Co bude, až nebude uhlí? A opravdu nakonec v energetice skončí? Výroba elektřiny z uhlí je ztrátová, což způsobil růst cen emisních povolenek a naopak zlevňování silové elektřiny. Jenže v tuto chvíli ho nemáme čím nahradit, ačkoli vláda tvrdí, že to zvládneme za pomoci plynových elektráren, dalších OZE a dovozu.

Uhelné elektrárny se ukázaly být velmi dobrou investicí v předchozích letech, kdy ceny silové elektřiny vystřelily nahoru. V té době prodaly uhelné elektrárny energie na dva tři roky dopředu a měly nakoupené v té době ještě ne tak drahé emisní povolenky. Majitelé tak na velmi drahé elektřině dobře vydělali.

Nyní ale tyto kontrakty končí, emisní povolenky silně zdražily a cena elektřiny kvůli výrobě z OZE klesá. Uhelné elektrárny se proto dostaly do záporného spreadu. „Máte totiž Clean lignite spread, tzn. provozní marži hnědouhelného zdroje. Zjednodušeně jde o to, že v nákladech máte cenu uhlí, cenu povolenky a nějaká aditiva a prodáváte za nějakou cenu elektřiny. Pokud ten spread není alespoň třicet eur za MWh, tak vám ekonomika toho zdroje jde do kopru, protože tam ještě máte odpisy, zaměstnance a tak dále. Jestliže už je to tak, že ten spread je nula nebo je dokonce záporný na roky 2025 a 2026, protože cena povolenky mezitím zase vyrostla, tak se vlastník toho zdroje musí chovat jako správný hospodář, čili by ten zdroj už ani neměl provozovat. A jestliže nemáte elektřinu prodanou z roku 2023 ještě z doby těch vyšších cen, tak vás ten spread posílá do červených čísel,“ uvedl v červnu pro Echo Jan Vondráš z analytické společnosti Invicta Bohemica.

Je jasné, že státu se příčí vyplácet Pavlovi Tykačovi, majiteli skupiny Sev.en, která provozuje několik uhelných elektráren a dolů, který zatím stále tvrdí, že své elektrárny zavře už příští rok, příspěvky na to, aby udržoval svoje uhelné elektrárny v provozu jakožto záložní zdroje. Energetický zákon má ale přesto doznat změn. V případě, že ČEPS řekne, že je některá z uhelných elektráren nenahraditelná, nebude ji moci její provozovatel z nařízení Energetického regulačního úřadu (ERÚ) vypnout. I když bude její provoz ztrátový. „Regulátor bude moci nařídit zachování provozu tohoto zdroje a kompenzovat jeho případné ztráty z veřejných zdrojů,“ uvádí resort průmyslu. Z veřejných zdrojů by znamenalo především to, že by se podpora rozpustila do cen elektřiny pro odběratele.

Ke konci června poslanci v hospodářském sněmovním výboru podpořená novela energetického zákona spočívá ale v tom, že když bude chtít vlastník ztrátové elektrárny její provoz ukončit, může ji energetický regulátor svěřit konkurenčnímu provozovateli. A až ten by dostával zaplaceno za provozní ztráty. Regulátor by tedy uložil vlastníkovi povinnost poskytnout jeho elektrárnu k dalšímu užívání, což de facto znamená její vyvlastnění. Novela musí projít ještě dalším schvalováním ve sněmovně a následně v Senátu, takže ještě může dojít ke změnám, pokud budou předloženy pozměňovací návrhy. A ministr průmyslu Jozef Síkela ujišťuje, že tuto pojistku ve stavu „nouze“ stejně určitě nebude nakonec nutné použít.

Kde vezmeme plyn?

Jenže situace není tak optimistická, jak ji ve svém „superkritickém scénáři“ vykresluje ČEPS. Ten uvádí, že elektřiny bude mít Česko dostatek, i kdyby Tykačovy elektrárny za rok vypnuly a v roce 2027 zůstala v provozu jen uhelná elektrárna Ledvice provozovaná ČEZem. Uhlí by prý postupně nahradil plyn, do sítě nově připojené obnovitelné zdroje a dovoz elektřiny ze zahraničí.

„Situace je taková, že na uhlí v Česku jede více než polovina všech energetik. Často se mluví jen o uhelných elektrárnách. Nikdo ale nezmiňuje závodní elektrárny a velmi málo se mluví o teplárnách. Ten komplex je však tak provázaný, že jedno bez druhého by sice fungovat mohlo, ovšem byla by nutná celková přestavba. Jenže nejdříve je nutné to nové postavit, až pak můžeme to staré vypínat. Jinak to nelze udělat, protože by zákonitě docházelo k výpadkům,“ řekl Echu energetický expert ze společnosti Alatyr Stanislav Mikeska.

ČTĚTE TAKÉ: Rozvrat střední třídy jako cíl. Co se děje s životní úrovní Čechů

Je obtížné představovat si, že nahradíme uhlí plynem v situaci, kdy v současnosti ani nestavíme plynové elektrárny. Mluví se přitom o nutnosti postavit tři nové paroplynové elektrárny do roku 2030.

„Bez uhlí současnou situaci v energetice nevyřešíme. Za ročně spálených až třicet pět milionů tun uhlí bychom potřebovali až dvanáct miliard kubíků plynu. A ten není kde vzít ani ho kudy dopravit. Nemáme dlouhodobé kontrakty na zemní plyn a nejsou ani kapacity přečerpávání v terminálech. Navíc nejsou parní turbíny, na které se čeká pět až šest let,“ tvrdí Mikeska.

Dlouhodobé plynové kontrakty, hlavně s Norskem nebo Alžírskem či Ománem, by měl uzavírat státní obchodník, kterého plánuje ministerstvo průmyslu. Zatím ale k jeho vzniku nejsou bližší informace. Česko dříve mělo dlouhodobé smlouvy o dodávkách plynu s ruským Gazpromem i s Norskem, které ale skončily už v minulém desetiletí.

K uhlí a k tomu, že jeho konec v energetice nakonec nemusí být úplně definitivní, se nedávno vyjadřoval i investor Michal Šnobr. „ČEZ a další hnědouhelní těžaři upravují své těžební plány. Vše zatím směřuje k roku 2030. Tak uhlí zavře, logické. Zavře ho nízká marže mezi cenou elektřiny a cenou povolenky. Radujme se. Otázkou ale zůstává, co při nízkých cenách elektřiny (mezi 90 až 100 eur za MWh) otevře? Odpověď je dost jasná: nic. Při takto nízké ceně a nestabilitě trhu se nevyplatí investovat na komerční úrovni do ničeho v klasice (dokonce ani do konceptů skladování elektřiny, a vodík v těchto cenách je fantasmagorií) a další dotované OZE (skoro výhradně soláry) situaci jen extrémně vyhrocují. Pokud poroste cena silové elektřiny (z důvodu nesouladu poptávky a nabídky. nikoli jen z důvodu povolenky), není vyloučené, že by se uhlí do hry vrátilo,“ vyjádřil se Šnobr.