Během této volební kampaně si jen málokdo mohl stěžovat na nedostatek prezidentských debat. Každá ze tří velkých televizí, ČT, Nova i Prima, přinesla jednu prezidentskou debatu před prvním kolem a pak další před druhým. Do toho nejrůznější servery a deníky pořádaly další střetnutí. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš se rozhodl debaty před prvním kolem bojkotovat, přišel pouze na Novu, před druhým kolem dorazil neočekávaně do debaty České televize. Byl to první náznak, že jeho tažení na Hrad je opravdu ve velkých problémech. Pravidlo většiny politických debat totiž je, že favorit v nich může vždy víc ztratit než získat.

Kolébkou moderních politických debat jsou Spojené státy. Asi první debatou, kterou sledoval celý národ, je střetnutí Abrahama Lincolna a Stephena A. Douglase v roce 1858. Nešlo o prezidentský duel, nýbrž o senátorský. Douglas byl v té době demokratickým senátorem za stát Illinois a Lincoln jeho republikánský vyzývatel. Přestože v té době američtí senátoři byli voleni nepřímo zákonodárnými sbory jednotlivých států, Douglas i Lincoln si mysleli, že zvýší své šance, pokud si nakloní obyvatelstvo. Rozhodli se každý objet všech devět okrsků Illinois. Douglas nejdřív přímou debatu odmítal, nechtěl dělat reklamu v té době stále relativně neznámému Lincolnovi, Lincoln však do prvních dvou okrsků přijel den po něm a ve své řeči přímo oponoval Douglasovi, který neměl šanci odpovědět. Douglas proto souhlasil s formátem debat.

Z dnešního pohledu, kdy člověka dokáže vyčerpat dvouhodinová debata v televizi, se oba účastníci shodli na naprosto pekelných pravidlech. Střetnout se měli sedmkrát, pokaždé v jiném okrsku. Nejdřív hodinu mluvil jeden, druhý pak dostal hodinu a půl na odpověď, po které následovalo půlhodinové zakončení toho prvního. Jednu začínal ten, podruhé onen.

Amerika byla v té době uprostřed vleklé politické krize ohledně statusu otroctví, kterou ukončila až občanská válka. Lincoln byl představitelem nové Republikánské strany, vznikla v roce 1854, založené na explicitně antiotrokářském základě. Jestli osobně Douglas byl zastáncem otroctví, je otázka, kterou historici stále řeší. Rozhodně však nebyl pro jeho zrušení za cenu rozpadu USA. Tato hysterická atmosféra a fakt, že oba muži byli brilantní rétoři, z jejich debat udělaly celonárodní fenomén.

Každý z duelů, které se konaly pod širým nebem, navštívily tisíce lidí, v jednom případě snad až 18 tisíc. Největší americké deníky vyslaly na místo zapisovatele ovládající těsnopis a kombinace telegrafu a železnice znamenala, že přepis mohl vyjít v celém znění jen pár hodin po jejich skončení.

Lincoln volby nakonec prohrál, hlasovalo pro něj 46 z 54 zastupitelů, udělaly z něho však politickou celebritu a přispěly k tomu, že se stal republikánským kandidátem v následujících prezidentských volbách, které v roce 1860 vyhrál.

O sto let později došlo k asi nejznámější prezidentské debatě v amerických dějinách. V září 1960 se konalo historicky první televizní klání kandidátů na prezidenta USA. Proti sobě stáli republikán Richard Nixon a demokrat John F. Kennedy. Jejich střetnutí je považováno za vítězství formy nad obsahem. Nixon, v té době úřadující a uznávaný viceprezident, byl prohlášen za vítěze těmi, kteří debatu poslouchali v rozhlase.

U televizních diváků si Nixon vedl mnohem hůř. Odmítl make-up, takže v černobílé televizi vynikla jeho ne zcela hladká pleť a tvář působila podivně flekatě. V záři reflektorů se začal silně potit, symbolem debaty se stal jeho upocený horní ret, jeho světlé sako mělo na černobílé obrazovce podobnou barvu jako jeho kůže. Celkový dojem byl naprosto strašlivý, odpočatý a opálený Kennedy, který měl to štěstí, že v televizi působil přirozeně, vedle něho vypadal jak Adonis. Kennedy rovněž odmítl make-up, oba kandidáti se báli, že by to bylo využito proti nim, ale jeho opálená tvář působila na obrazovce přirozeněji, navíc se před debatou tajně rychle namaskoval komerčním make-upem.

Nabalzamovaný zaživa

Americký historik David Halberstam ve své knize Černobílé desetiletí popisuje drama v zákulisí. Zpočátku Kennedyho lidé vyžadovali, aby kamera zabírala Kennedyho, zatímco Nixonovi lidé chtěli, aby zabírala Nixona. Brzy si však role vyměnili. Kennedyovci si uvědomili, že Nixon vypadá tak strašně, že čím víc bude v záběru, tím je to pro ně lepší. Naopak nixonovci usoudili, že je lepší neustále zabírat Kennedyho než se dívat na potící se šedivou tvář viceprezidenta. Po debatě Nixonova matka vyzvídala, jestli její syn není nemocný, tehdejší demokratický starosta Chicaga, kde debata probíhala, Richard Daley prohlásil na Nixonův účet: „Proboha, oni ho nabalzamovali zaživa.“

Debata změnila dynamiku voleb. Nixon byl považován za zkušeného státníka, Kennedy za politického nováčka (Nixon byl přitom jen o čtyři roky starší než Kennedy). Přes noc se z Kennedyho stala politická hvězda a Nixona debata nenapravitelně poškodila. Napravit to nedokázala ani další tři televizní střetnutí. Výsledky voleb v roce 1960 byly jedny z nejtěsnějších v historii a duely k tomu nepochybně přispěly. Byl to také první případ, že favorit, kterým Nixon před vystoupením v televizi byl, se může v takové situaci odstřelit.

Tato poučka se tak zažila, že trvalo 16 let, než proběhla další televizní debata kandidátů na amerického prezidenta, v roce 1976 se proti sobě postavili republikán Gerald Ford a demokrat Jimmy Carter. Od té doby jsou prezidentské debaty součástí každého volebního cyklu. Poučka, že favorit může jen ztratit, se od té doby několikrát potvrdila. O čtyři roky později Ronald Reagan drtivě zvítězil v debatě s Carterem (i díky tomu, že Reaganovu týmu se podařilo získat Carterovy dokumenty týkající se přípravy na debatu), i když v tomto případě byl Carter natolik nepopulární prezident, že byl odsouzen k nezdaru tak jako tak. V roce 1984 se Reagan stal jedním z mála úřadujících prezidentů, kteří dokázali využít debatu ve svůj prospěch. V druhé debatě na otázku, zda jeho pokročilý věk (73) nebude překážkou, odpověděl: „Neudělám z věku téma této kampaně. Nehodlám pro politické účely zneužívat mládí a nezkušenost svého protivníka.“ Následoval výbuch smíchu nejen v publiku, rozesmál se i demokratický protikandidát Walter Mondale (56). Ten se později svěřil, že to byl moment, kdy si uvědomil, že volby prohraje.

Takových momentů je ale pomálu. Častější jsou okamžiky, kdy se dosavadní favorit ze svého děsivého výkonu v debatě nevzpamatoval. V roce 2011 se během debaty republikánských kandidátů odrovnal guvernér Texasu a favorit Rick Perry, když si dokázal vzpomenout pouze na dvě ze tří ministerstev, jež sliboval zrušit. Šance současné viceprezidentky Kamaly Harrisové stát se prezidentkou se vypařily během pár minut v debatě demokratických kandidátů v roce 2019, když kongresmanka Tulsi Gabbardová negativně shrnula její kariéru vrchní kalifornské prokurátorky. Na konkrétních příkladech dokázala, že Harrisová je pokrytkyně.

Thatcherová debatu nepotřebovala

Proto například v Británii jsou debaty premiérů relativně nový fenomén. Poprvé k televiznímu střetu vyzval v roce 1964 lídr opozičních labouristů Harold Wilson premiéra sira Aleca Douglase-Homea. Douglas-Home řekl, že by to vedlo k tomu, že „lídrem země se stane nejlepší herec“. Wilson v soukromí přiznal, že se mu ulevilo, bál se, že se mohlo něco pokazit. „Mohl jsem dostat škytavku ze zaprášené dýmky,“ popsal svoji noční můru. Když se Wilson stal premiérem, byl to naopak on, kdo odmítl výzvu konzervativního lídra Teda Heatha k debatě. Jeho blízká spolupracovnice lady Falkenderová to vysvětlila: „Heathovo vystoupení v televizi by přineslo zviditelnění potenciálnímu premiérovi a patina Haroldova úřadu by ulpěla na Heathovi. Harold se rozhodl, že to nedopustí.“ Tím se ustálila britská tradice, kdy jeden politický lídr vyzval druhého k debatě, ten odmítl a byl označen za zbabělce. V roce 1979 premiér Jim Callaghan vyzval ke střetu Margaret Thatcherovou, ta v průzkumech pohodlně vedla a usoudila, že debatu k vítězství nepotřebuje.

Dlouholetý lídr labouristů Neil Kinnock následně pravidelně vyzýval k debatování Margaret Thatcherovou i jejího následovníka v úřadě Johna Majora. Ten přímo zformuloval zažité pravidlo. „Každý stranický politik, která očekává prohru, zkouší využít trik debat a každý politik, který očekává výhru, to odmítne.“ V roce 1997 tuto poučku potvrdil, když vybídl k debatě Tonyho Blaira. Konzervativci si v té době šli pro volební porážku. Blair naoko souhlasil, debata se však neuskutečnila kvůli neshodě ohledně pravidlům. Blairův mediální poradce Lance Price později potvrdil, že se ve skutečnosti nikdy nechtěli debaty účastnit. „Tony Blair vedl v průzkumech veřejného mínění, a když máte náskok, proč riskovat? Proč se vystavovat možnosti, že se něco strašně pokazí?“

Situace se opakovala v různých obměnách i v následujících volbách. K první debatě stranických lídrů došlo teprve v roce 2010. Možná není náhodou, že toto klání nemělo jasného favorita. V roce 2017 „debaty“ proběhly podivným formátem: premiérka Theresa Mayová a lídr opozice Jeremy Corbyn byli zpovídáni v přímém přenosu, ale těsně po sobě, ne najednou. V posledních volbách 2019 se už zase debatovalo normálně.

Nakonec je potřeba zmínit ještě prezidentské debaty ve Francii, ty mají relativně dlouhou tradici, první proběhla v roce 1974. Stejně jako v České republice se tam prezident volí dvoukolově. Problém s rojem prezidentských kandidátů, což vede k chaotické a nepřehledné diskusi (jak jsme viděli třeba v České televizi), Francouzi vyřešili elegantně. Tradičně pořádají pouze jednu debatu, a to po prvním kole s postupujícími kandidáty. Vyhnou se tím chaosu i osočování, že někomu nadržují, třeba tak, že by diskusi rozdělili na dvě poloviny. Výjimkou je rok 2017, kdy proběhla superdebata před prvním kolem. Loni se již Emmanuel Macron odmítl takové akce zúčastnit a střetl se jenom s Marine Le Penovou před druhým kolem. Přijetí tohoto modelu by rozhodně stálo za zvážení.