Aktuálním hitem dětské stanice Českého rozhlasu nazvané Rádio Junior je pětidílný „hororový podcast“ Lyžák. Za tři týdny od premiéry zaznamenal už přes sto tisíc přehrání. Napsala a režírovala ho dramatička a dramaturgyně Tereza Verecká, jež se stále zřetelněji projevuje jako generační lídr tuzemské rozhlasové tvorby. Ostatně připomeňme její předloňský úspěch: Erben Cup neboli šest pohádek K. J. Erbena, jež převyprávěla ve formátech standardizovaných rozhlasových pořadů od rozhovoru přes reportáž po sportovní přenos. Oproti tomu letošní Lyžák není souborem povídek a není to žádný podcast, jde o standardní rozhlasový seriál čili postupně gradované dramatické vyprávění s pointovanými epizodami.

Příběh se odehrává na horách v průběhu jedné z nejvíc specifických chvil školní docházky, která obvykle slouží k vyprofilování třídního kolektivu i k utužení vztahů s učiteli. Ti se totiž při společných sportovních výpravách definitivně v očích svých svěřenců stávají plnohodnotnými lidmi, s nimiž je možné hovořit a pobývat skoro jako rovný s rovným, neboť kantor již není figura stojící před třídou ve vyzývavém postavení, je to aspoň chvílemi parťák splývající s druhými ve skupině.

Kterýkoli takový zájezd je sám o sobě dramatický jak pro žáky/studenty, tak pro jejich učitele – protože si všichni na sebe zvykají a navzájem se poznávají a pokoušejí. Verecká však výlučné situace využila pro produkt jiného kalibru. Je těžké ho popisovat a ze čtrnácti- až devatenáctiminutových dílů nic neprozrazovat, přesto se pokusme: horská chata desítky let skrývá otřesné tajemství života dvou svérázných individuí, o nichž společnost nic neví, ale vědět by měla a měla by se s tím vypořádat. Znalí si při poslechu možná vybaví děsivé filmové „sci-fi“ Vlčí bouda, v němž nervy účastníků lyžařského zájezdu napínají tři mimozemšťané. Pamětníci si patrně vzpomenou na zvláštní přitažlivou i děsuplnou atmosféru táborového vyvolávání duchů. Další trkne, že totalitní režimy minulého století suverénně využívaly vědu k nemravným experimentům na lidech, a ujistí se, že nejspíš pořád ještě nevíme o všem, co se v tomto odvětví zkoušelo. V závěru lze vzpomenout taky na známé psychologické experimenty Philipa Zimbarda. A jistěže lze dílo vnímat rovněž jako příspěvek k debatám, jaké vztahy mají panovat ve školství, co chtít od dětí, co od učitelů a jak se proměňuje výchova.

Přitom ale pořád a především jde o dobrodružné a zábavné vyprávění pro mládež, ve kterém se děti utkají s dospělými a usilují je přelstít. Autorčina fikce je proto jednoduchá, přímočará, nutně děravá, protože se soustřeďuje na budování atmosféry a neodvratný duel v chalupě, nikoli na fungování světa mimo čas a prostor vyprávění. Jestliže dosavadní ohlasy vytýkají Verecké doslovnost nebo nelogičnost, mýlí se v požadavcích na žánr. Při pečlivém a opakovaném poslechu se naopak patří tvůrce pochválit, že v rámci mantinelů stvořili promyšlený koncept. Počínaje hříčkou ve jménech obou správců horské chaty: copak se provozovatelé nedostupného místa a soukromého hřbitova mohou jmenovat jinak než Cháron a Krchová? Víc humoru je však rozseto v pozadí, ukryto v mrmlání členů dětské skupiny, když je v rozporu se svým přesvědčením nucena poslouchat učitelky, postavit se na lyže a vyrazit na trénink (třeba suverénně, přitom odevzdaně, ale s neskrývanou pubertální nenávistí pronesené rozhořčení „Nesnáším běžky“).

Jiří Lábus a Pavla Tomicová v hlavních rolích potvrzují, že vyšinuté charaktery jejich naturelům konvenují, a použitý prostorový zvuk posluchače skutečně vrhá do situace, v níž si nemůže být jist, z které strany kolem něj se zrovna ozve jaké překvapení. Mělo-li být výsledkem dílo strašidelné, vtipné a přímočaré, můžeme konstatovat, že takové dílo vzniklo.

Lyžák. Scénář a režie Tereza Verecká, hrají Jiří Lábus, Pavla Tomicová, Diana Toniková, Eva Klesnil Sinkovičová, Vojtěch Franců, Rosalie Malinská, Václav Marhold a další, dramaturgie Lenka Veverková, zvukový mistr Jitka Špálová, premiéra: 12. února 2024, k dispozici on-line na Junior.rozhlas.cz.