Aniž ještě vstoupil do tuzemských biografů (kam se dostává až tento týden s čtvrtletním prodlením oproti uvedení v jiných západních zemích), již se nejnovějšímu a celkově doposud čtvrtému snímku anglického dramatika, scenáristy a režiséra Martina McDonagha nazvanému Víly z Inisherinu (v originále The Banshees of Inisherin) dostalo u nás desítek ohlasů od diváků, kteří film zhlédli buď řádně na platformách oficiálních, anebo pokoutně na těch kradených – což je výsledek právě oné časové průrvy při čekání na zdejší kinodistribuci jmenovaného titulu, která nehledě na ceny, jež film mezitím nasbíral (například tři Zlaté glóby), přinese zřejmě malou návštěvnost.

Mezi dosavadními laickými recenzemi se jistěže objevila řada spokojených, nemálo jiných však konstatovalo, že jde o snímek rozvleklý a nudný, a to obzvlášť v porovnání s oběma všeobecně oceňovanými autorovými kusy V Bruggách (2008) a Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017). Vzhledem k tomu, že šlo (stejně jako v případě zbývajících a spíš přehlížených Sedmi psychopatů, 2012) o díla výrazně jiného rytmu, než jakým oplývá to nynější, znamenají výtky ke zdlouhavosti novinky přiznání stěžovatelů, že umělecké dílo pro ně je jen nástroj pro naplnění touhy opakovat vyzkoušené a dobře známé zážitky, místo aby bylo prostředkem k získání nových zkušeností a radostí.

Víly z Inisherinu skutečně pozvolna vyprávějí příběh z malého irského ostrova (smyšleného; reálně by to mohl, ale taky nemusel být ostrůvek Inisheer) zjara 1923, kdy na pevnině (čili na ostrově násobně větším) probíhají poslední boje irské občanské války, která však je vůči dění na Inisherinu přítomna zdáli, pouze jako zvuková a obrazová kulisa na horizontu plném záblesků, kouřů a střelby. Je to jenom zveličená ozvěna připomínající, že problémy, které leží na dohled a na doslech nebo ještě dál, mohou být mnohem větší než ty, jimiž sami žijeme. Přičemž současně platí, že naše vlastní problémy, ač by se z hlediska velkých dějin mohly jevit titěrné, směšné či zavrženíhodné, jsou ve skutečnosti stejně důležité, veliké a závratné jako třeba válečné konflikty rozhodující o osudu vlastní země a vlastního národa na další staletí.

Zač stojí kamarádství

Na osudy McDonaghových ostrovanů válka zkrátka nemá žádný vliv. V přirozeně liduprázdné krajině, poseté pastvinami pro dobytek, takřka geometricky oddělenými od sebe bezpočtem kamenných zídek, lidi víc a zásadně ovlivňují vztahy, které mezi sebou a spolu mají (předurčeni si svou omezeností ve smyslu početní vyčerpatelnosti), a rituály, jež je třeba pravidelně dodržovat, aby se v takovém prostředí člověk nezbláznil a v klidu v něm přežil až do své smrti. Ačkoli jde o ryzí depresi, režisér představuje hřiště svého vyprávění naopak skoro jako bájnou zemi úvodním záběrem stírajícím řádnou perspektivu díky pomalu se zvedajícím a roztahujícím mračnům splývajícím do jedné linky s mořskou hladinou a skalnatým srázem, jenž přitom reálně odděluje moře od luk desítkami výškových metrů. Tato falešná perspektiva bezpečně známých obrysů následně zasáhne taky jednoho z hrdinů příběhu, prosťáčka Pádraica (v podání umírněného, ale standardně citově rozervaného Colina Farrella), jenž je zrovna – tak, jak je po léta zvyklý – na cestě procházkou přes ostrov vyzvednout svého parťáka Colma (tradičně stoický, ale lidský Brendan Gleeson), aby pak oba pospolu v družném hovoru pokračovali do hospody na pivo a whiskey. Jenže Colm, přestože je doma, sedí v křesle a kouří, Pádraicovi neotevře, protože dělá, že ho přes okno nevidí, načež Pádraic zmateně odchází do hospody sám… A pochopitelně se táže, co se to děje.

U této otázky v různé intenzitě a ve variacích už zůstane po zbytek filmu. Diváci stejně jako Pádraic se teprve postupně dovídají, že Colm už Pádraica nemá rád a nechce se s ním přátelit. Dovídají se také, že za tím není konkrétní provinění jednoho z hrdinů, jaké by se dalo očekávat, tedy ani třeba urážka, ani fyzický atak v opilosti, nic podobného. Je to mnohem horší, protože jde o provinění filozofického založení, o provinění an sich, a proto neodpustitelné: Pádraic se na Colmovi v jeho očích dopustil nudy. McDonagh tedy ve svém novém filmu zkoumá totéž co v jiných svých dílech – kvalitu přátelství a co všechno na něj může mít vliv a co všechno jej může, aťsi z nečekaných úhlů, anebo právě díky nim, posilovat či oslabovat. Pádraic se totiž letitého přátelství s Colmem nechce vzdát, tím spíš, když bylo vypovězeno bez varování jen tak, ze dne na den. A Colm, ačkoli už s  Pádraicem nehodlá komunikovat, mu zároveň svede projevit respekt. Vlastně je tu formulována otázka, zda člověka musíme přijímat celého, anebo zda si z něho lze brát jenom části, které nám konvenují. Nebo zda lze člověka přijímat celého jenom v jeho některých, řekněme dobrých chvílích, kdy se nám líbí, jak se chová a co a jakým stylem formuluje. A lze si vůbec přátele vybírat, když nabídka je tak omezená možnostmi drobného území?

Možnosti ženské síly

Tento komplikovaný mužský svět, jenž je pln domnělé hrdosti a cti, úderů pěstí tam, kde by měla být vyjádřena něha a láska, a tvrdých pohledů (střídajících se s pohledy skelnými, zatajujícími pohnutí), je de facto uzavřeným spolkem nešťastných dospělých chlapců. Proto logicky musí být pacifikován katalyzátorem silné ženy, která zná správná zaklínadla a má moc do něj razantním nebo naopak nenápadným gestem vstoupit a výrazně proměnit zaběhané standardy vztahů a dát jim nový impulz. Takováto ženská proměnná je McDonaghovým příběhům společná rovněž. Tentokrát je to Pádraicova sestra Siobhán (hraje ji patřičně zoufale rozervaná, ale přirozeně inteligentní Kerry Condonová), která své okolí zjevně převyšuje znalostmi, sociálními dovednostmi, ale také kariérními ambicemi a odhodláním kvůli nim z ostrova odejít na pevninu, kde na ni ve městě kromě nového uplatnění čeká také psychická úleva v podobě množství nových lidí, disponujících mezi sebou tolika vztahy, že v nich není možno se vyznat, tudíž není třeba za ně přebírat zodpovědnost, a tak se jimi ani není možno stresovat. Svým odchodem ovšem vyvolá tragédii – dvě úmrtí, třebaže jiná, než jaká by divák z náznaků vyprávění tipoval.

Odejít však musela, jelikož člověk, který usiluje přesáhnout přízemnost, má podle McDonagha jenom dvě možnosti: Zaprvé zahltit se příležitostmi a hlukem tak jako Siobhán (o níž to ale víme pouze zprostředkovaně z jejích dopisů, nikoli přímo, protože na rozdíl od ní nesmíme opustit ostrov, kde jsme spolu s ostatními uvězněni v každodenní trýznivé kráse stále stejných místních západů slunce), anebo zadruhé oddat se samotě, tichu a rozjímání, jak se o to snaží Colm, který touží složit novou krásnou melodii pro housle. Není cesty mezi tím. Mezi tím je jenom násilí (třetí autorovo stálé téma) coby způsob, jak přimět lidi shodit ze sebe břímě mlčení a rozmluvit se o svých pocitech. McDonaghovou novinkou v tomto punktu, aspoň v jeho filmové tvorbě, je ovšem to, že násilí tentokrát hrdina po většinu času nepáchá na jiných, nýbrž na sobě samém. Sebetrýznění jako forma bolestivé samohany i jako trest pro druhé… Našinec si nemůže nevzpomenout na Cimrmanovu metodu „trestání učitele učitelem“, který varuje své svěřence: „Nedám si dnes po obědě viržinko – neplačte, sami jste si to zavinili!“ McDonagh však na rozdíl od českých tvůrců nezůstává u vtipné výhrůžky, ale předvádí, co se může stát, dojde-li skutečně naplnění – a že reakcí na ni může být zkrat vydíraných, kteří se mění v zoufalé a hluboce nešťastné.

Pádraic v průběhu vyprávění zahazuje čistotu své duše, stává se hanebníkem, když lže druhým i když se dopouští trestného činu (jenž pravděpodobně nikdy nebude vyšetřován ani stíhán), Colm se zmrzačí, ale zkomponuje, oč usiloval (ačkoli to možná nikdy nikdo neuslyší). Na konci oba někdejší přátelé zůstávají nepřáteli, byť kamarádství tentokrát vypovídá Colmovi Pádraic (převrácení vůdcovství v jejich vztahu je traktováno totožnými záběry v různých částech filmu, třeba při kázáních v kostele, a rozdílným postavením obou můžu v nich – vpředu je vždy ten, který vztahu zrovna určuje směr, vzadu ten, jenž zvědavě pozoruje vývoj a dumá nad ním).

McDonagh nabízí mnoho zvratů (je to další jistota jeho příběhů, ale nesluší se zde žádný zlom konkretizovat), jež mění dynamiku života na Inisherinu, ale nikoli jeho rytmus. Nad ním jako by totiž držely ruku a zaklínadlo místní víly, které se v podobě škaredých stařen plíží jako duchové mezi zídkami a jsou zjevně dávno uvyklé čemukoli, takže styl jejich chůze ani řeči žádná novinka neovlivní.

Výborný a krásný film.

Víly z Inisherinu. Scénář a režie: Martin McDonagh, kamera: Ben Davis, hudba: Carter Burwell, hrají: Colin Farrell, Brendan Gleeson, Kerry Condonová, Barry Keoghan, Gary Lydon, David Pearse, Pat Shortt a další. V českých kinech od 26. ledna 2023.