Pro všechny naše politické poutníky na Tchaj-wan musela přijít návštěva Emmanuela Macrona v Číně jako studená sprcha. Ale asi nepřišla, protože k ní mlčí. Macron tam, stručně řečeno, prohlásil v kontextu Tchaj-wanu, že Evropa se nesmí nechat vtáhnout do krize, která není její. A že nejhorší by bylo, abychom „my Evropané jen následovali a akceptovali americký rytmus a čínské přemrštěné reakce,“ řekl v rozhovoru pro Politico.eu a Les Echos. Macron v rozhovoru taky zdůraznil, že je důležité, že „my Evropané ukazujeme Číně, že jsme jednotní“, což prý byla odjakživa jeho velká starost.

Dál mimo jiné francouzský prezident varoval před tím, aby se z Evropy v případě zostření napětí mezi dvěma supervelmocemi nestali „vazalové“ (rozuměj Ameriky) – a kvůli tomu potřebují vybudovat svůj „třetí pilíř“.

Rozhovor vzbudil prakticky všude jinde než v Česku velký ohlas. Ve Francii Macronovi straníci upozorňovali, že prezident neřekl nic nového a že Politico je proti němu už dlouho zaujaté. Což dokládali srovnáním textu v Politicu, jenž byl převyprávěným rozhovorem, s delším tradičním rozhovorem v Les Echos (který byl pokud možno ještě horší). Politico v redakční poznámce připomnělo, že Macronův úřad si vyhradil právo provést „korektury“ jeho citátů v textu. „Některé části rozhovoru, kde prezident mluvil ještě otevřeněji o Tchaj-wanu a evropské strategické autonomii, Elysejský palác vyškrtl,“ upozorňují.

Macronovu diplomatickou akci lze rozdělit na několik komponent. Zaprvé, jak zopakoval každý, kdo jinak nechtěl Macrona příliš kritizovat, v diplomacii načasování znamená hodně. Podle Politica si Macron svým spolupracovníkům ulevil, jak bylo dobře, že Číňané s masivním vojenským cvičením simulujícím námořní blokádu Tchaj-wanu „počkali aspoň do chvíle, kdy jeho letadlo opustilo čínský vzdušný prostor“.

Což nás přivádí k druhé komponentě, Macronovu čtení tchajwanské situace. „Americký rytmus“ není nic jiného než reakce na čínskou politiku, kdy prezident Si dává v posledních letech čím dál tím jasněji najevo, že zmocnění se Tchaj-wanu je úkol, který chce dotáhnout za své vlády. Amerika nemá žádný vlastní rytmus, jen pozoruje čínské zbrojení a počítá, za jak dlouho se Si může cítit dost silný na to, aby přikročil k invazi nebo jiným násilným krokům.

Situace Tchaj-wanu snese srovnání s Hongkongem jen v tom smyslu, že po jeho vtělení pod komunistickou vládu se skutečně naplnily černé scénáře. Ale jinak byl Hongkong formálně vždy nepochybně britská kolonie na čínském území.

Svět sice verbálně respektuje „politiku jedné Číny“, ale v praxi je Tchaj-wan tak samostatnou zemí, jak jen může být. Společný osud s pevninskou Čínou nesdílí už sto patnáct let. V roce 1895 ho dobyli Japonci. Čínský národ se v té době ještě nepodobal národu v moderním slova smyslu, tento proces ho teprve čekal a Tchaj-wan pod japonským panstvím minul tak dokonale, že řada Tchajwanců bojovala ve druhé světové válce na japonské straně. Japonci se museli ostrova vzdát po porážce ve válce v roce 1945, ale to se na něj zase stáhly asi dva miliony pevninských Číňanů, příslušníků poraženého Kuomintangu. Teprve ti se ho jali podrobovat čínskému národnímu kulturnímu programu, ale jak se s rozvolňováním poměrů ukázalo, ne příliš úspěšně.

Tchajwanci například nikdy nezačali mluvit doma mandarínskou čínštinou. Mezitím Tchaj-wan „zmeškal“ čínskou kulturní revoluci a celý tamní komunistický vývoj. Dnes jsou Tchaj-wan a komunistická Čína velmi odlišné společnosti. Pro něco takového nemáme v nám známém okolí žádnou analogii. Kdyby třeba Rakousko oznámilo, že se hodlá silou zmocnit italského Jižního Tyrolska, dávalo by to mnohem větší smysl.

Pokrčit nad čínskou ambicí rameny znamená akceptovat, že odteď bude normou, že si mocné země prostě přivlastní sousedy, jaké se jim zamane. Otázka je jen, zda ta norma bude platit jen pro Čínu, nebo pro kohokoli.

Pak je tu ekonomický význam Tchaj-wanu. Tato země produkuje asi šedesát procent čipů; u těch nejsofistikovanějších je to devadesát procent. Tchajwanskou úžinou proplouvá podle některých odhadů až dvacet procent světového námořního obchodu. Že by se po úspěšné invazi jiné země v oblasti přeorientovaly na přizpůsobování se Číně, to lze z čistě sobeckého hlediska považovat toliko za problém Ameriky coby pacifické mocnosti. Ale dopady na globální ekonomiku by se Evropě nevyhnuly.

Za zvláště podivnou komponentu Macronovy diplomacie lze považovat to, jak obsedantně zdůrazňuje, že Evropa je v politice vůči Číně jednotná. A totéž říká unijní představitel pro zahraniční politiku Borrell, který se chystá do Číny o víkendu. Totéž říká předseda Evropské rady Michel, který teď v rozhovoru tvrdil, že ve skutečnosti s Macronem většina evropských lídrů souhlasí. Proč je pro ně tak strašně důležité říkat něco, co evidentně není pravda? Vyčkávají teď, kdo se ozve a kdo bude držet jazyk za zuby?

Jako nejsnazší čtení Macronovy posedlosti se nabízí, že to je starý známý gaullismus, jen přizpůsobený – anebo nepřizpůsobený – pro dnešní dobu. Ten stále stejný sen o rovné vzdálenosti mezi dvěma velmocemi, Amerikou a dřív Sovětským svazem, dnes Čínou. Přičemž ten důraz na ten symetrický geometrický útvar je větší než jakékoli ponětí o tom, jak by to v praxi mělo vypadat. Tatáž posedlost emancipováním se od Ameriky. Realita je ovšem taková, že ekonomická závislost na Číně se prohlubuje mnohem rychleji než na USA. Na tom nemůže skutečnost, že Evropa momentálně dováží hodně amerického zkapalněného plynu, moc změnit.

Macronovo pojetí evropské „strategické autonomie“ je evidentně imunní vůči jakékoli korekci realitou. Čtyři roky poté, co označil NATO za „mozkově mrtvé“, k němu přistoupily Finsko a Švédsko. Západní podpora Ukrajiny stojí a padá se Spojenými státy. Když EU nedávno zřídila fond na nákup munice pro Ukrajinu, Francie prosadila, že se smí nakupovat jen od evropských výrobců. Dobře ví – a Macron to v Les Echos přiznává –, že evropské výrobní kapacity tu potřebu nepokryjí. Nejde tu o bezpečnost, je to průmyslová politika. Polsko, když myslí na bezpečnost, tak nakupuje zbraně od výrobců z celého světa včetně Jižní Koreje.

Řekněme, že Macron použil některé provokativní formulace jen pro efekt, a zkusme číst v postupu jeho a jeho evropských spojenců nějaké racionální jádro. Lze ho tušit asi takto: Budujme svou strategickou autonomii – v průmyslu, v surovinových zdrojích, v institucionální infrastruktuře –, a protože na to potřebujeme řadu let, snažme se mezitím konflikty ve světě tlumit, aby se nevyhrotily do úplné blokové konfrontace. Což budeme provádět tak, že budeme s Čínou hlavně hodně summitovat a mluvit.

Dalo by se o tom diskutovat. Kdyby dosavadní úspěchy budování evropské „strategické autonomie“, jež Macron vypočítává, neexistovaly hlavně na papíře. A kdyby se jeho čínská strategie – hlavně tlumit a summitovat – nepodobala jeho ruské strategii do cca konce února 2022. A kdyby nežil s mentální mapou, v níž se Evropa rovná Francii či přinejlepším někdejší říši Karla Velikého.