Možná jste slyšeli o tom, že by v Praze měla být nová lanovka. Nejen kolejová jako ta na Petřín, ale visutá jako na horách. Nebyla by to turistická atrakce, spojila by přes Vltavu Podbabu s Trojou a Bohnicemi. Projekt již byl zadaný.

Ale lanovka zřejmě nebude.

Odbor ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy (vykonávající státní správu, nikoli samosprávu) jí vydal negativní stanovisko v rámci posuzování vlivů na životní prostředí. Tento úkon je známý též jako environmental impact assessment čili EIA, anebo taky „proč už na Západě nejde skoro nic postavit“.

Zvlášť když se státní správa chová jako okupační mocnost. Tu vyhlásí budovu hlavního nádraží za památku den po skončení léta trvající soutěže, jež se jí dotýká, teď zase vyřkne své Ne záměru, na kterém magistrát pracuje několik let.

Ale Amerika je daleko a divná, mají tam slumy a narkobarony, namítne čtenář, my nejsme barbaři, jsme ve střední Evropě. Jenže kupodivu kabinkovou lanovku mají i v německém Koblenzi, historickém městě chráněném UNESCO (ne že by to něco znamenalo, ale na některé lidi to dělá dojem). A německý ministr dopravy loni dokonce oznámil, že bude rozvoj městských lanovek podporovat. To už je vážné, vždyť patříme na Západ, což bývá občas pro jednoduchost interpretováno tak, že máme všechno dělat jako v Německu.

Takže se na lanovku podívejme. Měla vést z Podbaby na levém břehu Vltavy do Troje za zoologickou zahradou a odtamtud nahoru do Bohnic. Měla být přes dva kilometry dlouhá a rychlostí 19,4 km/h urazit cestu za necelých sedm minut. Kapacita měla být dva tisíce lidí za hodinu jedním směrem. To není o moc horší než tramvaj, vůči níž má však lanovka pro cestujícího jednu výhodu: kabina by jezdila každou minutu. A její provoz je levnější.

A v tomto případě i stavba. Praha počítá na této spojnici i se stavbou tramvajové trati. Což znamená most. A kilometrový tunel, jímž musí tramvaj vystoupat převýšení devadesát metrů (ve hře jsou i jiné varianty, kratší tunel by ovšem vždy znamenal o to větší zásahy do terénu). Sklon bude na pražské poměry mimořádný, na jediných dvou srovnatelných úsecích je rychlost tramvají omezena na 35, respektive 25 km/h. Takže by nebyla o moc rychlejší než lanovka.

A určitě ne levnější, tunely jsou drahé. Jestliže u lanovky se mluvilo o dvou miliardách, u tramvajové trati počítejme s trojnásobkem. O peníze se možná nemusíme starat, protože město, jež si může dovolit stavět pavilon pro lední medvědy za miliardu, si zřejmě může dovolit cokoli. Ale přesto – pro případ, že by to někoho zajímalo.

Ale teď je na řadě EIA. Vychází ze zákona o ochraně přírody a krajiny, jenž v sobě spojuje dva velmi odlišné úkoly. Péči o živou a neživou přírodu, „o ekologické systémy a krajinné celky“, jakož i péči „o vzhled a přístupnost krajiny“. Ty úkoly spolu jistě souvisejí, ale zároveň je tu zásadní odlišnost. Zoologie, botanika, geologie atd. jsou přírodní vědy. I ekologie je exaktní věda – může nám říct, co se stane se všemi součástmi přírody, když se změní nějaký vliv, jak na sebe budou navazovat. To vše ale funguje bez ohledu na to, co si myslíme. Vesmíru na nás nezáleží.

Krajinný ráz naproti tomu neexistuje bez našeho subjektivního vědomí. Jestliže se má posuzování dopadů na životní prostředí dít „s cílem prosazovat vytváření ekologicky vyvážené a esteticky hodnotné krajiny“, jak zní zákon, tak to první je objektivně doložitelné, kdežto „estetická hodnota krajiny“ ne.

Jistěže i na to jsou odborníci, kteří vás uváděním příkladů a souvislostí dokážou přesvědčit. Ale je to „soft“ odbornost. Měřítka toho, co je esteticky hodnotná krajina, se s vývojem civilizace mění. Třeba půvab divoké, rozervané krajiny lidé objevili až s příchodem romantismu. Dřív se jí báli, protože v ní číhalo nebezpečí, příroda byla nepřítel. Ideálem byl francouzský park, jenž krajinu spoutal a přikázal jí existovat v geometrických, pravidelných tvarech. Krajinu jsme povinni předat potomkům – ale nikdy nevíme, co se jim bude líbit. Třeba by se jim ta lanovka zalíbila, tak jako se dnes odmítají rozloučit se železničním mostem na Výtoni!

A když se podíváte na plakáty a bankovky z doby socialismu, jakou krajinu na nich uvidíte? Krajinu s továrnami a kouřícími komíny! Lidem (a nejen komunistům a nejen u nás) se to tehdy líbilo, budilo to v nich pozitivní emoce.

Ochrana přírody a krajiny taky vždy existuje v konkurenci zájmů. V tomto případě s dopravou, a ta je důležitá, protože síla měst je v jejich propojenosti. O kus dál za ohybem Vltavy ji má překlenout most dálničního okruhu. Ten naruší krajinný ráz nepochybně mnohem víc než lanovka. Ale je důležitý.

Odůvodnění rozhodnutí není moc přesvědčivé a je ukázkou toho, jak lze zablokovat opravdu cokoli. Lanovka sice není v památkové rezervaci, ale je v jejím „ochranném pásmu“. Sloup lanovky sice nestojí hned vedle usedlosti Sklenářka, ale přece jen. A s usedlostí se dá čarovat: „Vzhledem k lokálnímu významu Sklenářky, která nepatří k nejcennějším dominantám prostoru, byť je v omezené části Troje typická…,“ čteme například. Občas je neuvěřitelné, co všechno lze zohlednit. „Ikonická scenerie babských skal korunovaná umělou zříceninou nebude ovlivněna, byť v pohledech z třetích bodů se může objevovat v některých sceneriích společně se záměrem,“ konstatuje se zde. Z toho by místně neznalého člověka nikdy nenapadlo, že dotyčná umělá zřícenina (jež svou stavbou v 19. století jistě narušila ráz tehdejší krajiny) se nachází na protilehlém kopci, v úplně opačném směru, než kam lanovka vede!

V posudku se pak hodně operuje pojmy „harmonické měřítko a harmonické vztahy v krajině“, což jsou ale přesně pojmy, jež existují jen v hlavách lidí. Jistěže v jejich posuzování existuje určitá odbornost. Ale nositelé této odbornosti pracují třeba i v Institutu plánování a rozvoje. A zjevně dospěli k jinému názoru, když se na přípravě lanovky podíleli.

Můžeme se na to podívat i takhle: Pokud by měly být všechny stavby posuzovány tak, jako magistrátní odbor posoudil lanovku, pak by to znamenalo, že v ČR nelze postavit jedinou větrnou elektrárnu. Tak bezcenný a opuštěný kus krajiny, aby ho vrtulové monstrum negativně neovlivnilo, u nás nenajdeme.

Rozhodnutí ve věci lanovky ovšem přichází ve chvíli, kdy její příprava dost pokročila. Dopravní podnik vypsal architektonickou soutěž na podobu stavby. V létě 2022 ji vyhrálo britské studio William Mattews Associates. Druhý byl český Olgoj Chorchoj a třetí rakouská pobočka známé norské kanceláře Snøhetta. To něco stálo a ještě víc stojí projekční práce. Smlouvu na ně už dopravní podnik uzavřel, zakázku získalo s cenou 38,25 milionu sdružení firem Metroprojekt, Sagasta a SIAL architekti a inženýři.

Lze si představit i trochu temný scénář – zdůrazněme, že čistě spekulativně, že o ničem, co by o tom svědčilo, nevíme. Magistrát už nějaký čas věděl, že z lanovky nic nebude. Její hlavní prosazovatel, bývalý náměstek pro dopravu Adam Scheinherr, je ze hry. V nové radě nadšení opadlo, radní Kovařík se nechal slyšet, že na „takovou kravinu“ nikdy peníze nedá. Ale peníze za organizaci soutěže, ceny pro účastníky a za projekční práce se vyfakturují. Někteří lidé budou spokojení.

Pokud – a zdůrazněme, že pokud – by se něco takového dělo, bylo by to možné jen díky tomu, jak naše státní správa funguje zcela běžně. Na něčem se léta pracuje, úředníci chystají, zadávají studie a expertizy, až to nakonec buď zruší nějaký povolovací úřad, anebo od toho politici ustoupí a vyhlásí to za vítězství. A to je příšerné. Pokud se ptáte, jak funguje země, kde všichni „makaj“, ale ekonomika neroste, tak takhle.