V Brně se na konci srpna konal třetí ročník mezinárodního festivalu židovské kultury ŠTETL. To je mimořádně podařená věc, spočívající v tom, že se pět dní chodí po Brně – a nevíte, kam dřív. Program je opravdu nabitý, od rána přednášky, prohlídky domů a vil, diskuse, divadelní představení, koncerty a kdovíco všechno. Všechno na vysoké úrovni, s důrazem na kulturu, architekturu, tanec, literaturu… Paradoxem je, že je to vlastně oslava zaniklého lidu či etnika, něčeho, co v Brně silně existovalo, ba dalo by se říct, že moderní Brno, ten gigant textilního průmyslu, vytvořilo – a pak násilím zaniklo, lépe řečeno bylo zlikvidováno, vyvražděno. Je to tedy připomínka lidí, jejíchž potomci by v nějaké alternativní historii, historii bez holokaustu, v Brně dál žili, zcela jistě by se podíleli na jeho podobě, tedy zřejmě by svým umem a intelektem, obchodním a podnikavým duchem přispívali k jeho slávě a bohatství. To si lze ale jen představovat, takhle jich tu zbylo pár, ovšem dost na to, aby tu byla v provozu synagoga, jedna z mála v zemi. Většina potomků těch, kdo přežili, se do Brna jezdí podívat na dávné město svých předků z Ameriky, z Velké Británie a samozřejmě z Izraele… Té země ve válce.

Když jsem pochopil, že klidnou atmosféru židovského festivalu považuje za příznak zaostalosti, řekl jsem, že to je opravdu velká škoda, že tady nejsou aktivní antisemiti jako v Německu nebo na vyspělém Západě… Trochu jsem se zarazil, jestli mou ironii pochopil, a pak jsem pokračoval: „Ale můžu tě ubezpečit, že nějací antisemiti by se určitě našli, jen jsou jiného druhu než u nich v Německu, takoví prostí, obyčejní antisemiti. Prostě nemají rádi Židy, i když žádné neznají, jen si myslí, že mají moc moci a peněz. Ale často nemají rádi ani Araby, možná dokonce ještě víc, takže jsou nestranní… A hlavně: ty nějaký festival nezajímá, a demonstrace už vůbec. Ale můžu tě, milý příteli, ujistit, že těch jakoby západních antisemitů, takových těch pokrokových s vlajkami a hesly o svobodné Palestině od řeky k moři, je určitě v Praze na univerzitách už taky dost, takže i v Brně, ale asi neměli chuť nebo čas, tak to nechali být. Nepřišli. Možná že pořadatelé s nějakými počítali, ale asi se nestačili svolat nebo bylo moc horko, mají prázdniny, co já vím… Ale pokud jde o fandění Izraeli, pak asi ano, většina lidí bude na straně Izraele a přeje si jeho vítězství. Ale ne proto, že by byli tak krvelační, ale proto, že jsou na straně slabších a napadených – a to je pro ně, i když s tím asi nebudeš souhlasit, ten Izrael. Takže to vidí úplně jinak než ti uřvaní demonstranti na Západě, kteří si myslí, že když křičí protiizraelská a propalestinská hesla, zastávají se tím utiskovaných a utlačovaných. Myslí si, že tím si u nich šplhnou a že to ocení, v čemž se zcela jistě hluboce pletou. Ale nejspíš to bude tím, že to jsou prostě pitomci. Pitomci, idioti. Užiteční idioti, jak jim říkal Lenin. Prostě kreténi.“

Tím mi pravděpodobně došly argumenty, můj německý přítel se na mě podíval způsobem, z nějž bylo patrné, že si myslí to samé o mně, ale naštěstí se ani jednomu už nechtělo v hovoru pokračovat, tak jsme se přátelsky rozloučili. On šel hrát Kafku a já se vydal po stopách Hugo Haase. A jeho bratra Pavla, jenž vyletěl komínem v Osvětimi.

Mezitím v tunelu v Gaze ranou do týla postříleli hamásovci šest rukojmí. Podpora Hamásu mezi obyvatelstvem Gazy nejspíš vzrostla.