Americké volby jsou za dveřmi. Obří vliv budou mít nejen doma, ale i za hranicemi. S novým prezidentem přijde i nová koncepce zahraniční politiky. Asi nikde jinde se to neprojeví víc než na Blízkém východě. Spojenec USA Izrael je zapojen do války na dvou frontách. Nepřátelský Írán je na prahu získání atomové bomby. V roce 2015 Írán uzavřel s vládou Baracka Obamy dohodu, známou jako JCPOA: výměnou za pozastavení vývoje jaderných zbraní na deset let se zrušily sankce. Donald Trump v roce 2017 od dohody odstoupil s tím, že problém neřeší, pouze ho odkládá. O rozdílných koncepcích demokratů a republikánů, jak souvisejí s domácím děním a co region čeká v budoucnu, hovoří pro Echo expert na Blízký východ a bývalý poradce prezidenta George Bushe Michael Doran. V Praze byl na pozvání Vysoké školy CEVRO.

Politika Bidenovy administrativy vůči konfliktu v Gaze se mi zdá trochu zmatená. Na jedné straně tvrdí, že Izrael má právo se bránit, na druhé neustále volá po příměří. Jaké jsou pro to důvody? Hodně se spekuluje, že je to kvůli muslimským hlasům, hlavně v Michiganu. Je to podle vás pravda? Nebo je za tím nějaká strategická vize?

Je to obojí. Krátce vám popíšu jejich strategickou vizi pro Blízký východ. Celá elita Demokratické strany, je to v podstatě všeobecně sdílený názor, chce porozumění mezi USA a Íránem v regionu. Začalo to Barackem Obamou, který je mimochodem stále ve hře. Kolik má vlivu, je otázka spekulací, ale stále je významnou figurou v Demokratické straně. Politika vůči Íránu je jeho odkaz. Věří tedy ne v partnerství, ale v nějaké porozumění, vlastně rozdělení regionu na sféry vlivu. A administrativa by ráda možnost tohoto porozumění zachovala i po 7. říjnu. Věří, že byli uprostřed procesu stabilizace Blízkého východu.

Měli pro to nějaké důkazy?

Dvě události pro ně byly důkazem, že koncept této vize je správný. Jedním bylo příměří, které vyjednali mezi Saúdy a Húsíi. Věří, že to bylo zapojení Teheránu, co snížilo napětí a vytvořilo prostor pro vyjednávání. Druhým důkazem je smlouva o námořní hranici mezi Izraelem a Libanonem. Ve skutečnosti šlo o dohodu mezi Izraelem a Hizballáhem, kterou zprostředkovaly USA za tiché podpory Íránu. Chtěli princip této dohody rozšířit na pozemní hranici. Proto chrání Írán před izraelským útokem. Jejich mantrou od 7. října je, že nesmíme dovolit, aby se válka rozšířila. Ale ona se rozšířila již 8. října, když se zapojil Hizballáh. Pár týdnů poté se zapojili Húsíové a pak íránské a syrské milice. Všechno to samozřejmě koordinoval Írán, ale jediné, co jste slyšeli od vlády, bylo, že Izrael musí sám sebe omezit. Írán se neměl omezovat. Izrael neměl eskalovat. Samozřejmě Hizballáh eskaloval, ale Izrael neměl odpovědět. Je to proto, že vláda si to od začátku definovala jako palestinsko-izraelský konflikt, jako válku mezi Hamásem a Izraelem. Všechny ostatní fronty jsou druhotné. V jejich konceptu regionální konflikt skončí společně s válkou v Gaze.

A co to podbízení se domácímu publiku?

Ano, podbízejí se, ale to také vyplývá z jejich konceptu pro urovnání v regionu. Jejich plán spolupráce s Íránem nepodporují sionisté, židovští ani evangeličtí, republikáni zabývající se bezpečností, jako jsem já, ani Donald Trump. Slavně zvrátili Trumpovu politiku maximálního tlaku proti Íránu. Tvrdí, že jejich postoj je ten chytrý, že je třeba hledat porozumění s Íránem a de facto odvolat sankce. Ty sice technicky stále existují, ale třeba prodej íránské ropy Číně závratně stoupá. Takže tato politika porozumění Íránu místo konfrontace, jako za Trumpa, proti které jsou zmíněné skupiny, má ten efekt, že to z nich dělá „stranu války“. Demokraté tvrdí, že válka na Blízkém východě je vinou těchto hardlinerů, kteří chtějí postupovat tvrdě proti Íránu. To je vize, která je velmi atraktivní pro progresivní demokraty, protože všichni tito lidé, evangelíci, sionističtí Židé, republikáni, Trump atd., jsou již stejně nepřátelé progresivistů.

Začalo to tedy již Obamou a jeho íránskou jadernou dohodou?

Obama říkal, buď JCPOA, nebo válka, že ano? Takže se z nás stala strana války. Má to ještě jeden element, kterému hodně lidí nechce věřit, pokud si myslí, že Írán je ten problémový, jak si to myslím já. A to, že tato administrativa nenávidí Netanjahua a nenávidí Smotriče a Bena Gvira, jeho pravicové nábožensko-nacionální koaliční partnery. Nenávist administrativy je mimo veškeré proporce, nenávidí je víc než Chameneího.

Ovlivňuje to vládní uvažování ohledně války v Gaze?

Když válka začala 7. října, tak vláda měla čtyři myšlenky. První byla, musíme dovolit Izraeli bojovat proti Hamásu. Druhá byla, že nesmíme dovolit, aby tato válka zničila naše předcházení si Íránu, protože to je klíč k vyřešení všeho. Zatřetí, nesmíme dovolit, aby válka pomohla politicky izraelské pravici. Čtvrtou bylo zařídit příměří, jakmile to bude možné. Vláda předstírá, že je na stejné vlně jako Izraelci a mají stejné cíle, ale nemají, protože je zřejmé, že chtějí příměří co nejdřív. Byli proti tomu, aby Izraelci zahájili pozemní operaci v Gaze. Byli proti tomu, aby vstoupili do Gaza City. Byli proti tomu, aby vstoupili do Chán Júnisu. A byli proti tomu, aby vstoupili do Rafahu. Teprve spor o Rafah se stal veřejným, kdy to administrativa řekla otevřeně. To samé ale říkali v každé fázi. Přišli se sloganem, že chtějí, aby Gazu přebrala revitalizovaná palestinská samospráva. Jenže pokud jste proti pozemní operaci v Gaze, tak tím udržíte Hamás při životě. Když mluví o postahamásovské Gaze, obnovené palestinské samosprávě, nebo dokonce o porážce Hamásu, tak ve skutečnosti chtějí libanonský model. V Libanonu máte potěmkinovskou vládu, za kterou se skrývá opravdová moc. Takže Američané jednají s těmito legitimními libanonskými institucemi, ale přitom dobře vědí, že opravdová rozhodnutí dělá Hizballáh. Stejný model chtěli v Gaze, ale nevyšlo to, jelikož Izraelci rozvrátili plán na potěmkinovskou palestinskou samosprávu, za kterou by se skrýval Hamás.

Zapojují Američané do vyjednávání také Írán?

V pozadí se USA baví s Íránci přes hlavy Izraelců. Tématem americké politiky v regionu je snaha vytvořit jakýsi vysoký stůl, u kterého budou všichni sedět a jednat. Tento stůl ale již existuje, vytvořila ho JCPOA. USA sice tvrdily, že budou konzultovat se Saúdy a Izraelci, ale ke stolu je neusadili. Jsou tam jen Američané a Íránci. Tento stůl chtějí využít pro řešení další problémů, jako je Gaza. Sice k němu znovu neusadí Izraelce, ale tvrdí, že budou s nimi situaci konzultovat a reprezentovat jejich zájmy. Tento stůl prostě existuje nad Izraelci a Saúdy.

Když jsme u Saúdů a Izraelců. Chce Bidenova administrativa dotáhnout do konce proces usmíření mezi Izraelem a arabskými státy, známý jako Abrahámovské dohody, vyjednáním normalizace mezi Saúdskou Arábií a Izraelem?

Musíte se vrátit na začátek této administrativy. Zpočátku Abrahámovskými dohodami otevřeně pohrdala. Tvrdila, že jsou nedůležité. Trump prý vzal něco, co již existovalo, tedy vztah mezi Emiráty a Izraelem, a udělal z toho velkou PR kampaň. Nevím, jestli si to pamatujete, ale na začátku mluvčí ministerstva zahraničí Ned Price odmítal byť jen vyslovit sousloví Abrahámovské dohody. Jenže všichni v Americe, od levice po pravici, považují mírový proces mezi Araby a Izraelci za dobrou věc. Proč tedy byli tak nepřátelští? Zaprvé prostě, že to byl úspěch Donalda Trumpa. Navíc úspěch, o kterém si demokraté mysleli, že je nemožný. Obamův ministr zahraničí John Kerry na konci Obamovy administrativy byl tázán, jestli lze obejít Palestince a vyjednávat rovnou s arabskými státy. Prohlásil: „Ne, ne, ne, to není možné.“ Podle něho nejdřív muselo přijít usmíření s Palestinci. Pak přišel Trump, udělal to a oni vypadali blbě. Ale obzvlášť nenávidí, že to ukončilo palestinské veto ohledně bezpečnostních vztahů mezi Izraelem a arabskými státy.

Donald Trump má nějakou koncepci politiky vůči Blízkému východu?

Pokud Bidenova koncepce je stabilizace regionu zapojením Íránu, tak Trumpova je konfrontace za pomoci maximálního tlaku, vojenského i ekonomického. V Trumpově koncepci Abrahámovské dohody byly politickým a diplomatickým rámcem, ve kterém vybudujete bezpečnostní spolupráci mezi Spojenými státy, Araby a Izraelci. Pak přišla Bidenova administrativa, která byla nepřátelská vůči dohodám a i proti saúdskému korunnímu princi Muhammadu bin Salmánovi. Pak jim ale došlo, že mohou zachovat svou koncepci a zapojit do ní dohody. Přišli s myšlenkou vytvořit středem saúdsko-izraelské normalizace dvojstátní řešení. Tedy cenou za normalizaci mělo být vytvoření palestinského státu.

S tím tedy přišla Bidenova administrativa? Nebyl to saúdský nápad?

Geneze je stoprocentně americká, ale Saúdi se toho chytli a zalíbilo se jim to. Hlavní věc, co Muhammad bin Salmán chtěl z celé operace získat, byla obranná dohoda mezi USA a Saúdskou Arábií. Pokud cenou za to byla nějaká normalizace s Izraelem, tak byl ochoten ji zaplatit. Bin Salmánovi na palestinské otázce vůbec nezáleží. Usíná, když se o tom mluví. Dostává narkolepsii. To neplatí o všech v jeho vládě, včetně ministra zahraničí, ale on je dominantním hráčem v tom systému. Nicméně myšlenka dvojstátního řešení se jim líbí ze dvou důvodů. Zaprvé se přece jen musejí ohlížet na veřejné mínění. Zadruhé byli tu cenu ochotni akceptovat, ale příliš se jim to nelíbilo. Říkali si, proč se musíme klanět před Židy, abychom dostali dohodu s Američany? Pak se ale chování Američanů změnilo. Biden navštívil Saúdskou Arábii a začal tlačit na dvojstátní řešení jako cenu za normalizaci. To byla zásadní změna. Najednou se museli Izraelci podřídit před Palestinci, aby dostali dohodu se Saúdy. To se Saúdům libí.

Podle nedávného průzkumu přes všechny snahy demokratů má Trump malé vedení u Američanů arabského původu, přestože je jasně proizraelský. Čím si to vysvětlujete?

Je chybou myslet si, že všichni Arabové jsou protiizraelští a pro Hizballáh a Hamás. Většina muslimů nejspíš soucítí s palestinskými civilisty, ale nijak nemilují Hizballáh. Možná jste viděl videa ze severozápadní Sýrie, kde žijí lidé pod ochranou Turků a jsou v opozici vůči Asadovi, jak slavili po úderech na Hizballáh. Drželi transparenty děkující Netanjahuovi. Podobně smýšlející Arabové jsou i v USA. Hizballáh a Írán má řadu nepřátel mezi Araby. I Araboameričané, kteří jsou velmi nepřátelští vůči Izraeli, jsou frustrovaní z Bidenovy administrativy. Ta neustále tvrdí, jak se obává o civilisty, ale nic nedělá pro zastavení války. Trump tvrdí, že válku zastaví rychle. Takže pokud máte opravdové humanitární obavy, nejste jen protiizraelský, tak Biden pro vás má hodně sladkých slov, ale žádnou praktickou politiku.

Co můžeme očekávat od případného prezidentství Harrisové? Pokračovaní konceptu Obamy a Bidena, nebo má nějakou vlastní koncepci?

Není nikdo na světě, včetně Kamaly Harrisové, kdo ví, jaký má Harrisová koncept ohledně čehokoli. Nemá žádnou minulost, kterou bychom mohli zkoumat ohledně zahraniční politiky. Jestli má nějaké jasné myšlenky, rozhodně je nedává nikomu najevo. Známe ale některé lidi kolem ní. Phil Gordon je její nejbližší poradce, co se týče zahraniční politiky. Jeho názory jsou velmi dobře známé. Je to nejméně oblíbený americký představitel v Jeruzalémě. Izraelci ho v podstatě považují za nepřátelského. Znamená to, že přebere veškeré postoje Phila Gordona? Možná ano, možná ne. Ale nic v její minulosti nenasvědčuje, že bude mít jiný postoj k Blízkému východu než Barack Obama.

A pokud se vrátí do Bílého domu Trump? Můžeme také očekávat návrat politiky maximálního tlaku?

Myslím, že ano. Nevím ale, jakou to bude mít formu. Svět se od té doby hodně změnil. Mluvil jsem o konceptu Bidenovy administrativy porozumění s Íránem. To do velké míry vysvětluje jejich politiku, ale jsou tu i další praktické ohledy. Nechtějí postupovat tvrdě vůči Íránu, protože se bojí, že jakýkoli tlak na Írán, ať již ekonomický, nebo vojenský, povede k velké vojenské eskalaci a USA budou muset umístit do regionu hodně jednotek. To rozhodně nechtějí na prahu voleb. Bidenova administrativa vidí příměří v Gaze jako způsob, jak to všechno stabilizovat. Eskalace s Íránem by se mohla vymknout kontrole. Ekonomický tlak také nechce, jelikož by to zvýšilo cenu ropy, což by těsně před volbami rozmetalo celou její energetickou politiku. Nakonec tu máme íránské snahy o vytvoření jaderné bomby. Írán je jen pár týdnů od získání dostatečného množství štěpného materiálu pro pět jaderných zbraní. Pokud se budou snažit, tak prostředek jejich doručení mohou postavit za šest měsíců až rok. Takže do roka mohou mít pět funkčních jaderných zbraní. Mohou je umístit na ty samé balistické rakety, které vystřelili na Izrael. Zastavení tohoto bude vyžadovat vojenskou akci. Nebo budeme muset akceptovat jaderný Írán. To jsou strašidelné představy. Administrativa o nich nechce přemýšlet. Nechce je konfrontovat. Pro Trumpa také představují dilema. Pokud bude znovu přemýšlet o maximálním tlaku, tak to ani pro něj nejsou pěkné myšlenky. Možná bude chtít vyjednávat. Vojenská konfrontace s Íránem nebude něco, do čeho se bude hnát.

Bidenova administrativa údajně Izraeli vzkázala, že při svém úderu na Írán nemá mířit na jaderná a ropná zařízení. Je možné, že Trump nechá Izraelce, aby tento problém vyřešili za něj? Řekne jim, běžte do toho?

Už to v rámci své kampaně řekl. Takže je to rozhodně možné. Ale jak řekl Ariel Šaron, věci odtud vypadají jinak něž odtamtud. Myslel tím, že když nesete odpovědnost, tak vidíte věci jinak. Když jste kandidát během kampaně, tak to budete vnímat jinak než v úřadě. Takže není absolutní garance, že Trump tomu dá zelenou. Možná tomu dá zelenou během listopadu a ledna, kdy to bude ještě odpovědnost Bidenova. Bude na Izrael pomrkávat.

Jaká je šance otevřené války s Íránem, ať již se zapojením Ameriky, nebo jen Izraele?

Je velká šance, že Izraelci zaútočí na Írán. Myslel jsem, že zaútočí dnes (24.10. – pozn. red.) v odvetě za tu balistickou salvu. Londýnské Timesy dneska psaly, že útok byl odložen kvůli úniku plánů minulý týden. To může, ale nemusí být pravda. Uvidíme za pár dnů, možná za týden. Rozhodně si myslím, že k útoku dojde ještě před volbami. Ale ani Teherán, ani Jeruzalém nechtějí plnohodnotnou válku. Nejspíš naleznou způsob, jak si zachovat tvář, a pak deeskalují. To považuji za nejpravděpodobnější. Ale je to nebezpečný a nestálý svět. Věci se mohou vymknout kontrole, takže musíme přemýšlet o možnosti totální války.

Dne 16. října byl v Rafahu zabit Jahjá Sinvár, lídr Hamásu a architekt masakru ze 7. října 2023. Nakolik jeho smrt změnila situaci?

Američané doufali ve využití Sinvára k dosažení příměří. V každé fázi, ať se stalo cokoli, říkali, že je čas na příměří. Netanjahu nedávno dal najevo, jak to vidí on. Hamás je bez hlavy. Nikdo nemluví za organizaci jako celek. Snaží se mluvit s lokálními veliteli, kteří zadržují rukojmí. Dává jim na výběr, osvoboďte rukojmí a zaručíme vám bezpečnou cestu z Gazy, nebo zemřete. Izraelci mají tři cíle v Gaze. Neříkám je v nějakém zvláštním pořadí. Zaprvé osvobození rukojmích. Zadruhé zničení Hamásu jako vojenského nebezpečí. Zatřetí zničení Hamásu jako hlavní politické organizace v Gaze. Budou to chtít dokončit. Pokud chtějí Hamás zničit jako politickou organizaci, budou muset odebrat distribuci humanitární pomoci z rukou Hamásu. Hamás to stále kontroluje. To zabere čas. Pokud ale Američané nějak zařídí propuštění rukojmích, tak myslím, že Izraelci akceptují dočasné příměří.

A po Hamásu? Zůstanou Izraelci v Gaze?

Izraelci si udrží všeobecnou bezpečnostní kontrolu nad Gazou. Ale nemyslím, že jí budou chtít přímo vládnout.

Co situace na severu? Tam je plán zatlačit Hizballáh za řeku Lítání?

Je to o něco komplikovanější. Bude pro ně velmi složité zničit Hizballáh stejným způsobem, jako zničili Hamás. Mohou ho velmi oslabit, ale stále bude schopen posílat rakety a drony na Izrael. To je problém. Nyní vytvářejí nárazníkovou zónu na hranicích, aby jednotky Radwan nemohly učinit podobný útok na Izrael, jako provedl Hamás 7. října. Ale Izraelci nemají jednoduchou odpověď na neustálé ostřelování raketami. Možná budou muset dojít až k Lítání, ale i pokud se tak stane, Hizballáh bude moci neustále posílat rakety. Takže myslím, že budou útočit na Hizballáh tak dlouho, dokud ten nekývne na příměří výhodné pro Izrael. To je také důvod, proč si myslím, že uvidíme úder na Írán. Nejjednodušším způsobem, jak donutit Hizballáh přestat střílet rakety, je začít trestat Írán.

Zabolí ztráta Hizballáhu Írán hodně?

Useknutí hlavy Hizballáhu, vybuchující pagery a vysílačky, useknutí hlavy jednotkám Radwan, to vše změnilo poměr moci mezi Izraelem a Íránem. Hizballáh představoval štít pro íránský jaderný program. Hrozil útokem, pokud by se Izraelci o něco pokusili. Nyní jediné, co chrání íránský jaderný program, je americký tlak na Izrael a nic jiného. To je velká změna, kterou si lidé ještě neuvědomili.

A co vnitropolitická situace v Izraeli?

Premiér Netanjahu je nyní v nejsilnější pozici od 7. října. Myslím, že tuto vládu dovede do konce volebního období. Jeho koalice má většinu 68 křesel ze 120. V minulosti mu Ben Gvir a Smotrič hrozili, že položí vládu, pokud nebude po jejich. Od té doby, co do vlády vzal Gid’ona Sa’ara a jeho stranu Nová naděje, to již nehrozí. Díky úspěchům ve válce v průzkumech stoupá a stoupá, zatímco jeho oponenti padají.

Týká se to i ministra obrany Jo’ava Galanta? Ten působil jako vnitrostranický oponent Netanjahua.

Všichni si mysleli, že Galant pracuje s Američany proti Netanjahuovi, hlavně co se týkalo odporu proti operaci v Rafahu. Ale po úspěchu v Rafahu a začátku války v Libanonu jsou s Netanjahuem zajedno. Galant pro něj není žádné ohrožení. Vláda je nejvíc sjednocená od 7. října.