„Pamatuji si, že mi moje babička říkala: Je mi jedno, co ti tvrdili ve škole, Kleopatra byla černá,“ zazní v traileru na nejnovější dokumentární seriál od Netflixu o slavné vládkyni Egypta. Po vyslyšení této věty nikdo nemůže být na pochybách, že dílo se bude držet těch nejvyšších vědeckých standardů a snažit se nezkresleně podávat dějiny. Pochyby se ale vloudily do hlavy egyptského právníka, který promptně Netflix kvůli vyobrazení Kleopatry zažaloval.

Navzdory afroamerickým babičkám, Kleopatra téměř jistě černá nebyla. Byla poslední vládkyní Egypta z rodu Ptolemaiovců, potomků Ptolemaia, jednoho z generálů Alexandra Velikého, který se po smrti vojevůdce zmocnil Egypta. Etnicky šlo o makedonské Řeky. Řekové v podmaněném Egyptě vytvořili vládnoucí elitu, která se s původním obyvatelstvem nemísila. Brali se hlavně mezi sebou. V případě Ptolemaiovců to platilo dvojnásob, aby udrželi čistotu královské krve, bratři se ženili se sestrami. Egyptu vládli z Alexandrie, která byla považována kulturně za součást helenistického světa. Britský historik David Abulafia v magazínu The Spectator připomíná, že výlučnost Alexandrie plyne i z jejího plného jména. Alexandria ad Aegyptum, znamená „Alexandrie na cestě do Egypta“, ne „v Egyptě“. O lecčems vypovídá i skutečnost, že Kleopatra byla první z ptolemaiovských vladařů, který se obtěžoval naučit egyptsky.

Kauza je ale součástí širšího boje ohledně reprezentace v Hollywoodu, kdy původně bílé postavy jsou nahrazovány černošskými. Je to proces trvající mnoho let. Nejdříve se týkal postav z komiksů, fantasy a pohádek. Příklady z nedávné doby jsou třeba černošská Ariel z chystané hrané adaptace Malé mořské víly či černí elfové ze seriálu Amazonu ze světa Pána prstenů. Odpověď na kritiku jsou většinou dvojí. Zaprvé díla vznikala v jiném historickém kontextu, doba se posunula, složení obyvatelstva je multikulturní. Co je tedy špatného na tom, jestli se nové adaptace aktualizují. Zadruhé se jedná o příběhy z fantaskního světa. Pokud přijmeme, že lidé mohou mít ploutve a existují draci, proč nám vadí, že existují i černoši?

Časem tato móda dorazila i do historických filmů. Nejkřiklavějším příkladem je Marie, královna skotská, film z roku 2018, kde skotský dvůr z 16. století vypadá jako reklama na Benetton. Dalšími jsou třeba seriál Anna Boleynová z roku 2021, kde je Anna černá jak bota, či Bridgertonovi od Netflixu, odehrávající se v 18. století.

S námitkami, že nejde o historicky věrné zobrazení, se tvůrci vyrovnávají různě. V případě Marie, královny skotské, upozornili na případy, kdy běloši naopak hráli jiná etnika. Jedná se tak o nápravu historické křivdy. U Anny Boleynové jde prý o umělecký záměr. Cílem nebyla přesná reprodukce dějin, ale zvýraznit outsiderský status Anny na dvoře Jindřicha VIII. Proto je její rodina černá a ostatní bílí. Netflix si zase u Bridgertonových vymyslel celou alternativní historii, kdy si britský král vzal černošku, a tím zničil rasismus a dovolil černochům stát se součástí aristokracie.

Je potřeba uznat, že multikulturní obsazení historických filmů má své výhody. Umožňují rychlou identifikaci progresivistických agitek. Výborně se to ukazuje na Marii, královně skotské. V jedné scéně se Marii svěří její dvorní muzikant, že se občas cítí jako žena. Marie, tato hluboce věřící katolička, ho ujistí, že na jejím dvoře každý může být čím chce.

Šlo by nad tím mávnout rukou, jako nad americkým bláznovstvím. Jenže má to nesporné negativní dopady. Kauza s Kleopatrou přehlušila podobnou, do které se zamotala společnost Disney. Ta ohlásila obsazení hrané adaptace původně animovaného filmu Lilo a Stitch. Ten se odehrává na Havaji a hlavní postavy jsou původní obyvatelé tohoto souostroví. Disney si dal dobrý pozor, aby do těchto rolí obsadil Havajce. Jenže vybraní herci mají údajně příliš světlou kůži. Na sítích to tak vyvolalo pobouření, Disney prý naschvál našel co nejsvětlejší Havajce, protože je rasistický. Hnědnutí kůže je tak vždy povoleno, světlání je ale tabu. Zapadá to do víry, že rasismus je problém pouze bělochů. Černoši byli historicky utlačovaní, a proto nemůžou být rasisté, což zjevně není pravda.

Zároveň to vede k nepochopení historie. Dá se očekávat, že většina lidí dějinné povědomí nasává právě z filmů a seriálů. Jisté zjednodušení je nevyhnutelné, do dvouhodinového filmu se nevejde tolik jako do 500stránkové knihy. Občas se ale zkreslení vymyká nutnosti umělecké zkratky.

Znovu dobrým příkladem je Marie, královna skotská. Film se zabývá vztahem Marie s její sestřenicí Alžbětou I. anglickou. Marie se snaží vytvořit jakési mezinárodní sesterstvo a přesvědčuje Alžbětu, že jako panovnice na trůně musí držet pospolu. Alžběta je tomu nakloněna, pak ale podlehne svým zlým mužským rádcům. Marie kvůli vnitřním sporům ve Skotsku uteče do Anglie. Alžběta, místo aby jí pomohla znovuzískat trůn, ji uvězní a pak popraví. Alžběta za zradu sesterstva symbolicky pyká, když je znetvořena neštovicemi. Naopak Marie, v době popravy devatenáct let ve vězení, vypadá stále stejně. Film tak zamlčuje takové maličkosti, jako že Marie oficiálně vznesla nárok na anglický trůn, a dokonce používala erb anglického monarchy. Její poprava byla pro Alžbětu politicky nezbytný čin.

Obzvláště pobuřující v tomto ohledu je právě netflixovská Kleopatra. Ta se netváří jako historický film, ale přímo jako dokument. Tím, že Netflix nechal Kleopatru zčernat, ukazuje, že objektu zájmu vůbec nerozumí. Kleopatra má být součástí většího projektu nazvaného Africké královny. Předpokladem, že africká královna musí být automaticky černá, Netflix dokazuje, že vnímá Afriku jako jednolitou masu, ne soubor kultur, regionů a států, vždy s vlastní historií a zvyklostmi. Čímž jen přispívá k zjednodušenému vnímání tohoto kontinentu, což jistě nebyl jeho záměr.