V tradičním časopise amerických socialistů The Nation vyšel text, který byl mnohými na internetu označen za zatím nejhloupější příspěvek do předvolební diskuse. Pamatujete, jak v květnu vyšel na webu Seznam Zprávy komentář o tom, že bychom měli přestat jásat nad naším triumfem v hokejovém mistrovství světa a radši myslet na uhlíkovou stopu hokeje? Ten článek v The Nation udělal něco podobného s americkým fotbalem, jen o hodně političtěji.

Titulek hovoří o „temné stránce“ toho, že se politici Demokratické strany rozhodli hlásit se k fotbalu. Že nemusí jít jen o rétoriku a symboliku, ale něco mnohem horšího, v tom autora utvrzuje skutečnost, že v osobě kandidáta na viceprezidenta Tima Walze si strana vybrala přímo opravdového bývalého středoškolského fotbalového trenéra. „Bývalí hráči Walze, sbírka statných Minnesoťanů středního věku, se k němu dokonce připojili na pódiu ve svých starých dresech,“ líčí znepokojivý výjev z nominační konference.

„Platforming fotbalu jako vlasteneckého totemu nelze oddělit od toho, jak se tento sport hlásí k hypermaskulinitě a násilí. Tyto dvě zhoubné součásti hry se plynule propojily s tématy projevu Harrisové na sjezdu: nacionalismem a posunem doprava spolu s bojovným vyhlášením připravenosti k válce – máme tu ,nejsmrtonosnější bojovou sílu‘. Toto poselství bylo provázeno skandováním ,USA‘,“ servíruje autor další horory.

Nikdy bychom na nikoho nezahlíželi za to, že nemá rád divácké sporty. Jenže tento autor se snažil argumentovat, že za to demokraté zaplatí cenu ve volbách. A to je prostě hloupost a projekce vlastní, výrazně menšinové nechuti. Sport je populární, rozhodně populárnější než politika.

Jenže zde o tom nepíšeme proto, abychom se posmívali pošetilostem americké levice. Naopak. Všimněme si, z jaké pozice autor píše: z pozice toho, kdo prohrál. Jeho názory byly oslyšeny. Demokraté odsunuli stranou všechny starosti o toxickou maskulinitu. I o transgenderové osoby. I o DEI. Neslyšíte o tom nejen od kandidátů, ale ani od různých liberálních komentátorů a influencerů. Důkazem je, že kdyby nezmlkli, přinášeli by pravicoví influenceři tento materiál jako kořist. Jenže jediné úlovky, které přinášejí, jsou starší výroky demokratických protagonistů, prakticky žádné aktuální.

To by bylo možné označit za pokrytectví a bezpáteřnost. My tvrdíme, že je to projev toho, že Demokratická strana funguje tak, jak politická strana fungovat má. Počínaje svržením Bidena se demokraté začali sice opožděně, ale přece chovat jako organizace schopná kolektivního jednání k naplnění svého hlavního cíle, a to je vyhrát volby.

Nejlepším příkladem byly propalestinské protesty na demokratické nominační konferenci v Chicagu. O propalestinském voličském segmentu se mluvilo jako o největším nebezpečí pro vítězství demokratů. Komentátoři předvídali brutální střety demonstrantů s policií, opakování legendárního chaosu při konferenci v tomto městě v roce 1968. A lidé tomu věřili, obchody v centru Chicaga zabedňovaly výlohy. Nakonec proběhla demonstrace nepříliš odlišná od desítek podobných na každé nominační konferenci. Nejsilnějším vizuálem z ní nebyli útočící policisté a hořící Chicago, nýbrž hromady nachystaných cedulí s protestními hesly na trávníku, které si nikdo nevyzvedl.

Je to samozřejmě nesmírně, až komicky pokrytecké. Harrisová změnila pozici skoro na všechno, a pokud na něco ne, tak díky tomu, že prakticky nepodstupuje rozhovory s novináři. Na jejím kampaňovém webu dodnes není žádný volební program. Jak upozornila reportáž CNN, Harrisová dnes v kampaňovém spotu na téma, jak bude tvrdě chránit hranici, používá fotografie Trumpovy hraniční zdi, již v roce 2019 označila za „pomník odporující všemu, čeho si cením, a základním hodnotám, na nichž byla vybudována tato země“.

Pokrytecké? Maximálně. Ale Bidenovi přisuzoval volební model Natea Silvera pravděpodobnost vítězství 23 procent, kdežto dnes je souboj Trumpa s Harrisovou, jež byla považována za slabou kandidátku, vyrovnaný. Demokraté udělali to, co strana dělat má.