Po několikaletých sporech ohledně zamýšlené demolice jedné výrazné brutalistické stavby v Berlíně je konečně jasno o jejím dalším osudu. Budova, která i navzdory svému nepřívětivému zevnějšku a kontroverzní funkci získala kultovní postavení v rámci poválečné architektury, zůstane stát a dostane se jí náležité péče.

Hledání

Jen málokdo by tuto budovu nazval krásnou. Betonový monolit v Berlíně-Lichterfelde na jihozápadním okraji metropole totiž působí extrémně nevlídným dojmem – je to dáno jeho nezvyklým tvarem komolého jehlanu, monolitickou konstrukcí i takřka hermeticky uzavřenou fasádou z přiznaného betonu, kterou prorážejí jen řady modrých trubek a zvláštních vystupujících oken trojúhelníkového tvaru. Stavba zvenčí neprozrazuje vůbec nic o svém vnitřním uspořádání, natož funkci, snad jen to, že o vstup do objektu se nemusíte ani pokoušet. Nemáte šanci.

Popularitě tohoto objektu, někdejšímu Výzkumnému zařízení pro experimentální medicínu, nepomáhal ani jeho původní účel. Šlo o laboratoř, kde docházelo k pokusům na zvířatech za účelem vědeckého a lékařského bádání a pokroku. Pokusy byly prováděny primárně na deseti tisících myší a potkanů, byla tu však „chována“ také prasata, ovce, kuřata nebo žáby. Právě to vysvětluje zvláštní uzavřenost celé stavby, malá okna i přítomnost oněch modrých trubek, které sloužily k ventilaci uvnitř kanceláří, laboratoří a chovných stanic. Každé druhé patro bylo navíc pojato jako ryze technické pro umístění objemných klimatizačních systémů. Přes to všechno, nebo možná právě díky tomu, však tento městský bunkr vyzařuje velmi silnou, temnou atmosféru jako z postapokalyptického filmu.

Za vskutku brutálním návrhem stáli manželé-architekti Gerd a Magdalena Hänskaovi. Na projektu budovy, která vzhledem ke své podobě i účelu získala přezdívku Myší bunkr (Mäusebunker), začali pracovat ve druhé polovině šedesátých let, k dokončení však došlo až roku 1982. Architektonický výraz je poplatný době, kdy Evropě vládl brutalismus, jasně komponované hmoty, pohledový beton, přiznané konstrukce. Tedy právě ty prvky, které se po desetiletích odmítání dočkaly větší obliby až před necelou dekádou, kdy se primárně mladší generace architektů i fanoušků a začala důsledně zajímat právě o tuto svéráznou kapitolu vývoje architektury. Příběh záchrany Myšího bunkru tento přerod ostatně pěkně ilustruje.

Chráněné monstrum

„Obrovské betonové monstrum, zhmotněná noční můra,“ vyjádřila se před lety o budově ředitelka Charité, jedné z největších berlínských nemocnic, která ji měla v majetku. Cílem ředitelky bylo vysloužilou budovu zbourat a postavit místo ní nové výzkumné středisko vyhovující moderním potřebám. Demoliční záměr z roku 2017 však vyvolal značný společenský odpor, tak jako tomu bylo v mnohých dalších případech bourání brutalistických staveb. Uznávané kapacity psaly otevřené dopisy, veřejnost organizovala petice a protesty, o stavbu se začala zajímat média. Až letos na jaře bylo rozhodnuto, že Myší bunkr se zamýšlené exekuci vyhne coby doklad své doby a přínos architektonické pestrosti Berlína.

Do bojů za záchranu stavby zasáhli také dva důležití aktéři berlínské kulturní scény – architekt Arno Brandlhuber a galerista Johann König, kteří nabídli nemocnici odkup stavby s tím, že ji promění v kulturní centrum po vzoru bývalého berlínského kostela sv. Anežky ze 60. let, jenž byl roku 2015 přestavěn na uměleckou galerii. Kulturní hodnotu nakonec uznali také památkáři. „Myší bunkr nám pokládá otázku: Jak se vypořádat s vysoce specifickými stavbami z doby, kdy jsme se mylně domnívali, že energie a zdrojů je nadbytek?“ řekl deníku Tagesspiegel vedoucí Státního památkového úřadu v Berlíně Christoph Rauhut. To je nakonec jádro všech podobných sporů – nehádat se jen o estetické stránce, ale řešit, jak lze zdravé budovy využít pro nový účel. Protože demolice zdravých staveb, které mohou sloužit další desítky let, jsou dnes zbytečným plýtváním.