Napoleon. Pro Brity to byl „korsický zlobr“, pro Hegela „světová duše na koni“, pro Ridleyho Scotta podpantoflák, který podřizoval zájmy Francie zájmům o vlastní ženu, tedy aspoň co můžeme soudit podle naštvaných reakcí stovek fanoušků historie na sociálních sítích. Napoleon je nepochybně jednou z největších postav dějin, gigant tyčící se nad 19. stoletím, přestože ze scény odešel v roce 1815. V anglosaském světě byl dlouho prototypem nebezpečného tyrana, který zatáhl Evropu do zničující války, než ho v této roli nahradil Hitler. Pro Francouze neúnavný modernizátor, který dovedl zemi k její dějinné předurčenosti, ovládnutí celého evropského kontinentu. Jaký byl doopravdy?

Jeho otec Carlo Buonaparte byl drobný korsický šlechtic, který bojoval po boku vůdce korsického odporu Pascala Paoliho proti Francouzům. Když ale Paříž ostrov zpacifikovala, přijal novou vládu a vypracoval se časem až na zástupce Korsiky u dvora Ludvíka XVI. Všechny jeho děti udělaly zářnou kariéru, hlavně díky Napoleonovi, jeho druhému přeživšímu synovi, který své sourozence dosadil na evropské trůny. Nejstarší Josef se stal králem španělským, Lucien ministrem vnitra Francie, Elisa velkovévodkyní toskánskou, Ludvík králem holandským, Pavlína kněžnou Borghese, Caroline královnou neapolskou a Jérôme králem vestfálským.

Perspektivní podporučík

Mladý Napoleone byl korsický patriot a obdivovatel Paoliho, který psal povídky o vraždění Francouzů. Mateřštinou mu byl ligurský dialekt italštiny, francouzsky se začal učit až asi v deseti letech. Do konce života mluvil francouzsky se silným korsickým přízvukem a nikdy se dobře nenaučil gramatiku. Přesto plně využil možnosti, které mu Francie poskytovala. V devíti letech ho otec poslal na vojenskou akademii v Brienne-le-Château, čímž zpečetil jeho osud. Napoleone projevil talent pro matematiku, což ho předurčilo ke kariéře u artilerie. Po vystudování série vojenských škol se stal podporučíkem a nejspíš by udělal dobrou, avšak nijak výjimečnou kariéru v armádě, kdyby nepřišla Francouzská revoluce.

Mladý Korsičan byl jejím nadšeným podporovatelem, psal jakobínské pamflety a provolával slávu revoluci. Zároveň byl ale zděšen chaosem, nestabilitou a vládou davu. Naprosto znechucen byl svou návštěvou Tuilerijského paláce po jeho vyplenění revolučním davem.

Revoluce byla pro mladé nadějné důstojníky šancí k rapidnímu postupu. Řada pozic se uvolnila, když velitelé odmítli sloužit novému režimu a raději uprchli do zahraničí, případně byli posláni pod gilotinu. V roce 1793 byl Napoleone poslán k Toulonu, který drželi francouzští roajalisté podporovaní britským královským námořnictvem. Tam se stal architektem, v pouhých 24 letech byl povýšen na generála a dostal se do povědomí autorit v Paříži.

Po svržení režimu Maximiliena Robespierra se moci ujalo pětičlenné direktorium, jeho neformální lídr Paul Barras si vyhlédl právě Buonaparta jako člověka pro špinavou práci. V Paříži doutnalo povstání a Barras Napoleoneho pověřil jeho potlačením. Napoleone slíbil, že dá davu pocítit „závan kartáčových střel“, a 13. vendémiairu roku IV (pro reakcionáře 5. října 1795) ho rozstřílel, oběti se počítaly na stovky. Napoleone se stal národním hrdinou a pět měsíců poté byl pověřen velením francouzské armády v Itálii. Je to také moment, kdy konečně plně přijímá francouzskou identitu a začíná se podpisovat pofrancouzštělou formou svého jména, tedy Napoleon Bonaparte.

Nevěsta se zkaženým chrupem

Barras mu kromě velení armády zařídil také manželku. Potřeboval se zbavit své milenky Joséphine de Beauharnais, seznámil ji tedy s Napoleonem. Ten jí byl naprosto unesen, přestože o šest let starší Joséphine měla zkažené zuby, což ale dovedla skrývat. Roli v tom mohla hrát Joséphinina sexuální praktika známá jako zig zag, historici však netuší, v čem přesně spočívala. Také netuší, proč Napoleon přezdíval jejím privátním partiím baron de Kepen. Joséphine jím byla unesena o dost méně, jako svobodná matka dvou dětí potřebovala zajistit a myslela si, že má na víc než na stále dost juniorního Napoleona. Přestože Napoleon měl řadu milenek a Joséphine milenců (a později se s ní rozvedl, aby si mohl vzít rakouskou princeznu), uznal, že to byla jeho životní láska.

V Itálii měl Napoleon velet malé, špatně vedené armádě s druhořadým úkolem. Hlavní útok na Rakousko Francouzi plánovali vést přes Německo, Itálie měla sloužit jen k odlákání pozornosti. Zatímco v Německu byli Francouzi poraženi, v Itálii Napoleon naplno projevil svou vojenskou genialitu. V sérii brilantních vítězství rozdrtil rakouská vojska, a když se přiblížil na 100 kilometrů k Vídni, Habsburkové požádali o příměří.

Jediná země, jež stále zůstávala ve válce proti Francii, byla Británie. Napoleon nejdřív plánoval provést invazi, nakonec se ale rozhodl zaútočit na Egypt. Plán byl zřídit tam základnu a pak ohrožovat britskou Indii. Direktorium to schválilo i proto, že chtělo mít ambiciózního mladého generála s loajální armádou co nejdál. Dobytí Egypta nebyl problém, když ale admirál Nelson potopil francouzskou flotilu v nilské deltě a Napoleonovi se nepodařilo dobýt Akko, zjistil, že další setrvání nemá cenu, a tajně se vrátil do Francie. Oficiálně proto, aby ji zachránil, válka v Evropě se totiž znovu rozhořela naplno. Napoleon měl dobrý přehled o dění v Evropě díky britským novinám, které mu posílal jeho protivník, britský admirál Sidney Smith. Vojáci ponechaní v Egyptě ale pro to neměli pochopení. Generál Jean-Baptiste Kléber, který zdědil velení expedičního sboru, prohlásil: „Ten hajzl nás opustil s kalhotami plnými hoven. Až se vrátíme do Evropy, vyválíme mu v tom tvář.“ Nedostal k tomu příležitost, zavraždil ho islamistický extremista.

Napoleonova výprava do Egypta ale nebyla jen vojenská. Vzal s sebou i na 150 intelektuálů, vědců a akademiků, kteří začali zkoumat a dokumentovat Egypt, čímž založili egyptologii. Jedním z největších objevů byla rosettská deska, klíč k rozluštění hieroglyfů. Když v roce 1801 Osmané podporovaní Brity konečně donutili zbytky Francouzů ke kapitulaci, jednou z podmínek repatriace bylo předání všech nalezených artefaktů Angličanům. Proto je dnes rosettská deska v Britském muzeu.

První konzul, první císař

Po návratu do Evropy Napoleon opravdu Francii zachránil a opětovně ji dovedl k vítězství. Také se naplnily obavy direktoria, že tento mladý válečný hrdina podporovaný armádou a populární mezi obyvatelstvem se pokusí uchvátit moc. Dne 18. brumairu roku VIII (tedy 9. listopadu 1799) Napoleon provedl převrat, zrušil direktorium a ustanovil konzulát, do jehož čela se postavil jako první konzul. Naprosté převzetí moci vyvrcholilo 2. prosince 1804, když se prohlásil císařem.

Nástup Napoleona bývá považován za definitivní konec Francouzské revoluce. Císař ale nebyl žádný reakcionář. Ponechal mnoho symbolů revoluce, například trikoloru, i jejích výdobytků, jako byl konec feudalismu a omezení role církve. Naštěstí zrušil revoluční kalendář. Napoleon byl nepochybně autokrat, který byl průkopníkem mnohých praktik dnešních diktátorů, třeba nové ústavy si dával schvalovat v referendech s podezřele velkými procenty podpory. Samozřejmě zavedl cenzuru.

Zároveň byl ale modernizátorem, který centralizoval francouzský stát, emancipoval Židy a liberalizoval právní systém. Jeho Code Napoleon se stal základem francouzského občanského práva a následně velké části kontinentální Evropy, jak ho vyvážel spolu se svými výboji. Později v exilu prohlásil: „Mou skutečnou slávou není to, že jsem vyhrál čtyřicet bitev… Co nic nezničí, co bude žít věčně, je můj občanský zákoník.“ Byl také neúnavným stavitelem a mecenášem umění, dal vzniknout empíru.

Napoleon se považoval za racionálního osvícence, který dovede Francii k slávě. Byl to workoholik a mikromanažer s neuvěřitelnou pamětí a širokou znalostí antiky, práva, historie, politiky, umění a samozřejmě vojenství. Oplýval neuvěřitelným charismatem a při osobním setkání dokázal okouzlit i většinu svých nepřátel. Francouzi po desetiletí chaosu a politických turbulencí měli rádi stabilitu a relativní klid, i pokud jejich politická práva byla okleštěna.

Dokonalá bitva u Slavkova

V roce 1803 se naplno rozhořely napoleonské války. Za svůj život vybojoval Napoleon 60 až 80 bitev (záleží na definici bitvy), prohrál jich jen asi 11. Jeho taktika spočívala v bleskurychlých přesunech vojsk, kdy dokázal koncentrovat své armády proti rozděleným silám nepřítele. Seznam slavných vítězství je dlouhý. Lodi, u pyramid, Marengo, Jena, Eylau, Wagram, Friedland a samozřejmě Slavkov, známý v zahraničí jako Austerlitz, veledílo vojenského umu, považovaný za dokonalou bitvu.

Téměř deset let Napoleon vítězil a byl pánem Evropy. Sesazoval monarchy, překresloval hranice, anektoval území. Ať bylo složení koalice proti němu jakékoli, vítězil. Po celou dobu ale měl jednoho nepřítele, který byl rozhodnut ho zničit. Británii.

Spojené království bylo ve válce s Francií téměř nepřetržitě v letech 1792–1815. Byl to titánský souboj o to, kdo bude hegemonem, komu bude patřit 19. století. Británie vyhrála díky dvěma zbraním. První bylo královské námořnictvo. Nejlepší a nejvýkonnější loďstvo světa vedené skvělými a agresivními admirály nikdy nedovolilo Napoleonovi ohrozit britské souostroví. Druhou byly peníze. Bohatá, industrializovaná Británie s vyspělým bankovním systémem subvencovala kontinentální mocnosti, které by si jinak nemohly válku dovolit.

To přimělo Napoleona k zavedení „kontinentálního systému“, celoevropskému zákazu s Británií obchodovat, chtěl ji zničit ekonomicky, když nemohl vojensky. Tato politika ho vedla ke dvěma zásadním chybám. Ve snaze donutit Portugalsko, anglického spojence, k podřízení se systému na něj zaútočil. Když Španělsko, oficiálně francouzský spojenec, začalo hledat způsoby, jak se z aliance vyvléct, Napoleon sesadil krále Ferdinanda VII. a dosadil na španělský trůn svého bratra Josefa. Ve Španělsku vypuklo rozsáhlé povstání a partyzánská válka. Označení guerilla, španělsky malá válka, pochází právě odtud. Britské síly vedené Arthurem Wellesleym, pozdějším vévodou z Wellingtonu, se vylodily na Pyrenejském poloostrově, aby Portugalce a Španěly podpořily. Tato válka, „krvácejí vřed“, jak ji nazval Napoleon, skončila teprve v roce 1814 Wellingtonovým vítězstvím.

Když začalo být jasné, že se z kontinentálního systému chce vyvléci i Rusko, Napoleon na ně 24. června 1812 zaútočil. Plánoval rychlé tažení, které povede k rozhodné bitvě, jež donutí cara Alexandra I. podřídit se systému. Své nové manželce Marii Luise, dceři rakouského císaře Františka I., tvrdil, že do dvou měsíců je zpět. Rusové ale neustále ustupovali a tím vtáhli Napoleona do pasti. I když zvítězil v bitvě u Borodina, byl to nejkrvavější den napoleonských válek, nedokázal ruskou armádu zcela rozdrtit. Než došel do Moskvy, Rusové ji vypálili, aby ji nemohl využít. Tam pochopil, že cara ke kapitulaci nedonutí, a vydal se na pochod zpět. Zima, hlad, nemoci a neustálé partyzánské útoky vedly k likvidaci jeho armády. Z invazního vojska o 685 tisících bojovníků se vrátilo jen 10 tisíc bojeschopných mužů.

To byl signál pro Evropu k zahájení další všeobecné války proti Napoleonovi. Ten sice během čtyř měsíců dokázal armádu obnovit, ale v říjnu 1813 byl poražen ve velebitvě u Lipska; účastnilo se jí 560 tisíc vojáků. Zatlačený do Francie, čelící rusko-prusko-rakouské invazi přes Rýn a britsko-portugalsko-španělské invazi přes Pyreneje byl nakonec donucen abdikovat. Počítal s tím, že Francie povstane, avšak Francouzi už měli neustálých válek dost.

Dne 20. března 1815 se sice ještě na sto dnů vrátil, když využil nepopularity nového režimu Bourbonů, avšak Wellington ho porazil u Waterloo. Někdejší pán Evropy byl vykázán na ostrov Svaté Heleny, nejzapadlejší kout britské říše. Tam 5. května 1821 zemřel na rakovinu žaludku. Zanechal po sobě k nepoznání proměněnou Evropu a snad až pět milionů mrtvých.