Papež František, obvykle miláček mainstreamových médií, tentokráte dost ustřelil. Na internet unikla nahrávka z jeho projevu, přenášeného na dálku, k ruské katolické mládeži. „Nikdy se nevzdávejte tohoto odkazu, jste dědici velké matičky Rusi, pokračujte v něm,“ řekl shromážděným. „Jste dědici velkého Ruska: velkého Ruska svatých, králů, velkého Ruska Petra Velikého, Kateřiny II., té velké, osvícené ruské říše, velké kultury a velké lidskosti,“ dodal.

Tyto poznámky, jež nebyly součástí předem napsaného proslovu, pak byly vypuštěny z oficiálního vatikánského přepisu. Podle mluvčího Vatikánu Mattea Bruniho „chtěl papež podpořit mladé, aby uchovali a podpořili to, co je kladné ve velkém ruském kulturním a duchovním dědictví“. Nejednalo se o podporu ruského imperialismu. Aby papež přímo podpořil Vladimira Putina, to by asi bylo příliš, to však neznamená, že je velkým přítelem Západu.

Proč taková shovívavost k Moskvě? Koneckonců – ruský stát v jakékoli podobě nebyl katolické církvi nikdy příliš nakloněný. Od začátku vyznával pravoslavnou formu křesťanství, jejíž soužití s katolicismem je od roku 1054 dosti složité. Ale ani k pravoslaví se ruští vládci nechovali s přílišnou úctou. František zmínil ruské osvícenectví a kulturu a panovníky Petra Velikého a Kateřinu Velikou. Ti se jistě podíleli na reformách, jež modernizovaly Rusko. Jenže vždy se tak dělo s cílem posílit vlastní moc. Oba dva vedli dobyvačné války. Petrovi změny zajistily absolutní moc. Kateřina se tvářila jako osvícenecká panovnice, dopisovala si s Voltairem, ale například k osvobození nevolníků se jaksi neměla. Pro církev bylo jejich panování pohromou.

Spojovala je skutečnost, že náboženství nebrali příliš vážně a církev chtěli hlavně podřídit panovníkovi. Petr tak zrušil patriarchát, obnoven byl až po zrušení monarchie v roce 1917, kdy se nejvyšším tělesem ruské církve stal svatý synod. Předsedal mu hlavní prokurátor, jmenovaný přímo carem. Petr zároveň založil opilecký synod, věnovaný alkoholickým orgiím a utahování si z pravoslavné církve.

Kateřina, původně luteránská Němka, konvertovala k pravoslaví, aby si mohla vzít budoucího cara. Toho následně sesadila a sama se ujala trůnu. Církev dále oslabila, když zestátnila její pozemky a uzavřela stovky klášterů. Osekala státní podporu na minimum, čímž donutila většinu duchovních živit se zemědělstvím či prodejem svých služeb, což jistě nepřidalo církvi na prestiži. Katolíky se snažila přímo diskriminovat, hlavně proto, že se jednalo o Poláky, jejichž území zabrala a potřebovala je zpacifikovat.

Tradici podřízení církve státu dodržuje i Vladimir Putin. Patriarcha Kirill je plně jeho člověkem, schvaluje invazi na Ukrajinu a je na sankčních seznamech mnoha zemí.

Názory papeže vlastně nejsou nijak překvapivé, pokud vezmeme v potaz skutečnost, že pochází z levicového prostředí Latinské Ameriky, kde za hlavního nepřítele vždy byly považovány Spojené státy, a ne Rusko.

Pro konzervativní katolíky má papež mnohem ostřejší slova než pro Putina. „V americké církvi existuje velmi silný, organizovaný a reakční postoj, který je zpátečnický. Ideologie nahrazuje víru,“ prohlásil před pár dny. Jeho kritici by mu jistě namítli, že to je on, kdo se často řídí politickými instinkty. Příkladem může být zásadní omezení tradiční latinské mše. Rozvolnění pravidel pro její pořádání bylo jednou z reforem jeho předchůdce Benedikta XIV. A reformou velmi úspěšnou, v mnoha diecézích latinské mše byly hojně navštěvované, a to i mladými rodinami, což bylo v přímém kontrastu s upadající účastí na obvyklých mších. Jenže jejich účastníci patřili k tradicionalistickému proudu katolicismu, což František těžce nesl.

Podobně možná nyní upřednostňuje své politické předsudky před jasným prozřením, že Vladimir Putin je čiré zlo.