Slovenský premiér Robert Fico se poprvé od neúspěšného atentátu obrátil k veřejnosti. Na Facebooku zveřejnil čtrnáctiminutový projev, při jeho přednesu působil velice jistě. Nakonec i obsah jeho vyjádření nepůsobí jako emotivní projev zraněného člověka, ale jako vystoupení mocensky uvažujícího politika. Po pokusu premiéra zavraždit mnohokrát zaznělo, že předseda vlády bude mít po návratu velkou moc, přinejmenším symbolickou, a včerejší Ficovo vystoupení navozovalo dojem, že si toho předseda vlády je vědomý a že je odhodlaný toho využít. Název Ficova projevu je Odpouštím a varuji. To první slovo se úplně vážně brát nedá, nebyl to projev odpouštějícího člověka, nebo nanejvýš člověka odpouštějícího ve velmi úzkém a čistě instrumentálním smyslu. To Ficovo „varuji“ by se ale vážně brát asi mělo. Atentát na Fica inspiroval mnoho výzev k umírněnosti, ke snahám překlenout společenské rozdělení, jež může snadno přejít v nenávist. Fico dal, myslím, jasně najevo, že tuhle prioritu nesdílí, že to rozdělení chce prohlubovat a využívat, protože to pro něj v dané situaci je výhodné.

Ficův projev byl projev politika, jehož metou je moc, uvažuje především v mocenských intencích. Jistě, každý politik moc chce, proto se na politiku dal. Slovenský premiér ale dal taky najevo, že to svoje puzení k moci nehodlá korigovat, že riziko nějakého dalšího vyhrocení už beztak vyhrocené situace mu za tu moc stojí. Stal se obětí vážného zločinu, což mu v očích velké části veřejnosti přidává na autoritě, ale pro něj to jistě znamenalo taky velké trauma, které hned tak nezmizí. Některé lidi taková zkušenost změní. Nevím, jestli se to stalo Robertu Ficovi, neřekl bych. A možná je to jedno, protože premiér je veřejná postava a důležité nakonec je, co veřejně říká a dělá. Ten Ficův přímočarý a bezohledný mocenský tah může někomu imponovat, slovenský premiér se projevil jako hráč, který v mocenské hře udělal ten správný tah, třeba soupeře povalí na lopatky a moc mu bude odměnou a třeba si ji ještě nějak dál pojistí. Jestli tohle má být alternativa dnešní vyšeptalé evropské politiky, tak nás nakonec bude odpuštění potřebovat daleko víc než jeden Juraj Cintula, velikášský penzista, který skoro zabil člověka a vážně zranil svou zemi.