Televize Nova, respektive její streamovací platforma Voyo, odvysílala druhou řadu série Iveta. Tři nové filmy navázaly na úspěch loňského zahájení pojednávajícího o osmdesátých letech zpěvačky Ivety Bartošové: o tom, jak začala zpívat, jak se drala na vrchol, jak začala poznávat svět tuzemského showbyznysu, jak se v něm učila chodit či jak jí začalo docházet, že je skutečně slavná. Vyprávění bylo opřeno o zpěvaččin vztah s Petrem Sepešim, s nímž tvořila pěveckou dvojici a s nímž podle lidových představ fungovala v páru rovněž v soukromí. Kariéru Bartošové tehdy poznamenala nenadálá smrt jejího partnera, který skončil pod koly vlaku a s kterým stihla natočit jedinou společnou desku, pokud jde o její prodejnost, velmi úspěšnou. (I kdyby se v životě Bartošové už nic dalšího zajímavého nestalo – jako že se stalo –, stačila by tato sekvence na film.)

Vyprávění scenáristy a režiséra Michala Samira loni ve třech dílech ukázalo například rodinné zázemí spíš zdrženlivé venkovské rodiny Bartošových nebo Ivetino profesní odhodlání dobýt zpěvem pražskou, respektive československou scénu pop-music. Současně předestřelo Ivetinu naivitu, s níž vstupovala do partnerských vztahů – přinejmenším do toho se Sepešim, který si života užíval naplno a který Bartošovou podle Samira vnímal jako prostředek k budování vlastní kariéry. (Sepeši u Samira umírá ve chvíli, kdy pochopil, že Iveta je lepší a zářivější zpěvačka než on. Umírá tedy šťastný, protože se smířil sám se sebou, se svými ambicemi. Což dokládá právě první minisérie Iveta, která tímto punktem končila.)

Byl to samozřejmě film, dramatické vyprávění čili fantastická smyšlenka, přesto se na ni kladly nároky jako na reálnou biografii tvůrkyně výjimečného a tragického osudu. Napomohlo tomu zdůrazňování autorů, že minisérii pořídili se souhlasem zpěvaččina syna, což mohlo být vnímáno tak, že trojdílný film zobrazuje skutečnost, jak opravdu proběhla – třebaže potomkův souhlas mohl vyjadřovat pouze to, že v díle není nic, s čím by nesouhlasil.

Se zvědavostí publika muselo umělecké dílo počítat, vzít ji do hry, vycházet jí vstříc, či ji naopak rozporovat (samozřejmě že každé dílo zpracovávající život celebrity postupuje obdobně, v případě Bartošové však vzhledem k tomu, co všechno se kolem ní dělo a jak nešťastně a neslavně skončila, dostaly tyto rysy zřetelnější kontury). Dopadlo to tak napůl. Například bylo zamlčeno, jak suverénně si zpěvačka počíná po partnerově skonu. Nezabrzdil ji, nýbrž posunul vpřed – našla díky němu na trhu a mezi popovými kolegy a kolegyněmi svou charakteristickou škatulku a původní rozjuchaný diskotékový optimismus vyměnila za láskyplnou melancholii (což je v popu poloha přece jen poněkud výlučná). Zároveň bylo přehlédnuto, že zpěvačka suverénně proplouvala pozdní normalizací, pracovala tvrdě, nesmlouvavě i vypočítavě, ostatně natočila v té době své největší šlágry a vůbec byla tehdy nejslavnější.

Pracovní schopnosti a hvězdné předpoklady Ivety Bartošové však Michal Samir nechal stranou, úspěchů u něho dosahovala jaksi mimoděk, a tak snad i proto zpěvačce uložil po partnerově smrti několik let rezignace na kariéru a odchod do ústraní, jež našla doma na Valašsku.

Ztřeštěná devadesátá léta

Ochota vzdát se úplně a sama od sebe zpěvu, kariéry a slávy se přitom tluče s tím, co vyprávějí titíž tvůrci v letošním pokračování. V něm zpěvačka po narození syna naopak trpí tím, že nemůže zpívat před publikem, a nakonec, poháněna ambicemi, vyměňuje domácí rodinné pohodlí (k němuž byla vychovávána) za pozici samoživitelky, která se musí ohánět, která je ale nablízku svým fanouškům. Co tedy platí víc? Samirova Iveta Bartošová osmdesátých let, dívka vláčená životem muži, již ji obklopují a nárokují si ji dokonce i po smrti, anebo Iveta Bartošová devadesátých let, mladá žena, která se mužům trvale (a marně) vzpírá? Jednají obě ty ženy v souladu, nebo v rozporu? Anebo je to jedno, protože každý z nás se někdy chová iracionálně a zdánlivě popírá, co říkal dřív?

Jak již řečeno, nové vyprávění neboli letošní tři díly posunuly mapování nakonec jen osmačtyřicetiletého života Bartošové do devadesátých let. Společnost se změnila, hudba zněla jinak, proměnil se i hudební průmysl, posluchači byli lační hudby, jež byla donedávna zakázána. Konkurence násobně přibylo, někdejší hvězdy osmdesátých let najednou cítily opovržení posluchačů a musely se snažit mnohem víc a hledat ke svým někdejším fanouškům a fanynkám nové cesty. Bartošové jako by se to v první půli desáté dekády netýkalo: stále ještě v rozpuku své krásy, dvacátnice plná sil a energie a nápadů získává populární Zlaté slavíky, dokonce hraje ve filmu (ačkoli měla herecké pokusy již v osmdesátých letech, což ale film taky pomíjí). Pracovně jde ve filmu od úspěchu k úspěchu, v soukromí už to tak slavné ale není: je milenkou ženatého Ladislava Štaidla, k jehož hudební „stáji“ patřila a který (pro ni bohužel) po sametové revoluci svět popu opouští a dává se na podnikání v jiné sféře. Protože je v něm úspěšný, hudba mu nechybí.

Vztah s tímto mužem tvoří osu letošních tří dílů vyprávění o životě Ivety Bartošové. Ta je nejprve okouzlena Štaidlovým šarmem, jeho snobstvím, vzděláním a sebeláskou, obdivuje, že se jí svede ve společnosti zastat, načež právě kvůli těmto partnerovým vlastnostem trpí a cítí se jimi svázána – Štaidl jí v jejích očích manipuluje stejně, jako jí manipulovali ostatní muži (podotkněme, že v podání Ondřeje Brzobohatého je Štaidl obzvlášť slizký nabob; stejně jako jeho bodyguard a ochránce Bartošové v podání děsivého Jána Jackuliaka). „V jejích očích“ je každopádně důležité spojení pro pochopení, jak je novinka udělána. Především díky kameře Martina Douby, která používá barevné filtry a světlo přicházející mimo obraz, je melodrama takřka neustále zahaleno do snového oparu, takže nikdy není jasné, co je fakt a co výplod zpěvaččiny (choré nebo naivní) mysli.

Vynikne to zejména ve druhé části, nazvané ironicky Já se vrátím. V ní sledujeme nejprve natáčení snímku Svatba upírů, ve kterém Bartošová hraje hlavní roli – takže fantaskní filmový opar je zesílen druhou mocninou –, následuje milostný románek s hereckým kolegou z filmu Rudolfem Hrušínským nejmladším (a protože čerstvá láska je stejně jako čas natáčení vždycky doba vychýleného vnímání světa, vlastně se pokračuje v dojmech z úvodu dílu), načež přijdou scény z partnerského života se Štaidlem, hádky, neshody, de facto rozchod, první pokus o sebevraždu. A potom vrchol, nejpodivnějších čtrnáct dní první půle zpěvaččina života: únos fanouškem Romanem Třískou, který se ji rozhodl chránit před invazí mimozemšťanů a před „nebezpečnými lidmi“. Ani po letech, které od případu uplynuly, není jasné, co se tehdy stalo: Iveta Bartošová vždy tvrdila, že šlo o únos, že ji Tříska balil do alobalu, přivazoval k topení a znásilňoval. Soud však únosce (předtím už odsouzeného otcovraha) osvobodil a uvedl, že Bartošová si vše vymyslela. Ta nedlouho před smrtí nahrála na magnetofonový pásek svou poslední zpověď, v níž uvedla, že Ladislav Štaidl dal Romanu Třískovi za mlčení deset milionů korun…

Pravdu se nedovíme, ale pro drama je to příběh výživný dostatečně. Samir největší bizarnosti neukazuje, předvádí pouze to, že Bartošová byla předávkovaná prášky, že její vnímání reality bylo pokrouceno (vidíme záběry vzhůru nohama a zase různé mlhy), zároveň stihne obrazem sdělit, že není jasné, jestli si medikamenty brala sama, nebo je do ní cpal únosce. Je to poctivý přístup k nejasné realitě, ostatně možná právě tahle historka nabídla tvůrcům návod, jak přistoupit k celému životu Bartošové: když bulvár, na nějž jsou diváci zvědaví, tak tedy neustále zpochybňovaný. Co když všechno bylo jinak, než jak si to přejeme vidět? O tento rozměr diváckého sebezpytu nové tři díly sebevědomě rozvíjejí polohu minulých, víc historizujících dílů. A taky o zpěv – Anna Fialová, ve své roli bezvadná, častěji zpívá, třebaže je znát, že kvalit Bartošové nedosahuje.

Buďme zvědavi, co si na nás tvůrci nachystají a jak nám dají za uši v třetí sérii, která by měla po definitivním partnerském rozchodu se Štaidlem, jímž druhá řada končí, dospět do finále zpěvaččina života a nabídnout přehlídku všech těch podivných mužských existencí, jimiž se v druhé půli života obklopila. Je to příležitost vyprávět nikoli o nemocné ženě, nýbrž o mužství nízkých kvalit, které dokládá, že se není co divit, když ženy touží po úplné rovnoprávnosti. Vždyť kdo by se obdivoval takovým, jací nyní přijdou.

Iveta 2. Scénář a režie: Michal Samir, kamera: Martin Douba, hudba: Ondřej Gregor Brzobohatý, hrají: Anna Fialová, Ondřej Gregor Brzobohatý, Eliška Křenková, Alena Mihulová, Miroslav Hanuš, Saša Rašilov nejml., Oskar Hes, Daniel Kadlec a další. Ke zhlédnutí na Voyo.