V sobotu na apríla v den devadesátých čtvrtých narozenin spisovatele Milana Kundery byla v Brně v tamní Moravské zemské knihovně jako jedna z jejích nových stálých sbírek otevřena Knihovna Milana Kundery, shromažďující autorův archiv a knížky, které nasbíral pro svou domácí knihovnu, či knížky a články, které byly napsány o něm. O zřízení tohoto podniku se zasloužil ředitel MZK Tomáš Kubíček a spisovatelova manželka a archivářka Věra Kunderová, jíž nápad na zoficiálnění původně privátního knihovnického a archivního majetku prý vnukl za jedné bezesné noci odněkud z éteru již zesnulý americký spisovatel Phillip Roth.

Inu, budiž. Je jistě dobře, že taková sbírka se dostala z Francie na naše území, protože Milan Kundera je estét, intelektuál a má umění a knihy rád. Ničím jiným vlastně nikdy pořádně nežil, takže nelze očekávat, že je jakost zpřístupněného celku nízká. Zrovna tak je dobře, že bude k dispozici sekundární literatura, jež byla spisovateli věnována, nebo že se dočkáme nějaké jeho korespondence (například s Louisem Aragonem) či jeho archiválií (třebaže předpokládáme, že kdeco už sám dříve zničil). Záměr pořadatelů nové sbírky jeví se bohulibě: údajně jde o prostor pro studenty a badatele, kteří se v něm mohou dovědět mnoho nového o jednom z významných zdejších slovesných tvůrců.

Samozřejmě že má, ale hlásí-li pak jeho žena v rozhovorech do světa, že díky nové knihovně bude Milan Kundera žít dál i po své smrti, a tvrdí-li táž dáma, že nevyhodila z archivu ani „ty škaredé články z Čech“, protože není udavačka a protože naopak chce sloužit historickému aktu díla svého muže… přece jen se to vylučuje s tím, co vždy hlásal (alespoň veřejně) on. Ostatně na Kunderově postoji bývalo sympatické především to, že nevylučoval možnost zapomnění. Že to byla příležitost k úsporám – nechť žije to, co přežije, co promlouvá, co si další existenci zasluhuje svou kvalitou, nikoli podpůrnými prostředky, a nechť to žije pouze tak dlouho, dokud je to živé a srozumitelné.

Knihovna Milana Kundery jeví se však jako pravý opak tohoto postoje, jako úsilí o mohylu pomocné síle své ženy, jako pomník mnohého z toho, co zřejmě s dílem souvisí okrajově, jelikož to není samotné dílo, nýbrž jsou to jeho přívažky, jejichž životnost by standardně byla ještě kratší než původního díla. Vždyť už jenom tento sloupek: měl by se ocitnout v Knihovně Milana Kundery, jelikož se spisovatelem zabývá, ale spíš v oné instituci vznešeného poslání nemá co pohledávat, neboť se nijak nevyjadřuje k žádnému z autorových (románových) textů. Jenže jak rovněž byla navýsost přesvědčivě pravila paní Věra, „všechno zlo, co už se stalo a udělalo Milanovi, přichází z Prahy. Žádné zlo nikdy nepřišlo z Brna, nikdy.“ A protože jsem z Prahy, dál budu raději mlčet.