Poslední týden nesl mimo jiné vědomí, že se blíží první výročí hromadné vraždy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Starost o to, aby mediálně nešlo o ždímačku tupého kýče, nýbrž aby v sobě všichni našli smysl pro pietu, a zároveň zvědavost, jak smutné výročí připomene sama škola, byly vystřídány zprávami jiného kalibru. Přišly rychle za sebou:

Šestnáctého prosince ve městě Madison v americkém Wisconsinu mladík zastřelil učitele, spolužáky, další zranil. Dvacátého prosince dopoledne v chorvatském hlavním městě Záhřeb někdejší žák tamní školy pobodal učitelku a děti, jednu holčičku zabil. A téhož dne večer v hlavním městě německé spolkové země Sasko-Anhaltsko Magdeburk najel chlap, dokonce muslimský přistěhovalec, do lidí, nejméně pět zabil a desítky dalších různě vážně zranil. Okamžitě to rozjelo rozčilené debaty o tom, zda Německo a Evropa zvládají imigraci z muslimských zemí. Nu a pak přišla sobota a pražské, nebo spíš české výročí. Když si ty události srovnáte takhle za sebou, ta otázka je nasnadě: stal se advent, tedy čas zjitřených emocí, kdy máme hledat a napravovat svůj vztah k Bohu a k druhým lidem, odrazem nynější planetární přecitlivělosti? Staly se svátky klidu, míru, radosti a pospolitosti dobou, při níž pravidelně poteče krev, protože svět je hluboce raněný?

Přemýšlím spíše o tom, jak k těmto zprávám přistupovat. Na jednu stranu se mě příliš nedotýkají, otupěl jsem. A jsem otupělý, dokonce i když na Instagramu hledím na domácí video z kyjevského bytu, v němž stojí vánoční stromek a za oknem na ulici hoří dům po výbuchu rakety, která jej zasáhla z Ruska. To je adventní pohodička! Na tohle jsme vlastně úplně zapomněli: že nám tu nelítají jenom pomýlení řidiči nebo maníci s puškami a noži, ale už několik let také ničivé rakety.

A tu najednou nacházím smysl právě v ohlasech loňské tragédie v Praze, která se mě dotkla skoro osobně (stačí si najít můj loňský štědrodenní sloupek). Právě včera, na den přesně od oněch smutných událostí, vyšla dvojjazyčná kniha Antologie 21/12/23 Anthology. Je ke stažení zdarma na webu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Čtu si v ní a vybavuje se mi, že předevčírem na společné večeři s kamarádem, vloni ještě šéfem jedné z kateder školy, jsem mu vyčítal, že se tomu smutnění všichni moc poddávají, že už by snad bylo lépe mlčet a být tiše. Zlobil se na mě, že jsem necita a že vůbec nevím, o čem mluvím, protože vzpomínat a připomínat si zemřelé smysl přece má. Čtu si v té knize a dávám mu za pravdu, protože co já vím o tom, jakou bolest prožívají ti, jichž se tyto adventní tragédie dotýkají skutečně přímo, protože mrtví byli jejich děti, rodiče, sourozenci?

Čtu vzpomínku tatínka jedné ze zemřelých studentek, je to deník několika dní, které následovaly po tragickém loňském předvánočním pátku. Otec tam kromě mnoha jiných vzpomínek píše, že rodina na Štědrý den měla nadílku, protože malá vnoučata se těšila na dárky a na Ježíška a tato radost přebíjela jejich rozumění smutku, který padl na dospělé. Ale taky píše, že celý den jedli cukroví, které napekla jejich mrtvá dcera. Jak asi chutná vanilkový rohlíček od nebožky? Může být sladký? Nebo vzpomíná, jak osmadvacátého prosince přivezli z vyklízeného dceřina bytu ostatní děti dárky, které pro ně nakoupila, a rozbalovali si je. Dárky od mrtvé. Čtu si ty silné obrazy a brečím, jelikož slovo má větší moc než obrazy. Uvědomuji si, že těmi jsme zahlceni, ale upřímně napsané slovo najednou funguje niterněji. Neumím se do toho muže vžít, ale rázem si snáz svedu představit letošní Vánoce všech těch, komu v Americe, Chorvatsku, Německu nebo na Ukrajině vrazi vzali blízké.

Dívám se na své děti, na ozdobený vánoční stromek, na rozsvícenou ochranovskou hvězdu a cítím pokoru. Možná to je úděl a poslání loňských i letošních mrtvých: abychom my živí procitli.