Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí.

Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic. Proč by mělo být přípustné vyobrazovat brutální fikci, nikoli však brutální realitu? Nejde mi o mravní rozměr. Etická námitka je stejně očekávatelná jako opáčení, že by takové skrupule zničily třeba válečnou fotožurnalistiku. Pobouření nad zveřejněním fotografie spíš chápu jako symptom toho, že máme sklon ustupovat od reality ve prospěch fikce. Na onom snímku vadila realita. Nevadí i jinde?

Snad to můžeme nazvat pojmem převrácený platonismus. Podle Platona je omyl myslet si, že smyslový svět je skutečný; pravda je, že je pouhým odrazem myšlení, které je jediné skutečné. Nejde mi o to, jestli je realita spíš v myšlení, nebo ve smyslově vnímaném světě, ale o základnější věc: dlouho platilo za nezpochybnitelné, že to, o co nám jde, je porozumění a vyobrazení skutečnosti, byť brutální. Nyní se zdá, že jsme spíš propadli obrazům a modelům, podle nichž vytváříme realitu. Naopak smyslový svět považujeme za trapný, traumatický, ostudný. Kde vykoukne, vzbudí kontroverzi.

Günther Anders, konzervativní revolucionář

Tímto převrácením vztahu reality a fikce se zabýval Günther Anders, rakouský filozof, novinář a spisovatel narozený roku 1902 jako Günther Stern. Známější byl svého času jako první manžel Hannah Arendtové, s níž se setkal na semináři Martina Heideggera. Později spolu uprchli před nacisty, nejprve do Paříže a odtamtud do Spojených států, kde se roku 1937 rozvedli.

Anders byl po dobu svého života outsiderem, který se neusadil v akademické sféře ani v jedné profesi. Zato tematické pojítko jeho dílo mělo. Ve všech svých textech – publicistických, filozofických i uměleckých – upozorňoval, že moderní doba zná dva způsoby odlidštění: totalitní vládou a technikou. V totalitním státě je člověk likvidován fyzicky; ve státě ovládaném technikou si sám rozkládá svou lidskost. Netouží totiž po ničem tolik jako být stejně výtečný – a nelidský – jako stroj.

Teze o technice sepsané v padesátých letech v knize O starobylosti člověka jsou svědectvím autorovy jasnozřivosti. Již myslitelův vhled, že čím snazší se stává práce, tím náročnější je volný čas, nemusel dávat v padesátých letech kdovíjaký smysl. Dnes, kdy leckdo tráví pracovní čas klikáním a večer se spěchá zničit do fitness centra, tomu můžeme porozumět snáz.

Anders čelil kritice za to, že svým odmítáním techniky projevuje reakčnost, a leckomu se zdálo směšné, že přitom vychází z židovství. „Zákaz zobrazit si Boha jsem vždy a všude považoval za bezpodmínečně platný,“ potvrzuje. Kus reakčnosti v tom třeba i byl, ale Anders díky ní dokázal vystihnout, v čem je služba obrazům takovým problémem i v případě, že nejsme židé.

Úvodní slova knihy Realita masových médií od Niklase Luhmanna „To, co víme o naší společnosti, ba o světě, v němž žijeme, se dovídáme z médií“ lze přeložit do věty: „Svět jsme proměnili v obraz.“

Tím jsme u první stopy odpovědi na otázku, proč se nám realita zdá podezřelá. Původně totiž není obrazem, ale zkušeností, která k nám přichází pěti smysly, a jako taková se otvírá různým perspektivám. Vyobrazená realita je zploštěná na jeden smysl. A přesto v dobrém obrazu cítíme skutečnost – ostatně proto Anders obrazy nezatracoval, jen namítal, že v převážně vizuální kultuře ztrácíme podstatný kus reality.

Že za obrazem cítíme realitu, znamená třeba to, že před strachem skutečných lidí, kteří nejsou generickými filmovými hrdiny, ucukneme. Navzdory naší funkční nahraditelnosti jsme pro naše blízké jedineční. Jedinečnost má ostatně ještě jeden rozměr: všem vztahům a společenstvím navzdory jsme nezhojitelně osamocené bytosti, a když je nám nejhůř, je nám nejhůř i proto, že to cítíme.

To, že lidé na římse filozofické fakulty neměli oporu v zaměnitelnosti, to, že najednou vyvstala jejich jedinečnost, samota, totální zranitelnost, to vše byly dobré důvody, proč je nezobrazovat. Jenže co když jen takový obraz dává smysl? Co když tento zádrhel upozorňuje na to, že by se to zde mohlo risknout a že etika není vše? Možná mají dokonce jen ty fotografie smysl, nad nimiž tento ostych cítíme. Podezření, zda toto není situace, kdy obrazy nedělat, je signál, že zde jsme v sepětí s realitou, která dosud nebyla zcela přetvořena v obraz. Obraz takové reality má co říct.

Fantomový svět

Reprodukce je dnes důležitější než originál, tvrdil Günther Anders. I tato myšlenka dává větší smysl v instagramové době než v padesátých letech, kdy autorovo dílo vznikalo. Je riziko chtít vypadat jako modelka, soudnější je chtít vypadat jako vyobrazená modelka. Tělesná realita – nejspíš i ta modelčina – působí trapně.

S tímto pojetím je spjato několik problémů. Přichází-li k nám svět v podobě obrazu, setkáváme se s ním již jako se soudem. Někdo jej z nějakého důvodu zachytil, prohnal filtry, nasvítil. Vrací se souvislost s židovským zákazem vyobrazovat Boha, ostražitost vůči obrazům. Když člověk čte argument, který se před ním rozvíjí nebo jej poslouchá, zvažuje jej, přitakává mu, nebo jej zavrhuje. Ale obrazy takto kriticky číst neumíme. Vždy jsme pod jejich vládou. Poznávat svět především skrz vizuální média znamená o světě méně uvažovat a víc jej konzumovat. Spontaneita na straně vnímajícího se tlumí.

Ještě víc ji tlumí technologie. Stroje a věci s námi komunikují, vydávají instrukce, vzbuzují v nás vášně. I zde si můžeme všimnout zvratu: nevytváříme věci podle potřeb, ale věci – často skrz své vyobrazení ve vizuálních médiích – v nás vytvářejí potřeby. Naše oddanost chytrým telefonům ledacos ilustruje. Neurologové již znají případy fantomové bolesti, nesvírá-li ruka mobil. To, že jsme s technologiemi spjati i v umírání, dojemně ilustrují případy lidí, kteří uprostřed katastrof volají domů, aby se rozloučili.

Prometheovský stud

Lecjaké zaměstnání dnes netkví ve vlastní tvořivosti, ale ve schopnosti dohlížet na stroje, které dělají svou práci. Hlavně nepřekážet a stroje správně nakrmit vstupními daty. Jakmile nastane chyba, nejspíš byl při díle lidský faktor. Člověk se projevil jako jednotlivec, který bývá unavený, rozptýlený, naštvaný. Proti těmto projevům bojují vědci vylepšující ubohou lidskou bytost: mnohdy se pak hovoří o jejím „hacknutí“. Máme se stát odolnějšími vůči únavě, stárnutí, emocím, v ideálním případě i smrti. Že se to neobejde bez včleňování technických vymožeností do těla, a člověk tak bude hybridem, je samozřejmé.

Tak daleko však ještě nejsme. Tváří v tvář strojům vnímáme zaostalost či „starobylost člověka“, jak zní název Andersovy nejslavnější knihy. Neznamená to, že se stydím před počítačem, na němž píši tyto řádky, ale že je člověk leckdy nešťastný z neschopnosti dostát tempu, které stroje a technologie nastavily. Toto soužení tkví podle Anderse v neschopnosti přestat být člověkem, který potřebuje čas, třeba i na zpracování svých emocí. Ostatně nám nezbývá než se stávat – všem psychoterapiím navzdory – emocionálními analfabety. Nad tisíci mrtvými krčíme rameny, takové zoufalství překračuje naši představivost. Jenže když se objeví utrpení jednotlivců v naší blízkosti, zdá se nám to příliš dotěrné a označíme za neetické se na to byť jen dívat. I to je prometheovský osud: vytvořili jsme svět, který si neumíme představit ani procítit.

O starobylosti rodičů

Stejně je to zarážející. Člověk trpí tím, že není stejně dokonalý jako stroj? Trpí, že je jedinečný? Vždyť autenticita je i ve světle umělé inteligence heslem dne. Kdybychom následovali Andersovy úvahy, asi bychom řekli, že autenticita dnes neznamená stát se sebou samým, ale být schopen nestát se sám sebou – tedy být schopen zdokonalit se daleko nad rámec výchozího trapného materiálu. Jedinečnost tkví v dovednosti umět se dokonale adaptovat na technologický svět, a tím vyniknout nad ostatními fosiliemi, které nestíhají. Výjimečný člověk je jako stroj.

Potud je autentické stěžovat si, že člověk není dostatečně dobrý. Ostatně tomuto až náboženskému zpovědnictví se obzvlášť daří. Dlouho bylo populární vinit z pocitu nedostatečnosti rodiče. Ale nejsou to zašlé figurky? Není pravým původem pocitu nedostatečnosti spíš než matčina netaktní poznámka fakt, že jsme soustavně vystavováni nedostižným obrazům a stavěni před nezvladatelné výzvy?

Ostatně i diskuse o reprodukční technice, nakonec i o tom, jak málo jsou pro život dítěte zapotřebí matka i otec, dosvědčují, že rodiče jsou leckdy chápáni jako fosilie. V tom má nadvláda obrazů a technologií nad člověkem i své přednosti. Jsou-li pro nás podstatnější stroje a algoritmy než lidé, může se stát i bolest ze špatných vztahů passé.

V čem je odskutečnění tedy problematické? Je to, jako bychom vytvořili palác z obrazů, ale sami žili v psí boudě. Ve světle paláce vypadá bouda obzvlášť uboze. Fotografovat to? Je to etické? Určitě není. Aspoň ne v případě, že neetické je cokoli, co někoho raní. Ale možná je to správné, aspoň v tom smyslu, že nakonec nezbývá než skutečnost pod nánosy obrazů znovu hledat a hlásit se k ní.

Andersovi leckdo předhazoval jeho reakční konzervativnost. Sám se přitom považoval za levičáka a revolucionáře. Svět by prý změnil moc rád, dokonce radikálně. Jen ho potřebuje nejprve najít.