Kancléř Olaf Scholz (SPD) nikdy nebyl tím, čemu Němci říkají Spasskanone. Že není bavič, by samozřejmě nevadilo, rezervovanost, nebo řekněme schopnost nehnout brvou, může být u politika vyloženě sympatická, zvlášť když si člověk vybaví záchvaty smíchu Kamaly Harrisové (Harrisové hýkání již bylo oponenty označeno za „nejničivější sílu v historii americké politiky“ – vtípek, ale jestli je oko do duše okno, o způsobu, jakým se smějeme, to platí dvojnásob). Problém s Olafem Scholzem je, že nehýbe brvou ani tehdy, kdy by měl. Ať už mluví o čemkoli, zásadně působí, jako by předčítal účetní uzávěrku. Emoce mu jsou podezřelé. Citový život roky skrývá tak autenticky, že není jisté, že nějaký vlastní. Má přesně jeden výraz tváře a jeden tón hlasu, které aplikuje na všechny životní situace bez rozdílu. Němci mu říkají Scholzomat.

Tereza Šimůnková