Ve čtvrtek 24. srpna si připomínáme sto let od narození největšího českého architekta druhé poloviny dvacátého století. Se jménem Karla Pragera (1923–2001) si spojujeme především výrazné solitéry vyzařující svou modernost, jeho vůbec první realizace jsou přitom ze zcela jiného soudku.

Cihlový panelák

„Architektura není výkres, ale postavený dům.“ To bylo jedním z kréd architekta, jehož stavby provokují i půl století po dokončení. Karel Prager neodmítl žádnou sebevětší výzvu, projekt nikdy nenechal nedodělaný a pro většinu z nich doslova dýchal.

Řada Pragerových realizací přitom zůstává nepochopená, což dosvědčuje také kiks bývalého (a současného) primátora Bohuslava Svobody, který se roku 2011 přihlásil k záměru zbourat dostavbu Federálního shromáždění (dnes novou budovu Národního muzea) na Václavském náměstí, přestože již tehdy šlo o kulturní památku a řada odborníků ji považuje za jedno z vůbec nejlepších architektonických děl celé poválečné éry. Není to jediná památkově chráněná stavba Karla Pragera, předloni byla památkou prohlášena také Nová scéna Národního divadla.

Než se rodák z Kroměříže k těmto prestižním projektům dostal, ušel dlouhou tvůrčí cestu, během níž udivoval svým zapálením pro hledání nových stavebních metod a technologií. To byl ostatně důvod, proč si ho v polovině padesátých let vybral profesor Karel Janů pro spolupráci na projektu experimentálního bytového domu v Otrokovicích, který měl ověřit nový typ výstavby a možnosti prefabrikace. Přestože tak zvenčí díky svým vysokým sloupům s egyptskými hlavicemi přes všech pět pater nevypadá, tvoří svým způsobem předvoj pozdějších betonových paneláků. Na místě byl postaven z předem vyrobených panelů, vyzděných klasickými pálenými cihlami.

Pionýrští andílci

Pokud jde o styl, nesla se první polovina padesátých let ve jménu socialistického realismu, jak si to žádala vládnoucí komunistická strana. Architekti byli nuceni hledat výraz staveb odkazující k historickým slohům. Někdo se s tím dokázal vypořádal s grácií, jiný sklouzával k vyprázdněnému patosu. Sorela, jak se stylu posměšně říká, byla dlouhou dobu přehlížená jako pokleslý směr, dnes však doceňujeme především urbanistické kvality větších sídlištních celků, velkorysost bytových jednotek a v poslední době už i výtvarnou stránku domů. Ve všech těchto ohledech vynikají i další bytové domy z první poloviny padesátých let, na kterých Karel Prager pracoval.

Vůbec první realizací Karla Pragera po absolvování pražské techniky a tříleté vojenské službě u PTP byl obytný trojdům v Praze-Vršovicích (1953). Stavba s typovým základem řady T15 má velmi uměřený vzhled, vévodí mu hlavně portiky. Se stejnou typovou řadou pracoval architekt i u skupiny bytových domů ve Strakonicích, kde zvolil velmi elegantní kombinaci barevnosti s dekorativními prvky, jako jsou sgrafita na soklu domů i krásné toskánské sloupy u vchodů – budovy již prošly zateplením, zdobnost byla naštěstí zachována. Posledním Pragerovým příspěvkem k bytovým stavbám ve stylu socialistického realismu byl obytný soubor v Ostravě-Porubě (1955; společně s Janem Pilařem, Zdeňkem Stupkou a Václavem Hilským), zdobený neorenesančními motivy. „Všechny mají přívětivou kompozici, lidské měřítko a míra jejich zdobnosti odpovídající době je velmi kultivovaná a není (...) prvoplánová. Neběhají tam andílci s pionýrskými šátky, neběhá tam nikdo s kladivy a srpy v ruce. Jsou to víceméně geometrické ornamenty,“ objasňuje přednosti těchto realizací znalkyně Pragerova díla Radomíra Sedláková v audiosérii Českého rozhlasu.

První poválečnou dekádu završil Prager velmi ceněným návrhem Ústavu makromolekulární chemie v Praze-Petřinách, který platil jako předvoj nastupující moderní éry české architektury. Kapitola sorely však dokazuje jeho schopnost empatie i to, že schopný architekt dokáže navrhnout velmi dobrou stavbu i navzdory všemožným omezením.

Řadu realizací Karla Pragera bude možné vidět v rámci Dne architektury 29. 9. – 5. 10., viz Denarchitektury.cz.