Máme tu nové znepokojivé hlášení z Českého statistického úřadu: strmý propad porodnosti pokračuje. Zatímco nadúmrť se u nás naštěstí vrací na předcovidovou úroveň – ačkoli proti letům 2016–2019 byla loni pořád vyšší, byla nižší než v nejhorším roce 2021, a to se počítá –, dětí přichází na svět stále méně, za první čtvrtletí letošního roku o 11 procent méně než před rokem. Je to prudký pokles pátým kvartálem po sobě. Neboli porodů je méně i ve srovnání s číslem, které už samo bylo dramatické.

Letos od ledna do března se v republice dětí narodilo 22 tisíc, loni za stejnou dobu 24,5 tisíce, před dvěma roky dokonce 27,8 tisíce. Za pouhé dva roky tedy porodnost u nás klesla celkově o 21 procent, což asi vyrazí dech každému, ať za tím hledá jakou chce příčinu. A to ještě čísla lehce vylepšuje ukrajinská vlna. Nově příchozím Ukrajinkám se u nás loni narodilo zhruba 1400 dětí (z celkového počtu 100 tisíc porodů) a čísla za celý rok 2022 už malé Ukrajince přirozeně zahrnují.

Demografické trendy charakterizuje jistá setrvačnost. Jen vzácně bývají výkyvy větší než několik málo procent ročně, a když je meziroční změna dvouciferná, demografové za tím tuší a sociologové hledají nějakou zásadní událost. U porodnosti jsme za poslední desítky let takto prudký výkyv zažili v České republice jednou: v letech 1993–1995 také ubylo narozených dětí celkově o dvacet procent. (Sice už menší, avšak statisticky pořád významný pokles se konal ještě i třetí rok.) Polovina 90. let byla nicméně historicky neopakovatelná doba společenské transformace se vším, co k ní patřilo: od ekonomické nejistoty přes radikální změnu v pojetí mládí, před nímž se otevřel svět a současně společnost už netlačila na rychlé dokončení studia, až po neohraničené možnosti podnikat. Ještě jeden srovnatelný náraz v české demografii po roce 1989 přišel před třinácti lety. I tehdy z roku na rok hodně ubylo novorozenců, o 8,5 tisíce, což však znamenalo „pouhých“ sedm procent proti předcházejícímu roku. Byl to jednorázový jev, do roku 2012 už se neprotáhl. I tady se nabízí jedná velká příčina, totiž finanční a hospodářská krize v Evropě, kdy se pravici v předvolební kampani roku 2010 podařilo Čechy vyděsit tzv. řeckým scénářem.

Kontext, který nesedí

A co letos, kam nás asi pátrání po jedné velké příčině zavede tentokrát? Tak hlavně se zatím žádné pátrání nekoná, až na tiskovou zprávu Českého statistického úřadu a několik málo textů, například na Echo24, si dvacetiprocentního úbytku porodů za dva roky celkem nikdo nevšímá. Nestalo se z toho téma pro vysokou politiku. Zkusili jsme to změnit a požádali o vyjádření klíčová ministerstva. Ministerstvo zdravotnictví v odpovědi zdůrazňuje, že data za loňský i letošní rok musíme především hodnotit v kontextu (jak došlo, tak tiskneme): „Změna porodnosti má většinou komplexní, multifaktoriální příčinu. Není také možné nevzít v potaz demografický fakt, že v současné době se dostává na vrchol reprodukčního období kohorta žen narozená v letech 1996–2001, kdy v České republice došlo k dramatickému poklesu porodnosti. (...) Proto je nutno pokles porodnosti v roce 2022 porovnat s demografickými ukazateli let minulých a teprve posléze výsledek velmi obezřetně interpretovat v kontextu dalších potencionálních faktorů, které mohly mít na porodnost vliv.“

Stanovisko ministerstva nijak nevysvětluje náhlost a prudkost poklesu. Výrazně méně dětí začalo přicházet na svět z měsíce na měsíc, totiž v lednu 2022. Úbytek dnešních potenciálních matek, jemuž by odpovídaly tisíce od té doby chybějících dětí, nastal před rokem 1996, jak jsme si právě připomněli.

Ptali jsme se i na ministerstvu práce a sociálních věcí, které však po příčinách nižší porodnosti nepátrá vůbec a místo porodnosti odkazuje na tzv. úhrnnou plodnost. Úhrnná plodnost „v letech 2018–2020 stagnovala na úrovni 1,7 dítěte a v roce 2021 skokově vzrostla na 1,83, loni se snížila na 1,66. Tento pokles však zčásti mohl odrážet vysoký růst o rok dříve. Trend se pravděpodobně promítá i do aktuálních čísel z letošního roku.“ To je s dovolením už vyvrácený nesmysl.

Český statistický úřad definuje úhrnnou plodnost jako „průměrný počet živě narozených dětí, které by se narodily jedné ženě za předpokladu, že by míry plodnosti podle věku zaznamenané ve sledovaném kalendářním roce zůstaly během jejího reprodukčního věku (15–49 let) neměnné.“ Lidověji bychom jí mohli říkat intenzita rození. Předseda České statistické společnosti a matematik olomoucké univerzity Ondřej Vencálek při detailnějším studiu státních čísel zjistil, že žen v reprodukčním věku (15–49 let) u nás z roku 2020 na rok 2021 najednou zmizelo víc než 80 tisíc. Ne že by se poztrácely na výletě, rok 2021 je rokem sčítání lidu, a jak Vencálek připomíná, statistikové v letech mezi jedním a druhým sčítáním lidu velikost jednotlivých věkových skupin pouze odhadují. Pokud však v daném roce „plodných“ žen bylo méně než předtím, přičemž údaje o počtu narozených dětí zůstaly stejné, logicky z toho vychází vyšší úhrnná plodnost. Pokud ale žen v reprodukčním věku bylo méně, než se myslelo, i v předcházejících letech, znamená to, že se roku 2021 nekonal žádný prudký nárůst úhrnné plodnosti, po němž bychom prudký pád příští rok mohli považovat za návrat k normálu. Nenormální tu pak zůstává jen ten propad z roku 2021 na 2022. Vyplývá z toho také, že na ministerstvu práce neaktualizují své datové řady a že zřejmě nesledují odbornou debatu (která k porodnosti probíhá hlavně na blogu vědecké skupiny Smíš-lab; odtud i my čerpáme z Vencálka).

Voldemort

Možných příčin toho, proč jsme náhle přestali s rozmnožováním v míře, která by při pokračování trendu za dvacet třicet let přinesla vážné potíže české ekonomice a speciálně důchodovému systému, se nabízí vícero: energetická krize, válka na Ukrajině, následky prodělaného covidu a ještě jedna příčina, jejíž jméno se nesmí vyslovit.

Ke každé z uvedených příčin je nějaké ale: Energetická krize vypukla o něco později, než vypukla krize v umění počít děti; válka začala dokonce až po propadu porodnosti (ostatně válka se automaticky nerovná menší porodnost, v Rusku letos od ledna do dubna klesla proti loňskému roku o tři procenta). K trvalým zdravotním následkům long covidu, notabene jeho vlivu na neplodnost nějak chybějí pořádné studie.

To, co se nesmí vyslovit, je oněch devět měsíců mezi poklesem porodů loni na jaře a zpřístupněním vakcíny proti covidu-19 věkovým kohortám rodičů v létě 2021. Ani tato příčina nevysvětluje, proč je propad u nás prudší než v Rakousku (tam za celý loňský rok o 4,5 procenta), v Polsku (o osm procent) nebo v třeba Německu (o sedm procent a za první čtvrtletí letošního roku dalších pět procent). Přinejmenším ale tady můžeme tušit skutečný důvod nezájmu o dramatický pokles porodnosti u nás. Po masivní kampani a státním nátlaku na neočkované mají strach jen pomyslet.