Upoutáni válkou na Ukrajině a v posledních týdnech také v Izraeli neměli bychom přehlížet, že nejde o jediné konflikty současné Evropy: neustále totiž doutná také západní Balkán – jednak Bosna, jednak Kosovo. To na sebe ostatně v uplynulých týdnech upozornilo právě kvůli bitce: po přestřelce a explozích na severu země 24. září, při nichž byli v obci Bajnska napadeni „zelenými mužíčky“ – neboli po vzoru ruské akce na Krymu nejasně uniformovanými útočníky v autech bez poznávacích značek – tři kosovští policisté. Jeden z nich při útoku zemřel, následně druhého dne kosovští představitelé oznámili, že tři útočníky zlikvidovali a ostatní obklíčili v jejich úkrytu v pravoslavném klášteře raško-prizrenské diecéze (podtrhněme místo: v pravoslavném klášteře, takže – aby událost byla ještě vyhrocenější – symbolicky na vzácné srbské půdě). Jenže mužům se nakonec podařilo ze zdánlivě neřešitelné situace utéct do Srbska. A jak se jim to mohlo povést? Podle nepotvrzených informací, jež nepotvrzenými nejspíš zůstanou, byla u kláštera mezi oběma stranami vyjednána dohoda, již mohl pomoci zprostředkovat americký velvyslanec.

Nehledě na ni se od té doby Kosovo i Srbsko vzájemně obviňují, kdo za akcí v severním Kosovu stojí. Albánci celkem oprávněně útočníky označují za teroristy a snaží se přijít s důkazy o jejich spojení s nejvyššími srbskými politickými představiteli, naopak Srbové útočníky označují za hrdiny bojující proti teroru a stát srocuje své vojsko u hranic s Kosovem. Nastalá situace vzbuzuje nejednu otázku: Jaký příběh se skrývá za titulky zpravujícími, že srbská armáda obklíčila Kosovo ze tří stran? Jak srbské vojenské manévry vnímat? Máme se bát další války v Evropě, anebo jde jen o efektní řinčení zbraněmi? A proč se zajímat o teroristickou akci, jež navenek působí nesmyslně a jejíž provedení zdá se na rozdíl od akce Hamásu v Izraeli zpackané? (Patrně nikdo totiž nepovažuje za únosné dobývat ztracené území zpět s pouhými třiceti lidmi, i když dobře ozbrojenými.)

Konflikt trvající staletí

Události z konce září nevisí ve vzduchoprázdnu: napětí v Kosovu se letos významně přiostřilo v květnu poté, co se v obcích, v nichž Srbové tvoří většinu, starosty poprvé stali Albánci. Srbové proti takovému rozhodnutí protestovali a rezignovali na jakékoli své začlenění do kosovských státních institucí (včetně svých pozic u místní policie). Takové jednání se jeví jako truc obou stran, reálně však odpovídá dlouhodobému trendu v Kosovu. Vývoj země je přítomností srbské menšiny de facto zablokován a dokládá limity mezinárodního práva: nevymahatelnost evropské dohody, k níž se obě země zavázaly a již se léta snaží zprostředkovat Západ prostřednictvím Evropské unie (která má pro Kosovo svůj úřad). Dohoda totiž počítá s tím, že na severu Kosova vznikne autonomní oblast jako správní celek složený z vesnic, jejichž obyvatelstvo je většinou srbské. Albánci její vznik sice slíbili, ale de facto jejímu vytvoření brání s poukazem na to, že mají obavy, aby jim v zemi po vzoru uspořádání ve federativní Bosně nevznikla další Republika srbská. Navíc logicky využili zářijový případ a tážou se, proč by měli Srbům vycházet vstříc, když se v zemi chovají takto? Zato Srbové trvají na tom, že nemají s Albánci o čem jednat, dokud ona autonomní oblast skutečně nevznikne. Výsledkem je pat.

Jak s ním ovšem naložit, když Srbsku i Kosovu vládnou muži, jejichž úspěch stál mimo jiné na slibu, že vyřeší kosovský problém? Kosovský premiér Albin Kurti s ním přímo vyhrál volby, u srbského prezidenta Alexandra Vučiće se spekuluje, že výměnou právě za takový slib mu Západ pomohl dostat se do funkce a dlouhodobě mu toleruje přešlapy, které by jiné politiky dávno stály moc. Zatvrzení pozic mezi oběma státy bez výhledu dalšího příčetného vývoje však znamená, že Západu s Vučićem začala docházet trpělivost a on musí něco rozhodného udělat – přičemž zároveň kvůli náladám v Srbsku, jistěže silně protialbánským, nemá srbský prezident kam ustoupit. Jenže to ani premiér Kurti. Vždyť kdykoli se spolu oba státníci uvolí pod nátlakem EU a USA setkat k jednání, vzbuzuje to u obyvatel jejich zemí silnou nevoli.

Aby bylo zjevné, proč se o Kosovo vede takový souboj a proč Srbové na maličké zemi tolik lpějí: Kosovo je odedávna jednou z evropských kulturních křižovatek, místem, kde se střetává živel křesťanský s muslimským. Albánci sice svou identitu odvozují od jazyka, nikoli od náboženství, zato pro Srby je rozhodujícím sebeurčením jejich příslušnost k pravoslavné církvi. Historicky je navíc Kosovo dějištěm jednoho z nejvýznamnějších okamžiků existence srbského národa: zde se 15. června 1389 odehrála slavná bitva na Kosově poli mezi Balkánskou aliancí vedenou carem Lazarem Srbským a osmanskými armádami vedenými sultánem Muradem I. Dopadla nerozhodně (i když každá strana si výsledek interpretuje po svém), a tak v následujících stoletích bylo v Kosovu většinou za pomoci západních spojenců svedeno ještě několik bitev – ta poslední v 19. století.

Právě kvůli silné historické zátěži pokračovala na Kosovu po několika oddeších nacionální politika také ve století dvacátém, do jehož závěru patří rovněž snaha tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće nejchudší jugoslávský region etnicky čistit od přemnožených Albánců. Obnášela jednak vyhánění statisíců lidí z domovů, jednak vyvrcholení kosovské osvobozenecké války: totiž masakr v obci Račak v lednu 1999, kdy policisté postříleli pětačtyřicet civilistů. Dodnes se vede spor, co byly oběti zač: Šlo o civilisty, nebo o členy Kosovské osvobozenecké armády, kteří byli po smrti převlečeni do civilního oblečení? Podle srbské strany bylo s těly manipulováno, očití svědci mluví o masakru civilistů. Každopádně následkem této události byla intervence NATO a nakonec i vyhlášení samostatného Kosova v únoru 2008.

V současnosti nesledujeme nový mocenský boj ani boj vedený novými prostředky, sledujeme pouze – třebaže jde o zjednodušeně líčené dějiny – paradoxní opakování známých schémat. Vždyť letošní zářijová akce se fakticky neliší od té v Račaku před čtvrtstoletím.

Válka, k níž patrně nedojde

Celý příběh však má i své nové a náležitě zašmodrchané uzly. Jedním z největších je osoba Milana Radoičiće – někdejšího místopředsedy nejsilnější srbské politické strany v Kosovu. Objevily se zprávy, že tento politik a mafián na místě zářijového incidentu byl, dokonce existuje záznam z dronu (je snadno dostupný na internetu). Srbská strana sice autentičnost záběrů rozporovala, jenže Radoičić – blízký spolupracovník prezidenta Vučiće – se po několika dnech sám přiznal, že na místě byl. Kosovo proto žádá politikovo vydání, jenže Srbsko, i kdyby na takové výzvy chtělo reflektovat, nemůže nikoho odevzdat zemi, jejíž existenci neuznává. Proto Srbové, aby uklidnili situaci, Radoičiće vzali do vazby, leč po osmačtyřiceti hodinách ho propustili a hodlají jej vyšetřovat na svobodě. To v Kosovu samozřejmě vyvolává zlost. Současně ovšem roste tlak na prošetření zářijového napadení kosovských policistů a na možné odsouzení Radoičiće od EU a USA. Kosovo by podezřelého chtělo soudit v Prištině, k tomu však nejspíš nedojde – dá se totiž předpokládat, že takové soudní líčení by nebylo objektivní, protože by se stalo národní manifestací.

Ostatně Albánci už teď tvrdí, že mají důkazy o tom, že třicetičlenná neoznačená jednotka, která v září v Kosovu zaútočila, cvičila v centrálním Srbsku a že u jejího výcviku byl přítomen dokonce prezident Vučić a další vysoce postavení srbští politici. Srbská strana takové tvrzení samozřejmě odmítá. Pokud by se však albánské výroky prokázaly, byl by to obrovský mezinárodní skandál, který by Srbsko vzdálil členství v Evropské unii a dále by pošramotil už tak nízké srbské sebevědomí, jež dostává na frak od devadesátých let setrvale tím, že za jediné viníky jugoslávských etnických válek Západ považuje právě Srby. Zároveň si Západ nemůže dovolit Srby ztratit, protože nejenže nepotřebuje, aby nadále vzrůstal ruský vliv v regionu (už tak dost vysoký), ale protože mu jde také o peníze: v Srbsku je na spadnutí těžba lithia, jehož se v zemi našly velké zásoby.

Kvůli nalezištím bylo vystěhováno několik vesnic – respektive těžařská firma Rio Tinto skoupila mnoho nemovitostí, které následně se zemí už srovnala, nebo se to vbrzku chystá udělat. Občané se proti takovému jednání a záměrům a proti devastaci životního prostředí bouří, v zemi probíhají velké protivládní demonstrace, kvůli nimž Vučić slíbil těžbu zarazit a donutit vládu vypovědět s Rio Tinte smlouvu. Prezident také vyhlásil předčasné parlamentní volby na letošní 17. prosinec: kromě jiných témat v nich jistě dojde také na Kosovo – téma vděčné a spolehlivě funkční.

Soudě podle všech popsaných indicií k vojenskému konfliktu v Kosovu – nehledě na přítomnost srbské armády u hranic země – patrně nedojde. Už proto, že Srbové by při invazi museli počítat s přítomností mezinárodních vojenských jednotek KFOR (jichž je v zemi přítomno víc než vloni, protože při jarních demonstracích proti novým albánským starostům bylo asi devadesát příslušníků KFOR zraněno, takže kontingent byl posílen) a svůj útok složitě koordinovat tak, aby se cizím vojákům vyhnuli. Útok na ně by totiž de facto byl útokem na NATO, a ten si v Srbsku nikdo nedovolí. Úhrnem jde tedy spíš o vojenskou show pro voliče, jejímž cílem patrně je, aby Vučićova kosovská politika působila suverénně a silně. Jejím výsledkem ovšem je vzrůstající napětí na hranicích, ergo vzrůstající životní nepohodlí kosovských Srbů, kteří ze země začínají odcházet dobrovolně. V tom je Vučićova politika paradoxně zajedno s politikou premiéra Kurtiho: ten také slíbil Kosovo vyřešit, tak proč by zemi dělil na víc samosprávných celků? Novou správní politikou posilující Albánce tak Kurti rovněž pracuje na tom, aby Srbové odešli sami. Vlastně, dovolíme-li si nadsázku, sledujeme další etnickou čistku – od té, již provozoval Slobodan Milošević, se tato liší jen tím, že v ní umírá málo lidí, a tak ji svět toleruje.