Francouzský prezident Emmanuel Macron v minulosti používal provokativní slovní figury, které jistý americký diplomat označil slovy rétorické senzace. V posledních týdnech však převzal iniciativu a pokouší se stát evropským válečným lídrem. Vyjde mu to? A jaká role připadne Česku?

Nedávná návštěva francouzského prezidenta Macrona v Praze byla většinou médií hodnocena hodně účelově. Macron svou nabídkou strategického partnerství s Českou republikou určitě chtěl posílit pozice francouzské státní energetické firmy EDF ve výběrovém řízení na výstavbu nových jaderných reaktorů v Dukovanech a Temelíně.

Jaderná renesance

Pro Macrona je sázka na jadernou energetiku hodně vnitropolitické téma. Byl to především on, kdo na půdě Evropské unie vybojoval pro tento druh výroby energie status čistého zdroje, na úrovni obnovitelných zdrojů. Šlo o průlom, protože stavby jaderek by díky tomu neměly být napříště znevýhodňovány při úvěrování bankovními domy. Tenhle průlom docení teprve další generace.

Macron toto rozhodnutí prosadil proti vůli řady zemí v čele s Německem, a zvedl tak prapor jaderné renesance, jak to sám nazývá. Jasně pojmenoval, že jednostranná sázka na obnovitelné zdroje je v reálném světě plném konfliktů a energetických krizí bezpečnostním rizikem.

V tom je Česká republika přirozeným spojencem Francie. Jak řekl na Česko-francouzském jaderném fóru ministr Síkela, měly by české jaderné zdroje v budoucnu tvořit asi polovinu české spotřeby. Tím je dáno všechno. Rovněž české průmyslové firmy by se měly na francouzské jaderné renesanci podílet, a to nejen u nás, ale i ve světě.

Výstřely do tmy

Prezident Macron nebyl v minulosti brán úplně vážně, protože si potrpěl na slovní výstřely do tmy. Jeho image přitom byla bezchybná, přednes na jedničku, ale často se mýlil nebo nedotahoval věci do konce.

Je znám jeho výrok z roku 2019 o „mozkové mrtvici NATO“. Bylo to přesně rok poté, co na summitu NATO americký prezident Trump peskoval evropské země, že nedávají dostatek peněz na obranu. Nakonec vyhlašoval, že Severoatlantická aliance je projekt na zrušení. Celou situaci nakonec zachránil nizozemský premiér Rutte, který řekl, že Trump má pravdu a Evropané by skutečně na obranu měli dávat víc peněz. Tehdy politici začali vážně uvažovat o obrovské bezpečnostní ztrátě, kterou by zrušení vojenského paktu znamenalo.

Když v únoru 2022 začalo Rusko bombardovat ukrajinská města, chtělo proniknout do Kyjeva a zabíralo území na jihovýchodě země, francouzský premiér proslul svými legendárními telefonáty ruskému prezidentu Putinovi, jehož chtěl přesvědčit, aby se stáhl. K překvapení všech tehdy žádal, aby Západ „neponižoval Rusko.“

To už je dnes minulostí. Pokračující válka na Ukrajině, předvolební prezidentská kampaň v USA, která změkčuje americké zahraničněpolitické iniciativy, a znevýraznění německé politiky postavilo do čela evropské politiky právě Macrona. Francouzský prezident se této role chopil a zatím se mu daří integrovat podstatnou část zemí, které ruský prezident a jeho svět nazývají slovy „kolektivní Západ“.

Bez Maďarska

Nejdřív na 26. února svolal do Paříže „bojovou schůzku“ států EU a některých dalších NATO zemí mimo EU. Francouzská televize TF 1 citovala zdroj z prostředí diplomacie, který smysl schůzky vystihl přesně: „Máme tu kolektivní šok a pocit naléhavosti, že musíme Ukrajině pomáhat lépe a jinak.“ Netřeba dodávat, že šlo o reakci na vojenské neúspěchy ukrajinské armády.

Podle Foreign Policy řekl šéf Vojenského výboru NATO Rob Bauer, že situace na bojišti je vážná. „Je to pro Ukrajinu těžké? Ano, je to těžké. Kdybyste se zeptali v roce 1942 v Evropě, jak pokračuje válka, myslím, že by se nenašlo mnoho optimistů. Přesto jsme vyhráli. Pesimisté prohrávají války.“

Také staronový polský ministr zahraničí Radek Sikorski prohlásil: „Oceňuji iniciativu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, protože jde o to, aby se bál Putin, ne abychom se báli Putina.“

Na schůzku nebyl pozván maďarský premiér Orbán, známý svým neloajálním manévrováním směrem k Rusku. Údajně neměl dostat pozvánku ani slovenský premiér Robert Fico, ale po mnoha intervencích ji přece jenom obdržel. Macronovi se odvděčil tím, že ještě před odletem do Paříže v médiích dramatickým hlasem interpretoval smysl pařížského setkání, které ani nezačalo.

Za slovenskou vládu přitom odmítl jakékoli vyslání vojáků na Ukrajinu, což po něm nikdo přímo nechtěl. Nicméně takhle „namazat“ své spojence, to se hned tak nevidí, a zřejmě po právu nezůstane zapomenuto. Na Ficovu obhajobu řekněme, že Slovensko sice po volbách zastavilo vojenskou pomoc Ukrajině, ale stále tím směrem směřují komerční dodávky zbraní.

Výsledkem „bojové schůzky“ v Paříži bylo Macronovo sugestivní vystoupení a řečnická otázka: „Chcete kapitulovat před Putinem?“ Macron chtěl ruskému prezidentovi vyslat signál, že žádné řešení „by nemělo být vyloučené“.

Na to navázal francouzský náčelník generálního štábu Burkhard, který napsal svým protějškům, aby zvážili nové přístupy pomoci Ukrajině. Na téma vysílání vojáků řekl podstatnou věc prezident Petr Pavel, když připomněl, že už po anexi Krymu a části Donbasu v roce 2014 „fungovala na území Ukrajiny výcviková mise NATO, jejímiž členy bylo v jednu dobu více než 15 zemí a čítala přibližně asi tisíc osob“.

Česká iniciativa

Macron na rozdíl od svých předchůdců neblouzní o jednotné evropské armádě, ale pragmaticky mluví o nutnosti koordinaci nákupu zbraní mezi zeměmi EU. Už jenom proto, že celková částka výdajů na obranu států Evropské unie je celkově vyšší než Ruska, ale bez Američanů by se evropské země ubránily jen stěží.

Z českého hlediska byla zajímavá jedna věc: prezident Macron naprosto podpořil českou iniciativu, kterou prezident Pavel avizoval už na únorové bezpečnostní konferenci v Mnichově. Konkrétně nákup 800 tisíc kusů dělostřelecké munice ze zemí třetího světa na Ukrajinu. Jen pro představu – loni všechny státy EU dodaly na Ukrajinu asi jen 350 tisíc dělostřeleckých nábojů. Navíc českému premiérovi se na summitu dostalo mimořádného zacházení, jak se sluší na zemi, která všechno uvedla do pohybu.

Pražské projevy

Za týden pak přijel Macron do Prahy. V projevu na francouzském velvyslanectví hovořil o tom, že Evropa nesmí být zbabělá. Konkrétně řekl, že „v naší Evropě stojíme před okamžikem, kdy bude důležité nebýt zbabělý“. Mluvil také o železné oponě a morální vině Západu, který svým způsobem středoevropské země přenechal před mnoha lety totalitě. Evidentně tím chtěl zahojit rány z roku 1938, spojené s mnichovskou konferencí a tím, co Češi označují za „zradu Francie“.

Na tiskovce s českým prezidentem Petrem Pavlem varoval před poraženectvím, když řekl, že „pokud budeme každý den vysvětlovat, jaké jsou naše hranice, někomu, kdo žádné nemá a začal tuto válku“, tak „vám mohu říct, že se do nás vkrádá duch poraženectví. U nás ne“.

Dosud bylo běžné slýchat podobná slova jen od amerických politiků. Tyhle věty od dob generála de Gaulla neřekl žádný jiný francouzský politik.

Den po pražském setkání si Macron pozval do svého pařížského sídla své předchůdce Hollanda a Sarkozyho, aby s nimi jednotlivě konzultoval zahraniční politiku. Předtím podobně jednal s lídry opozice. Evidentně tím chce probudit Francii ospalou z ukrajinské války a navodit pocit národní jednoty. O důvod víc, že tento týden se v Národním shromáždění bude projednávat dohoda o pomoci Ukrajině.

Bez Slovenska

Den po setkání s bývalými francouzskými prezidenty svolal videokonferenci ministrů zahraniční a obrany 28 zemí, kam nepozval kromě Maďarska ani Slovensko. Zřejmě nechtěl riskovat, že Slováci v předvečer jednání opět zveřejní téma jednání a budou tendenčně interpretovat výsledky. Videokonference byla pokračováním summitu z 26. února na jiné úrovni. Už tady bylo jasné jedno: dochází k postupnému přeformátovávání zahraničí orientace řady zemí.

Definitivně například končí jedna podoba spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Polsko v čele s novým premiérem Tuskem zaujme pozici regionálního lídra. V budoucnu bude chtít na principu „já pán, ty pán“ přímo jednat s Německem a Francií, v bezpečnostní oblasti pak se Spojenými státy. Slovensko se zahraničněpoliticky stává přívěskem zájmů svého jižního souseda. Maďarský premiér Orbán se už léta orientuje na lídrovství zemí bývalého Uherska a z mezinárodní izolace se chce dostat sázkou na comeback Donalda Trumpa a porážku Ukrajiny.

Co má v takové situaci dělat Česko? Premiér Fiala během pražské návštěvy podepsal s Macronem Akční plán strategického partnerství na roky 2024 až 2028. V situaci faktického rozpadu V4 naznačil, že Česko se rozhodlo pro strategickou vazbu na Francii, a to jak v ekonomické, tak bezpečnostní oblasti. Má to opodstatnění?

Takže si to zopakujme: jsme součástí evropské jaderné renesance, kterou vede Francie. Jsme jedni z jejích nejbližších spojenců ve věci okupované Ukrajiny. Francouzský prezident si mimořádně rozumí nejen s prezidentem Pavlem, premiérem Fialou, ale i šéfem opozice Babišem, takže spojenectví by mohlo přežít i případné povolební střídání u moci. Nic víc než dát tomu šanci nám stejně nezbývá.

Když však v Česku v jakýchkoli politických kruzích vyslovíte slovo Francie nebo Macron, ozvěnou se ozve skeptické zabručení. Přiznejme si však, že na nás Francie v jistém smyslu vlastně zbyla. Jinou reálnou alternativou je uherské nadbíhání ruským okupantům, vydávané za realismus v mezinárodních vztazích.

Navíc, když se ohlédneme za nedávnými zahraničněpolitickými iniciativami prezidenta Miloše Zemana, ať už po boku Číny, nebo Ruska, musíme říct jedno. Na rozdíl od nich má spojenectví s Francií nejen bezpečnostní, ale i byznysový základ. Jestli se podaří uskutečnit na principu win-win, je zas jiný příběh.