Čím dávnější jsou časy komunistického režimu, tím početnější jsou řady těch, kdo mu před víc než pětatřiceti lety statečně vzdorovali. Nově je rozšířil populární hudebník Michal David. V široce sdíleném videu mluví o svých obavách z toho, že se vrací normalizační poměry. „Dneska člověk už nemůže nic říct. Lidi se bojí říct pravdu, vracíme se zpátky do totáče.“ Zneklidněný tím je skutečně hluboce. „Co se to děje? Vždyť my se vracíme tam, co jsme říkali, proti čemu jsme všichni bojovali a hlavně my muzikanti taky, že jo.“

Hlas toho všeho se dnes označuje za bojovníka, netroufl bych si ani tvrdit, že při tom vědomě lže, lidská schopnost obelhávat sebe sama nemá hranice. Navíc, česká společnost si ho cení. Po úspěchu hokejistů v Naganu v roce 1998 zažil velký comeback – pouštěli si jeho písničky v šatně. A od té doby se nějak drží, je úspěšný a populární. Může to souviset s celosvětovým revivalem hudby osmdesátých let, jenž svou délkou osmdesátá léta už dávno překonal. A jistě taky s tím, že mladší generace jeho songy nevnímají přes filtr nějaké tíživé osobní zkušenost, tak si to jejich „nadčasové poselství“ užívají, možná s trochou ironie, taky jsou jaksi uživatelsky vstřícné, texty si člověk zapamatuje snadno a rytmus udrží i po několika pivech. Kdo by nechtěl žít nonstop?

Nakonec i to vžívání se do role disidenta není nějaký Davidův ojedinělý osobní úlet. Cítí se tak dnes kdekdo – nebo o tom přinejmenším rád mluví. A tihle „novodobí disidenti“ mohu ve slovech Michala Davida slyšet velký příslib do budoucna. Ten zpěvák má nějaký cit pro moc a její pohyby, umí odhadnout, kam je dobré se postavit. Kdo má Michala Davida na svojí straně, patří mu budoucnost.