Po prezidentské volbě se vláda Petra Fialy pomalu sbírá k nějakým zásahům do neudržitelného státního rozpočtu, který dlouhodobě utrácí o stovky miliard korun více, než je schopen vybírat na daních. Je dobře, že se nevyhýbá výdaji největšímu, přes nějž se přerozděluje třetina celého rozpočtu. Na důchodech letos stát utratí 671 miliard korun.

Je dobře, že kabinet otevírá velmi nepopulární a politicky obtížně vysvětlitelné téma. Oddálení důchodu do pozdějšího věku. Je to jediná cesta, jak udržet alespoň současnou úroveň penzí proti platům a zároveň nezruinovat ekonomiku vyššími odvody pojistného na důchody.

Ministr práce Marian Jurečka mediálně vypouštěnými balonky testuje různé varianty dřív, než je přinese do vlády. Jedním z nich je posunutí důchodové hranice na 68 let. Zatím se postupně zvedá k 65 letům v roce 2034. Předseda lidovců si správně všímá, že se lidé dožívají čím dál vyššího věku a je neúnosné, aby jeho čím dál větší část života trávili v penzi. V té už nyní prožijí 21,5 roku. To je strašně dlouhá doba. Je delší než v jiných evropských zemích. A to i ve srovnání s tak sociálními státy jako Švédsko, Německo nebo Nizozemsko.

V rozhovoru pro Novinky.cz si ale ministr začal pohrávat s nápadem opravdu nebezpečným. Navrhuje, aby se do penze odcházelo v různém věku, podle toho, jak dlouho člověk pracoval a jak fyzicky náročnou práci dělal. Pokud podle něj někdo začal pracovat třeba už v 18 letech a vykonával fyzicky náročnou profesi, měl by mít právo odejít do penze dříve.

Marian Jurečka si zjevně neuvědomuje, jakou Pandořinu skříňku otvírá. Kdyby měl přehled o vývoji důchodů v různých zemích Evropy a o současných trendech profesí, které už dávno neznamenají stejnou práci po celý život, nikdy by nic takového nenavrhl.

Velmi poučná by byla studijní cesta do Paříže, kde právě proti důchodové reformě prezidenta Emmanuela Macrona v generálních stávkách demonstruje 1,3 milionu lidí. Macron chce zvýšit věk odchodu do penze z 62 na 64 let. A prodloužit povinnou délku kariéry před penzí na 43 let. U nás je pouhých 35 let.

Francie je obřími demonstracemi proslulá. Nic ale v posledních desítkách let nevyhnalo do ulic tolik lidí jako změny penzí. Tou největší výzvou, do níž se pustil Macronův předchůdce Nicolas Sarkozy už v roce 2007, bylo srovnání podmínek pro důchody. Zrušení selektivních důchodů pro různé profese. Říkalo se jim speciální režimy. A bylo jich spousta. Byly to historické relikty z doby, kdy skutečně převažovala fyzicky náročná práce. Jednou z těch profesí, které měly nárok na velmi časný důchod, byli strojvůdci. Byla to památka z dob páry, která přetrvala do doby digitálně řízených rychlovlaků. Málokdo bude dnes tvrdit, že práce strojvůdce TGV je fyzicky náročná. Náročnější než třeba u řidiče kamionu nebo taxíků. Do penze ale chodili dříve. Sarkozy ty speciální režimy výrazně proklestil. Paříž to tehdy ochromilo ještě víc než současná Macronova reforma. Zrušení selektivních důchodů stálo francouzské prezidenty spoustu politického kapitálu.

Přicházet se selektivními profesními důchody v roce 2023 je úplně mimo realitu. Fyzicky náročné práce je dnes minimum. A třeba i horník, který skutečně pracuje fyzicky velmi těžce a svou profesi nemůže dělat do vysokého věku, může přejít k jiné profesi. Prodávat v obchodě nebo pracovat v ochrance. Nikdo nemá v současné době jistotu, že celý život prožije v jedné profesi. A v budoucnu už ji nebude mít vůbec. Jistotou se naopak stává, že bude potřeba stále se přizpůsobovat a ty profese měnit a učit se nové věci.

Jednou z důležitých lekcí je poučit se z chyb a slepých cest jiných.