Šachový velmistr Lubomír Kaválek letos osmdesáté narozeniny neoslavil, zemřel v roce 2021. Stačil však napsat a de facto uzavřít rozsáhlé vzpomínky na svou šachovou kariéru, pro niž snad není přehnaný přívlastek závratná: začal je sepisovat v roce 2015 a „ukončit je snad ani nechtěl“, jak poznamenává spisovatel Jan Novák (70), v tomto případě nikoli ghostwriter, nýbrž přiznaný spoluautor, jehož jméno je na obálce, na desce, na hřbetě, na titulním listě, v tiráži..., zkrátka všude v knize Rozehraný život uvedeno za jménem Kaválkovým sice důsledně na druhém místě (ostatně podle abecedy), ovšem písmem stejně velkým, jak tomu bývá u autorských dvojic, třeba v cestopisech či filmech Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky.

Kaválek psal (všechno se to pravděpodobně obešlo bez diktafonu) a průběžně posílal Novákovi hotové kapitoly, aby je „upravil“. Konkrétně prý spisovatelovým „úkolem bylo vybírat z moře autentických a přesvědčivých detailů ty, které nějak osvětlovaly jeho život, a někdy jejich kontury vybarvit jinými slovy. Lubošovi se to líbilo a často psal, že je zvědavý, co s novou várkou jeho pamětí udělám.“. Novák měl podle vlastních slov „velkou nevýhodu v tom“, že šachy hraje, ba miluje, jak se přiznává. Mohlo se mu tedy snadno stát, že by se spolu s Kaválkem natolik zahleděl do šachové teorie a jejího uplatnění v turnajové a zápasové praxi, až by vyprávění nakonec bylo pro laiky nestravitelné. To se nestalo – pro laiky naštěstí, pro šachisty bohužel: žádná z Kaválkových šachových partií, o nichž je řeč, a to je co chvíli, o čem jiném má taky šachista mluvit, není v knize zapsána šachovou notací; „šifry“ 1. e4 e5 2. Jf3 Jc6 3. Sb5 a6 atd. tu nenajdeme, i když bez šachového žargonu se to neobešlo: velmistr Jan Smejkal, dočítáme se, s černými „hrával virtuózně grunfeldku (sic), s bílými katalánskou“. V příloze na konci svazku však pár Kaválkových šachových partií přece jen být mohlo. Proč ne?

Příběh jednoho neobyčejného života začíná v dětství tak útlém, že ani šachový génius, jímž Kaválek bezpochyby byl, se nemůže spolehlivě opřít o svou paměť: 14. února 1945 zažívá pacholík starý rok a půl a pět dní nálet na Prahu: sotva zahoukaly sirény, maminka ho „popadla a běžela se schovat s ostatními“ do sklepa. Tlaková vlna rozbije v bytě okna, v dětské postýlce jsou potom „samé střepy“. „To bylo poprvé a naposled, kdy jsem zažil opravdovou válku,“ říká Kaválek, „ale ani nevím, jestli jsem si to vůbec uvědomil.“

O metr dál?

V rodině bez sourozenců to nemůže být bratr či sestra, kdo hošíka seznámí s divukrásnou deskovou hrou. Kde tedy Kaválek poprvé potká dvaatřicet figurek? Chceme věřit, že to tak opravdu bylo, že Novák si tu nechtěl zafabulovat, nanejvýš zkusil „kontury vybarvit jinými slovy“: „Na podzim roku 1954 (Kaválkovi je jedenáct let, „mezitím nás tatínek na podzim roku 1949 opustil“, to však není eufemismus pro smrt, míněn je otcův odchod do západního Německa – pozn. JS) jsem na tom našem hřišti za vinohradským pivovarem čutal do míče jako vždycky a v rohu tam dva kluci hráli šachy. Právě jsem nabral míč z voleje, ale nesedl mi na nárt, svezl se na šajtli a já ho napálil tak nešťastně, že těm klukům projel šachovnicí a všechno jim tam rozboural. Oba kluci vyskočili a hnali se ke mně. Úplně zuřili, což jsem absolutně nechápal: o co jim jde? Proč se chtějí prát? Copak jim ta jejich pitomá hra stojí za rvačku? Než jsem si to stačil rozmyslet, oba šachisté se na mě vrhli – a v ten moment mi došlo, že na té hře opravdu musí něco být. Proto jsem se šachy naučil a okamžitě jsem pochopil, proč jsem je tak rozzuřil. / Později jsem o té náhodě často přemýšlel: co by se mnou asi bylo, kdo by se ze mě asi stal, kdybych tu mičudu kopnul o metr dál?“

Už v prosinci roku 1954 zatouží Kaválek hrát šachy s Luďkem Pachmanem, jedním z předních českých šachistů padesátých let. Svěří se matce, ta zařídí hovor na dálku: „Jdi si vzít telefon. Je tam pan Pachman. Řekni si mu o to, co chceš. Ke sluchátku v obývacím pokoji jsem doletěl jako raketa: ,Já bych si s váma chtěl zahrát a chtěl bych vás porazit, pane Pachman!‘ Vylítlo to ze mě samo a hned jsem se toho lekl. Své tajné přání jsem vyjevit nechtěl a takhle drze s mistrem Československa určitě žádný kluk nemluvil. / Pachman zůstal klidný: ,A jak dlouho ty šachy hraješ?‘ / Odpověděl jsem popravdě: ,Už čtyři měsíce!‘ / Pachman se mi nevysmál, jen mi vysvětlil, že to tak jednoduché není, že šachy vyžadují trpělivost, že chvíli potrvá, než se je naučím hrát pořádně, ale abych nic nevzdával.“ Smělý hoch si bere radu k srdci: v roce 1962 se stane mistrem republiky.

Jezdí na zahraniční turnaje, proniká mezi světovou špičku, na slavná jména šedesátých a sedmdesátých let vzpomíná jako na dobré přátele, Spasskij je prostě „Boris“, Tal je „Míša“, Fischer samozřejmě „Bobby“. A spáč Vlastimil Hort je „Jezevec“; o jeho „praktickém“ uvažování na počátku 60. let podává Kaválek výmluvné svědectví: „Člověk to musí udělat jako Pachman,“ uvažoval ani ne dvacetiletý mudrc, „vstoupit do komunistický strany a oženit se. Pak ho ven (rozumí se na Západ – pozn. JS) pustěj.“ A jak řekl, tak udělal. Takto „rafinovaný“ Kaválek být nedovede. Jeho hvězda stoupá, v roce 1965 už je mezinárodním velmistrem, nikoli „pacmistrem“, jak posměšně mluví o tehdy už stárnoucích velmistrech Filipovi a Pachmanovi, první ho za to chce inzultovat. Musí se sice stále střetávat s „kondelíky“, (komunistickými) funkcionáři šachového svazu, kteří rozhodují i o jeho cestách do zahraničí a pokoušejí se mu bránit tam v setkáních s otcem, pracovníkem Rádia Svobodná Evropa, společenské poměry se však přece jen poněkud uvolňují a Kaválkovy výsledky jsou přesvědčivé. Exulantem se stát nechce, znamenalo by to opustit matku, ta by bez něho zůstala v Praze sama.

Hloupí lidé

Když už se za „pražského jara“ zdá, že se otvírá pěkná budoucnost pro celou společnost, tedy i pro pětadvacetiletého šachistu, v roce 1968 opět zvítězivšího na mistrovství republiky, přijde noc z 20. na 21. srpna a sovětská invaze. Kaválek je právě na turnaji v Polsku, o okupaci se dovídá od sovětského šachisty Simagina, dnes už zapomenutého, znal ho „jako skromného a příjemného společníka“: „... ráno bloumal chodbou našeho hotelu (...), rázoval sem a tam jako tělo bez duše a něco si pro sebe mumlal. Vypadal utrápeně. Když kolem něj prošla Irena (Kaválkova přítelkyně, později manželka – pozn. JS), jasně slyšela, jak si pořád dokola opakuje: ,Hloupí lidé... Hloupí lidé. Hloupí lidé...‘ A pak jí řekl, že v noci vjely do Československa sovětské tanky.“ Kaválek se rozhoduje rychle. Turnaj zodpovědně dohraje, skončí druhý a 1. září překračuje hranice s Rakouskem. Setkává se s otcem, ten mu nabízí protekční místo ve Svobodné Evropě, mladý muž odmítá („Když já jsem zrovna teď na tý šachovnici docela v ráži.“), samozřejmě nezapomene na matku, ta je právě v Jugoslávii: „Řekl jsem jí, ať už se do Prahy nevrací, že se sejdeme ve Švýcarsku a že zařídím, aby jí záhřebští šachisté sehnali všechna patřičná víza.“

To jsme zhruba v polovině vzpomínek. Také další léta, americká, jsou vylíčena vtipně, šarmantně, poutavě, Kaválek se v exilu potká i s někdejším horlivým komunistou Pachmanem, dostane se do první světové desítky „a bude trvat dalších šestnáct let, než nějaký jiný Američan, Aysser Seirawan, nasbírá víc ratingových bodů“.

V roce 1972 je v Reykjavíku u toho, když Fischer porazí Spasského a stane se mistrem světa v šachu. Vypraví se tam jako reportér Hlasu Ameriky, začátek utkání nestihne, potom se dostane do Fischerovy blízkosti, ovšemže se už znají z dřívějších let, hrají spolu kuželky, jdou si zaplavat, Kaválek se stane Fischerovým sekundantem, pomáhá mu analyzovat přerušené partie, oslaví s ním vítězství, natočí s ním interview, které si „poslechlo víc než dvě stě padesát milionů lidí po celém světě“. A ve vzpomínkách (když je začíná psát, je Fischer už sedm let mrtev) islandskou kapitolu uzavírá: „... jsem šťastný a vděčný, že jsem mohl být u toho, když Bobby Fischer přemohl celou sovětskou šachovou říši s sebral jí mistra světa, titul, který vlastnila čtvrt století. A že jsem mu s tím mohl i trošku pomoct.“

Ti, kdo znají všechna ta slavná jména světového šachu druhé poloviny dvacátého století od Botvinnika přes Portische po Karpova, se od tlusté knihy neodtrhnou. Pozornější z čtenářů se budou trochu ošívat nad věcnými chybami, třeba v počtu protestujících 21. srpna 1968 na Rudém náměstí proti sovětské agresi vůči Československu: Kaválek s Novákem píší o „pěti statečných“, bylo jich osm. Básník Eugen Brikcius prý jednou „přivedl ke knihkupectví Fišer v Kaprovce stádo slonů“. Ano, ale nafukovacích. „Ke konci roku 1957“ se prý stal mistrem světa Smyslov, ve skutečnosti už 27. dubna. Atd. Píše se tu Spasskij i Spasský, Petrosjan i Petrosian, „Něvský Prospekt“ i „Druhá světová válka“, zato „francouzská revoluce“, chodilo se „do pionýra“, míněn je Pionýr... Kdo se v tom má vyznat? Možná nakladatelství dobrého jména.

Lubomír Kaválek – Jan Novák: Rozehraný život. Argo, Praha, 474 str.