Asi jen málokterá součást kulturních válek vyvolává takové kontroverze jako otázka transgenderu. Na rozdíl od ostatních, zatím spíše teoretických dopadů těchto sporů se totiž projevuje už i ve společnosti. Od trans žen, které drtí své protivnice ve sportu, přes násilníky, kteří si náhle uvědomí, že jsou ženami, když mají jít do vězení, až přes exponenciální nárůst dětí identifikujících se jako trans, to vše jsou velmi viditelné důsledky transgenderismu.

Obzvlášť poslední příklad budí vášně. Zastánci a aktivisté bojující za práva trans lidí tvrdí, že v zájmu dětí je co nejrychlejší změna pohlaví. Často argumentují nebezpečím sebevraždy. Život s jiným pohlavím je prý natolik traumatický, že existuje zvýšené riziko zabití sebe sama. Navíc děti samy dobře vědí, v jakém těle se cítí nejlépe. Jejich názor je třeba respektovat. Proti nim stojí skeptici upozorňující, že medicínské zákroky vedoucí ke změně pohlaví jsou velmi invazivní a často nezvratné. Pocit, že se člověk narodil se špatným pohlavím, může být navozen mnoha faktory, často i sociálními, či může krýt jiné hlubší problémy. Lepší je se zákroky počkat, z pohlavní dysforie, jak zní lékařský název pocitu, že se člověk narodil se špatným pohlavím, dítě třeba vyroste. V první polovině dubna vyšla v Británii obsáhlá zpráva o stavu péče o transgender děti, která dává ve velké míře za pravdu skeptikům. Jde o zásadní přelom.

Autorkou zprávy je Hilary Cassová. Tato vážená doktorka a bývalá předsedkyně Královské koleje pediatrie a zdraví dětí, tedy asociace sdružující a vyučující britské pediatry, byla pověřena Národní zdravotní službou (NHS), aby prověřila současný stav vědy a lékařského přístupu k trans dětem.

NHS se rozhoupala k akci po sérii skandálů na Tavistocké klinice. Součástí tohoto londýnského špitálu specializujícího se na psychiatrii a duševní zdraví bylo od roku 1989 specializované pracoviště známé jako Služba pro rozvoj pohlavní identity (Gender Indentity Development Service; GIDS). Šlo o jedinou lékařskou instituci v Anglii a Walesu, která poskytovala pomoc dětem s „potížemi souvisejícími s pohlavím“. Druhá podobná instituce, Sandyfordská klinika, je ve skotském Glasgowě.

Nenápadný začátek

„GIDS byla založena v roce 1989. V té době služba přijala méně než 10 dětí ročně, převážně předpubertálních dětí, při narození zapsaných jako chlapci, a její hlavní zaměření bylo terapeutické, jen malá část byla kolem 16 let odeslána na hormonální léčbu,“ stojí ve zprávě. Tento stav trval dvacet let. „Před rokem 2009 se GIDS nevěnovala velká pozornost. V té době služba přijímala méně než 50 dětí ročně a ještě méně jich podstoupilo léčení.“ Po roce 2009 počet případů začal růst, po roce 2014 exponenciálně. V roce 2016 se na klinice léčilo již 1700 dětí, v letech 2021 až 2022 už 5000 dětí. Navíc se změnilo složení pacientů. Zatímco předtím dominovali chlapci, kteří se chtěli stát dívkami, najednou byly dvě třetiny dívek, které se chtěly stát chlapci.

Zastánci transgenderismu to většinou vysvětlují zvyšující se tolerancí ve společnosti. Transgender děti se prý již nebojí tolik skrývat své pravé já. Cassová nevylučuje, že to může hrát roli, ale „exponenciální změna v počtu přijatých pacientů během obzvlášť krátkého časového období pěti let je mnohem rychlejší, než by se dalo očekávat u běžného vývoje akceptace menšinové skupiny. Také to dostatečně nevysvětluje změnu od většiny rodově registrovaných mužů k rodově registrovaným ženám, která je odlišná od zkušenosti s transsexuály v jakémkoli předchozím historickém období“.

GIDS poškodily dva velké skandály. První bylo expozé v deníku The Times a pořadu BBC Panorama. Zabývaly se poměry v Tavistocké klinice. Opíraly se i o interní zprávu Davida Bella, doktora upozorňujícího na závažná pochybení na jeho pracovišti. „GIDS tak, jak nyní funguje, je naprosto nevhodná pro svůj účel a potřeby dětí jsou plněny žalostným, nedostatečným způsobem a některé budou žít s poškozujícími následky,“ napsal. Rovněž tvrdil, že změna pohlaví je často naroubována jako „řešení“ na „rozličné problémy, jako je historie týrání dětí v rodině, zármutek ze ztráty blízkého, homofobie“. Řada dětí dle něho byla vycvičena on-line či trans aktivisty, co psychiatrům říkat, aby došly k diagnóze pohlavní dysforie.

Druhým skandálem byl případ Bell vs. Tavistock. V něm Keira Bellová (není příbuzná s Davidem Bellem) žalovala Tavistockou kliniku za zanedbání péče. Bellové byla v pubertě diagnostikována pohlavní dysforie. V šestnácti jí byly nasazeny blokátory puberty, v sedmnácti jí začali doktoři podávat testosteron, ve dvaceti jí amputovali prsa. Od té doby však Bellová začala svých kroků litovat. Dnes se znovu identifikuje jako žena. Tvrdí, že ji lékaři před lety nedostatečně poučili a měli jí více oponovat, jako puberťačka nevěděla, co přesně činí. Prvoinstanční soud jí dal za pravdu, ale ten odvolací jeho rozhodnutí zvrátil. Případ se ale stal cause célèbre a nasvítil pochybné praktiky GIDS. NHS se proto v září 2020 rozhodla pověřit Cassovou přezkumem celé problematiky.

Tým Hilary Cassové dospěl k naprosto zásadním poznatkům. Upozorňuje, že nejrůznější mentální problémy mezi dětmi a dospívajícími jsou na vzestupu. „Genderový projev je pravděpodobně určený proměnlivou kombinací faktorů, jako jsou biologické predispozice, zkušenosti z raného dětství, sexualita a očekávání v pubertě. U některých osob je obtížné rozdělit obtíže v oblasti duševního zdraví. Vliv různých současných společenských vlivů a stresorů (včetně zkušeností z internetu) zůstává nejasný. Vliv vrstevníků je v období dospívání také velmi silný, stejně jako různé generační perspektivy,“ uvádí zpráva.

Dále upozorňuje, že projevy zmatení ohledně svého genderu ne nutně znamenají, že z dítěte vyroste transsexuál. „Ačkoli je diagnóza genderové dysforie považována za nezbytnou pro zahájení lékařské léčby, nepředpovídá spolehlivě, zda se u daného mladého člověka v budoucnu projeví dlouhodobá genderová inkongruence, nebo zda pro něj bude lékařský zákrok tou nejlepší volbou,“ píše Cassová. Pro většinu mladých lidí lékařský zákrok podle ní tou nejlepší volbou není. „Pro ty mladé lidi, u nichž je klinicky indikována lékařská péče, nestačí ji poskytnout, aniž by se řešily také širší problémy v oblasti duševního zdraví a/nebo psychosociální problémy, jako je rozpad rodiny, překážky v účasti na školním životě nebo společenských aktivitách, šikana a menšinový stres.“ Závěr zní jasně: „Současné poznatky naznačují, že u dětí, u nichž se genderová inkongruence objeví v raném věku, s největší pravděpodobností zmizí před pubertou, i když u malého počtu dětí bude inkongruence přetrvávat.“

Zpráva je velmi kritická k současným lékařským postupům. O sociální tranzici, tedy kdy se dítě a jeho okolí chová, jako by bylo opačného pohlaví, aniž by došlo k nějakému zákroku, tvrdí: „Nejsou žádné jasné důkazy o tom, že by to mělo pozitivní nebo negativní důsledky pro duševní zdraví, a poměrně slabé důkazy o jakémkoli vlivu v dospívání. Nicméně ti, kteří prošli sociální tranzicí v raném věku a/nebo předtím, než navštívili kliniku, měli větší pravděpodobnost, že budou pokračovat k lékařským zákrokům.“ Vyvozuje, že „se zdá, že pohlaví, které je zdůrazňováno při výchově, má určitý vliv na konečné pohlaví, ke kterému se člověk hlásí, a je možné, že sociální přechod v dětství může změnit trajektorii vývoje pohlavní identity u dětí s časnou genderovou inkongruencí“.

Taktéž kritizuje předpisování blokátorů puberty a pohlavních hormonů. „Původní argument pro užívání blokátorů puberty byl ten, že se tím získá ‚čas na rozmyšlenou‘, protože se oddálí nástup puberty a také se zlepší schopnost ‚vypadat jako opačné pohlaví‘ v pozdějším věku. Následné argumenty tvrdily, že mohou také zlepšit tělesný obraz a psychickou pohodu.“ Cassová uznává, že blokátory zadržují nástup puberty. Nicméně také mají vliv na hustotu kostí. „Nebyly však prokázány žádné změny v pohlavní dysforii nebo spokojenosti s tělem,“ upozorňuje a dodává: „Navíc vzhledem k tomu, že naprostá většina mladých lidí, kteří začali užívat blokátory puberty, pak přechází na hormony, neexistují žádné důkazy o tom, že by blokátory získávaly čas na rozmyšlenou, a existují určité obavy, že mohou změnit trajektorii psychosexuálního vývoje a vývoje pohlavní identity.“ Ohledně důsledků předpisování pohlavních hormonů chybějí dlouhodobé kvalitní studie. Zpráva uvádí, že nejspíš zlepšují psychické zdraví, ale nejsou důkazy, že by zmenšovaly míru sebevražd u trans lidí.

Ohledně počtu lidí, kteří se rozhodli vrátit zpět ke svému původnímu pohlaví, tedy projit detranzicí, nejsou žádná spolehlivá data, i když „jsou náznaky, že jejich počet roste“.

Návrat zdravého rozumu

Kritici současného přístupu k transgender dětem zprávu uvítali. V podstatě potvrzuje většinu jejich námitek, od toho, že blokátory puberty jsou experimentální léčba, přes upozorňování, že děti často z hledání své identity vyrostou, až po to, že obavy ohledně zvýšeného rizika sebevražd jsou jen panika.

V Británii má zpráva Cassové jasné důsledky. Ještě před jejím zveřejněním NHS uzavřela GIDS. Nově se o transgender děti mají starat regionální centra, NHS si od toho slibuje lepší přístup k pacientům. Rovněž zakázala předpisování blokátorů puberty mimo experimentální léčbu. Nově kroky vedoucí ke změně pohlaví mají být pozdrženy až do dospělosti, ve výjimečných případech do 16 let. S pacienty mají pracovat psychologové a psychiatři, zahájení léčby nemá být automatickým nástupem cesty ke změně pohlaví. V Británii se vrací do této oblasti zdravý rozum.

To se nedá říct o Spojených státech, kde se víra ve správnost dosavadního postupu stala součástí progresivistických dogmat. WPATH, aktivistická organizace tvářící se jako sdružení specialistů na genderovou problematiku, zprávu Cassové zkritizovala. Další tvrdí, že závěry Cassové se zakládají na vyzobávání studií podporujících její závěry. Jenže to není pravda. Cassová ve zprávě obsáhle popisuje výběr a vyhodnocování studií, na nichž je zpráva založena. Její kritici jen nechtějí přiznat, že dosavadní přístup k transgender dětem byl tragický omyl.