Třináct promarněných let
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Po celé tři dny bylo londýnské počasí neanglicky slunné. Čtvrť Westminster, po staletí centrum britské politické moci, vypadala náramně. Poblíž se tyčila gotická majestátnost Westminsterského opatství, o kus dál Big Ben a budovy parlamentu. Před kostelem přebudovaným na konferenční Emmanuel Centre stála skupinka asi tří aktivistů, kteří drželi protibrexitovské bannery a na celou ulici pouštěli nesnesitelnou hudbu. Tam jsem potkal první „celebritu“ dne. Třiapadesátiletý Steve Bray je ve Westminsteru známou postavou. Od března 2017, kdy vláda Theresy Mayové formálně zahájila proces opuštění EU, postává před parlamentem a hlasitě protestuje proti vystoupení z EU. Od ledna 2020, kdy přes veškerou jeho snahu Spojené království odešlo z Evropské unie, protestuje všeobecně proti konzervativní vládě, křičí na politiky vycházející z parlamentu, vpašovává se do televizních záběrů a vůbec všechny všeobecně štve. V reálu vypadal stejně nesympaticky jako na obrazovce.
Tentokrát se přesunul o pár set metrů dál, aby mohl otravovat účastníky National Conservative konference, jež se odehrávala v Emmanuel Centre. Od pondělí do středy to byla hlavní politická událost Londýna. Nebylo snad britské médium, které by na akci nevyslalo svého zpravodaje. Z následné reakce v tisku, zvlášť v tom liberálním, by se mohlo zdát, že si v Británii uspořádala sjezd NSDAP a hlavními řečníky byli Adolf Hitler, Hermann Göring a Oswald Mosley.
„Dost se potýkám s otázkou, kolik pozornosti byste měli věnovat provokatérům, kteří mají blízko k fašistům a kteří se ji očividně zoufale snaží získat,“ napsal na Twitter James O’Brien, hvězda britského rádia LBC, v narážce na konferenci. „Biblické verše a konspirační teorie: ultrakonzervativní američtí radikálové, kteří infiltrovali torye“ je titulek článku o téže konferenci v deníku The Independent. „Říkají tomu ‚národní konzervatismus‘, ale je to krajně pravicové hnutí, které rozděluje. Proč se k němu hlásí toryové?“ zamýšlel se John Harris ve svém komentáři pro The Guardian. Tento deník označil diskusi o tom, že se nerodí dost dětí, za „orbánovský populismus v oblasti porodnosti“. Owen Jones, další komentátor Guardianu, ohledně sjezdu prohlásil, že lidé by se „měli bát, velmi bát“.
Samostatnou epizodou byla bouře na sociálních sítích, kterou vyvolal známý pravicový komentátor Douglas Murray. Ten měl projev při slavnostní večeři, která se konala v Muzeu přírodních dějin. (Jedna z mála částí konference, které jsem se neúčastnil, jelikož byla jen pro platící účastníky, ne pro vyžírky z žurnalistické obce.) V klipu z proslovu zveřejněném na Twitteru Murray vtipkuje, že „nechápe, proč by každé zemi na světě mělo být zabráněno, aby byla na sebe pyšná, jenom proto, že to Němci dvakrát za jedno století podělali“. To bylo okamžitě bráno jako znevažování holocaustu a důkaz, že konference je plná antisemitů, což jistě byla překvapivá zpráva pro řadu Židů, kteří se jí účastnili, s jarmulkami na hlavě, včetně jednoho z hlavních organizátorů, izraelsko-amerického intelektuála Yorama Hazonyho.
„Vypadáte jako milí lidé...“
Aktivisté se postarali o zábavu nejen v médiích, ale i přímo v auditoriu. Při přednášce excentrického konzervativního politika Jacoba Reese-Mogga se k pultíku přišoural postarší dobře oblečený pán a naznačil, zda mu Rees-Mogg nemůže přenechat mikrofon; ten byl tak překvapen, že mu vyhověl. Vetřelec stihl zahlásit něco jako „dámy a pánové, vypadáte jako milí lidé, ale jste fašisté“, než se probrala ochranka a odtáhla ho ze sálu.
Bodyguardi si ještě zacvičili při projevu britské ministryně vnitra Suelly Bravermanové. Tu přerušil aktivista z Extinction Rebellion, jen co byl vyveden ze sálu, povstala jeho kolegyně a ve výkřicích pokračovala. Vyhazovači, jako ve scénce s Laurelem a Hardym, museli rychle běžet zpět a zpacifikovat i ji. Ochranka si pak musela vytrpět řadu vtipů na svou neschopnost ze strany řečníků, v dalších dnech byla bezpečnostní opatření viditelně posílena.
Nácek, který by se snad přihlásil na konferenci ve víře, že tam najde své uniformované hajlující souputníky slibující věrnost vůdci, by musel být notně zklamán. Nalezl by tam mainstreamové pravicové intelektuály, analytiky, novináře, akademiky a politiky, kteří debatovali o problémech dnešní Británie, konzervatismu a Západu všeobecně. Rees-Mogg a Bravermanová nebyli jediní členové Konzervativní strany, kteří na konferenci promluvili. Účastnil se Michael Gove, dlouholetý ministr všeho možného, momentálně pro místní rozvoj. Přednášky měli poslanci Danny Kruger a Miriam Catesová. Názory předložil baron David Frost, bývalý vrchní brexitový vyjednávač za Británii a krátce člen vlády, než odešel na protest proti covidové politice. Celé to uzavřel Lee Anderson, místopředseda partaje.
Od bydlení po progresivismus
Probírala se témata od nedostatku bydlení až po nebezpečí progresivismu. Jedním z hlavních problémů ale byla přesná definice „národního konzervatismu“; každý řečník měl evidentně svoji. Jde o hnutí, které založil již zmíněný Yoram Hazony v USA. Na svých stránkách píše: „Tradici nezávislých, samosprávných národů považujeme za základ pro obnovení správné veřejné orientace na vlastenectví a odvahu, čest a věrnost, náboženství a moudrost, sbor a rodinu, muže a ženu, sabat a posvátno, rozum a spravedlnost. Jsme konzervativci, protože tyto ctnosti považujeme za nezbytné pro udržení naší civilizace. Považujeme takovouto restauraci za předpoklad obnovení a udržení naší svobody, bezpečnosti a prosperity.“
Témata, která mimo Emmanuel Centre vyvolávala největší pozdvižení, byla v podstatě tři. První se týkalo upadající porodnosti. Británie, stejně jako většina vyspělého světa, čelí nedostatku nově narozených dětí. To představuje tikající bombu, která hrozí odpálit demografickou krizi. Moderní západní sociální stát je postaven na jednoduchém předpokladu, že následující generace bude větší než ta předchozí a bude ji moci financovat. Pokud ale populace pomalu vymírá, dlouhodobě je tento stav neudržitelný. Lidé v produktivním věku nedokážou podporovat ty v neproduktivním. Sociální náklady stále rostou jako podíl HDP, přestává se inovovat, ekonomika zpomaluje, generace se začínají nesnášet, mladí mají pocit, že doplácejí na staré, staří si myslí, že mladí jsou drzí, ohrožuje to sociální smír a samy základy společnosti.
Krátkodobým řešením je imigrace, což bylo druhým velkým tématem konference. Příliv lidí ze zahraničí zvýší počet lidí v produktivním věku. Přináší ale řadu jiných problémů. Lidé z jiných kultur mají problém se asimilovat, zvlášť pokud přicházejí ve velkých počtech, mění ráz společnosti, přinášejí si vlastní problémy. V britském kontextu to jsou třeba rozpory mezi Pákistánci a Indy, které propukají v anglických městech, kde jsou přítomné obě komunity. Ovlivňuje to i britskou politiku. Labouristé jsou evidentně stranou nadbíhající muslimům, zatímco konzervativci se snaží získat hinduisty. Navíc nejde o dlouhodobé řešení, jelikož přistěhovalci nemají dostatek dětí, aby demokratickou krizi vyřešili. Do země tudíž přichází spousta budoucích důchodců.
Jenže zájem o demografii a upozorňovaní na to, že migrace má i své stinné stránky, je považováno za téma extrémní pravice. Pokud někdo mluví o nutnosti víc rodit, jako třeba poslankyně Miriam Catesová, je okamžitě podezřelý z reakčního fundamentalismu. Chce snad, aby ženy byly pouze mašinami na děti? Mají zůstat zavřené doma, zatímco muži budou dělat kariéru?
Catesová nic takového netvrdí, ale toto podezření znásobovalo třetí téma, úpadek náboženství a pokračující sekularizace. Řada účastníků měla pocit, že s vírou se ze společnosti vytratilo něco důležitého, něco, co ji udržovalo pohromadě a dávalo jí přesah. Pro cynické britské novináře to byl další důkaz, že konference se zmocnili šílení pánbíčkáři z Ameriky, kteří jsou nejspíš rasisté.
Přesto účastníci konference měli s výše jmenovaným Stevem Brayem a dalšími kritiky něco společného, a to nenávist ke Konzervativní straně. Mají pocit, že přestože konzervativci jsou již třináct let u moci, tyto problémy se neustále zhoršují. Britská pravice již desetiletí slibuje snížit proud imigrantů, zavést přísnější pravidla a zastavit nelegální migraci. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč lidé hlasovali pro brexit, věřili, že tím utnou imigraci. V reálných skutcích s tím však toryové nic nedělají a tento rok má imigrace dosáhnout jednoho milionu lidí. Politicky se soustřeďují hlavně na svou voličskou základnu, tedy starší zaopatřené voliče spokojené s rostoucí cenou jimi vlastněných nemovitostí. Výsledkem je nelibost pravice k jakékoli reformně územního plánování a zrychlení výstavby nových domů. To vede k astronomickým částkám a nemožnosti mladých pořídit si vlastní bydlení, takže odkládají založení rodiny, což je jeden z důvodů klesající porodnosti, ale i mizivé podpory mezi mladými pro pravici. Konzervativci taky nic nepodnikají proti progresivismu na školách, ve státní správě a v polovládních organizacích, naopak propagovali transgenderismus, než se toho lekli po zvýšeném veřejném tlaku. Na konferenci bylo cítit přesvědčení, že šlo o promarněné roky, ani někteří přítomní konzervativní politici si neodpustili kopnutí do vlastní vlády.
Nejkontroverznějším tématem byla ekonomika. Hlavní střet se týkal otázky volného trhu. Část účastníků považovala nezřízený kapitalismus za katastrofu, která vedla k atomizaci společnosti, rozbití tradičních komunit, rozpadu rodin a rozvoji progresivismu. I když se zaříkali, že nechtějí zavedení socialismu, upozorňovali, že růst HDP nemůže být jediným cílem konzervativní politiky. Jiní naopak horovali za co nejuvolněnější ekonomiku a co nejotevřenější trh. Rostoucí HDP koneckonců znamená bohatší obyvatelstvo, šťastnější lidi a konzervativnější voliče.
Největším problémem konference tedy nebyly nějaké extrémní názory, ale nedostatek řešení. Analýza problémů, jimž čelí nejen Británie, ale vlastně celý Západ, byla často brilantní, na receptu k jejich vyřešení se však nedokázali shodnout ani sami účastníci.