V říjnu 1973 arabské státy napadly Izrael a zahájily takzvanou jomkipurskou válku. Poprvé se jim podařilo nenáviděného souseda překvapit a izraelská armáda se ocitla na pokraji svých možností. Izraelští představitelé proto kontaktovali Američany. Přiznali, že situace je přes pozitivní veřejná prohlášení kritická. Za tři dny přišli o 500 tanků z 1800 a 49 letadel. Žádali proto Washington o pomoc.

Prezident Richard Nixon autorizoval obří materiální pomoc. USA měly dodat židovskému státu munici, tanky i letadla. Téměř okamžitě začala operace Nickel Grass, letecký most s vojenskou pomocí. Ta se ukázala jako klíčová. Izrael se s vědomím, že jeho případné ztráty budou nahrazeny, pustil do odvážné protiofenzivy a syrsko-egyptský útok odrazil. Západ by si mohl vzít z roku 1973 ponaučení. Kdyby Nixon přemýšlel nad každým novým zbraňovým systémem a přemítal, jestli 30 tanků je ještě v pořádku, ale 31 je již překročení červené linie, dost možná by Izrael dnes již neexistoval. Stejně tak by nyní Západ měl přestat otálet a dát Ukrajincům vše, o co si řeknou.

Zkazky a drby o tom, že Západ se chystá dodat Ukrajině moderní stíhačky, kolují médii již několik týdnů. Americký prezident Joe Biden na přímou otázku, zda se USA chystají dodat Kyjevu letouny F-16, odpověděl prostě „ne“. Jenže tato situace nastala již několikrát. Američané se bránili poslat na Ukrajinu protiraketové systémy Patriot, aby nakonec souhlasili. Odmítali poslání bojových vozidel, nakonec jich Ukrajina obdrží několik stovek. Dodávka moderních tanků Abrams nepřipadala v úvahu, jejich poslání se již chystá. Bidenovo „ne“ tak vůbec nic neznamená. Moderní letadla navíc nemusí posílat Ukrajině USA, například Polsko má 48 F-16.

Uvažování západních vlád se za rok války na Ukrajině naprosto změnilo. Loni v březnu předání stíhaček MiG nakonec neproběhlo i kvůli strachu, že by se jednalo o přílišnou eskalaci. Od té doby ale nastalo několik klíčových zvratů. Ukrajinci dokázali, že se nevzdají a jsou ochotní bojovat. Padl tak strach, že poslání moderních zbraní Ukrajině by přišlo vniveč. Dobře zdokumentované ruské válečné zločiny konflikt eskalovaly mnohem více než dodávky zbraní. S vrahy Kyjev jednat nehodlá. Odražení ruských vojsk u Kyjeva, Charkova a Chersonu dokázalo, že Ukrajinci mohou Rusy nejen zastavit, ale i zahnat.

Posledních několik týdnů jsou to znovu Rusové, kdo útočí. I za cenu těžkých ztrát postupují u Bachmutu. Ukrajinci do několika týdnů očekávají zahájení velké ruské ofenzivy. Ukrajina nemůže převážit kvantitou, musí tedy zvítězit díky kvalitě.

Vtip, že ruská armáda měla být druhá nejlepší na světě, ale ukázalo se, že je jen druhá nejlepší na Ukrajině, je již notně otřepaný. Při pozorování jejího výkonu je ale nepochybné, že proti moderně vyzbrojené a vycvičené armádě by dlouho nepřežila. Dodávky moderních západních zbraní jsou právě pokusem vytvořit z ukrajinské armády takovou sílu a také vyjádřením důvěry, že Ukrajina bude dále bojovat.

Pokud má Ukrajina Putina nakonec přemoci, bude potřebovat soustavné a masivní dodávky všeho, jako Izrael v roce 1973. Západ si to začíná uvědomovat. Škoda že teprve nyní. Jak mohla situace na frontě vypadat, kdyby ukrajinské síly již disponovaly abramsy, leopardy, stíhačkami F-16, HIMARS s dalekým dosahem a dalšími zbraněmi, nutnými k vítězství?