Minulý týden prý možná nastal zlom v rusko-ukrajinské válce a Vladimir Putin to pomalu může zabalit. Předseda amerického Kongresu Mike Johnson překonal trumpovské démony v sobě a konečně nechal hlasovat o vojenské pomoci pro Ukrajinu, Izrael a Tchaj-wan – 61, 26 a 9, dohromady 95 miliard dolarů. O každé z těchto tří položek se hlasovalo zvlášť, a zatímco dodávky pro vojenskou mašinu Izraele se těšily solidní podpoře u demokratů i republikánů, dodávky pro Ukrajinu, která je teď potřebuje daleko víc než blízkovýchodní buldozer, takovou podporu nemají. Stoprocentní podporu měl Volodymyr Zelenskyj od demokratů, mezi republikánskými zákonodárci byla lehká většina proti. U některých republikánů za tím bude skepse k nalévání peněz do bezedného vojensko-průmyslového komplexu, u některých frustrace, že pro Bílý dům je důležitější východní hranice Ukrajiny než jižní hranice USA. Tudy za vlády Joea Bidena nelegálně vstoupilo do země už asi sedm milionů běženců (část z nich byla deportována zpět).

Tady republikán Johnson neprosadil nic a tímto ústupem oslabuje i Donalda Trumpa. Bývalý prezident Johnsona vyzdvihuje jako svého chráněnce, takže stín Johnsonovy kapitulace padá i na něj. Může ho to dokonce poškodit ve volbách na podzim? Někteří vlivní členové americké pravice si to myslí, část z nich mu to v afektu po hlasování Kongresu přeje. Porážka Trumpa v prezidentských volbách by zase zmenšila pravděpodobnost, že Spojené státy začnou na Ukrajině hledat smírné řešení. U nás se skoro jednolitě soudí, že Trump se svou politikou deeskalace vůči Rusku by pro Evropu byl pohroma, a velká část české pravice už volky nevolky došla do pomyslného Bidenova tábora. Nadšení, které vypuklo na českém politickém twitteru po Bidenově úspěchu v Kongresu, nezná mezí.

Dodávky zbraní pro Ukrajinu by dávaly smysl, pokud by byly doprovázeny nějakou aspoň trochu realistickou strategií. Je v zájmu Kyjeva i všech metropolí na západ od něj, aby Rusko neobsadilo Charkov, který má kulturně a historicky nesmírný význam pro ukrajinskou národní identitu, natož Oděsu, která je kvůli přístupu k moři zásadní pro ekonomickou životaschopnost země. Ale co je to za strategii, neustále schvalovat peníze na zbraně, shánět po světě dělostřelecké granáty a kategoricky vylučovat jednání s Ruskem? Každý, i Rusko, má své bezpečnostní zájmy, ačkoli to Amerika před válkou ignorovala. Ukrajina mezi každým posledním a každým příštím balíčkem inkasuje nemalé lidské i hospodářské ztráty. Ruská armáda je dnes o patnáct procent větší než na začátku války, ruská ekonomika letos podle Mezinárodního měnového fondu poroste o 3,4 procenta. Rostla i loni, sankcím navzdory.

U nás už se dnes mluví o tom, že Ukrajina trpí chronickým nedostatkem munice, ale málo se mluví o chronickém nedostatku mužů schopných unést zbraň a ochotných jít bojovat na frontu. Takoví buď docházejí, nebo snad i došli. Totální nedostatek zájmu o (patrně astronomické) ztráty Ukrajinců tvoří odpudivý rys našeho veřejného prostoru. Útěchou může být, že nejsme jediní. Minimálně deset let ženeme Ukrajinu na bodáky, což si ospravedlňujeme neprokázanou a neprokazovanou tezí, že Putin má v plánu pohltit střední Evropu.

Petr Fiala nám po návratu z návštěvy USA podsouvá, že to díky jeho přímluvě Mike Johnson zařadil balíček pro Ukrajinu na program schůze. Současně Fiala opakuje, že vyjednávat s Ruskem by bylo strašně naivní. Pak tedy nezbývá než tu válku protahovat až do jakéhosi konečného vítězství. Přitom o vítězství Ukrajiny při zvážení trendů i aktuální situace může mluvit buď nezřízený optimista, nebo naprostý cynik. Cynismus hledejme u washingtonského Institutu pro studium války ISW, který je i u nás od vypuknutí války nejcitovanějším zdrojem expertizy a který nově cupuje „defétismus“ na Západě. ISW subvencují zbrojaři: Lockheed Martin, General Dynamics, CACI International. Ale zatímco jejich zbraně může Biden nakoupit, když mu centrální bankéři vytisknou nové peníze, nové vojáky Zelenskému nevytiskne ani 3D tiskárna. Není v Americe, není na Ukrajině, není u nás. Žijeme ve válečném bludu.