se zřejmě vybavoval s řidičem a pak postoupil do vozu. Já to sledoval, divil se, ale disciplinovaně čekal, až přijede ten správný. Mezitím řidič zavřel poklop pro zavazadla a vypadalo to, že se chystá odjet: směrem na Jindřichův Hradec, jak jsem předpokládal. Bylo už asi pět minut po tři čtvrtě na deset, ten správný hradecký autobus nikde…

V tom mě popadlo vnuknutí. Vrhl jsem se vpřed: „Prosím vás, kam jedete? Nejedete do Hradce Králové?“ zvolal jsem na řidiče, který už zavíral dveře. – „Jédu,“ pravil s výrazným východním přízvukem.

Já užasl: „Ale vždyť máte ceduli na druhou stranu!“ Vykřikl jsem silněji, než bych chtěl.

„Ja nemam drugou. Mam ceduli, tu mi dali,“ řekl řidič obranně a bezelstně.

„Jak dali?! Nemůžete jezdit se špatnou cedulí, to mate lidi! Rozumíte? Máte špatnou ceduli!“ vyhrkl jsem a marně se snažil být klidný.

„Rozumim, ale ja nemam jinou ceduli… pane, chcete jet?“ trval na svém řidič.

„Ale vy nemůžete jet do Hradce Králové, když máte ceduli Jindřichův Hradec, rozumíte!“ To už se v mém hlase ozývalo zoufalství.

„Pane, ja jezdim s tím, co mám… Jinou nemam,“ řekl opět ten ukrajinský šofér a mě ho bylo líto, rozuměl jsem mu, že ho najali v nějaké firmě a řekli: Budeš jezdit tímhle směrem, dvakrát třikrát to vyzkoušel pomocí GPS a už jezdil a byl rád. Ale zároveň jsem měl chuť mu říct: Ty debile, takhle si jezdi někde mezi Pripjatí a Záporožím, tady jsi v Čechách, kde byly kdysi civilizované poměry, a když někam jel autobus nebo vlak, tak na ceduli bylo napsáno, kam jede, a dalo se na to spolehnout, a ne že to bylo naopak, jak v nějaké Gogolově povídce o negramotných mužicích v zaplivané gubernii, kterým je jedno, co mají na podělané ceduli napsané, hlavně že mají ceduli a někam to jede…

Ale neřekl jsem to. Za mnou se tlačili lidi, kterým taky už došlo, že autobus jede jinam, než má napsané na ceduli, a chtěli si tedy nastoupit a nechat se odvézt. Tak jsem ještě jednou řekl, že by ji měl raději sundat, on už neřekl nic.

Dojeli jsem do Hradce Králové s cedulí, že jedeme do Přelouče a Jindřichova Hradce, což nám v jízdě nebránilo. V Hradci jsem přece jen neodolal, a když jsem vystupoval, k lidem, kteří se chystali nastoupit a odjet směrem na Jeseník, jsem pronesl: „Nebojte se, on nejede do Jindřichova Hradce, on jen nemá blbou ceduli, ale nemůže za to…“

Myslím, že tomu nikdo neporozuměl. Tak to tady píšu, kdyby někdo náhodou viděl autobus s cedulí, že to nemusí nic znamenat. Nebo tedy může. A tomu řidiči se v duchu omlouvám, jestli jsem působil rozrušeně. Má to těžké, s jednou cedulí. V nějaké zemi se dvěma Hradci.