Posluchačům rozhlasové stanice Vltava je znám vzpomínkový cyklus Osudy, vysílaný už od roku 2002. V půlhodinových pořadech, jichž bývá buď pět, nebo deset, jsou představovány výrazné osobnosti z různých oblastí, a to buď formou monologu (v pracovní verzi rozhovoru s rozhlasovým redaktorem), nebo četbou memoárů už napsaných; těch pořadů už se odvysílaly stovky, poměr mezi původním a knižním vzpomínáním je zhruba 2 : 1 (mimochodem, právě v těchto dnech čte herec Jan Vlasák ze vzpomínkové knihy Žít a přežít od horolezce Reinholda Messnera). Divadelní režisér a herec Andrej Krob měl štěstí: v roce 2012 mu Český rozhlas dopřál deset půlhodinek natočených Márií Pfeiferovou. Teď se z nich stala pěkná (to jest čtivá, poutavá, obrazově přiměřeně vybavená) knížka Paměti kulisáka.

Andrej Krob vypravuje víceméně chronologicky, začíná mělnickým dětstvím, vybavuje si Vánoce „roku čtyřicet čtyři, čtyřicet pět“, prožíval je jako šestiletý, respektive sedmiletý (narodil se 14. dubna 1938), následuje Děčín (tam ovšem „nepobyl dlouho. Chodil jsem tak do druhé třídy a pak se rodiče rozhodli, že mě a sestru umístí v sovětské škole v Praze“), Hradec Králové... V těchto kapitolách je vypravěč dost konfuzní, možná je to dáno redukcí přepisu rozhlasové nahrávky, možná jeho asociativním stylem vypravování. A tak se stane, že jméno Václav Havel (kvůli němuž, ruku na srdce, ty paměti čteme především) na čtenáře vyskočí už na str. 22, ač tam časově vlastně ještě nepatří. Jenže v roce 1949 kupují Krobovi rodiče „chalupu na Hrádečku“. A když se vypravěč rozpovídá o půvabech tamní přírody, logicky udělá časový skok a poví, jak se stalo, že si tento kout oblíbili i Havlovi: „Potom šel čas, já jsem se nějak objevil na Zábradlí a přátelil jsem se s Václavem Havlem. V určitém okamžiku jsem se dozvěděl, že se s Olgou poohlížejí po nějaké možnosti rekreačního domku. A tenkrát právě tomu cestáři (původně podřízený Kroba st. a na Hrádečku obyvatel sousední nemovitosti, „dal tátovi tip“ na koupi nemovitosti po vyhnaných občanech ČSR německé národnosti – pozn. JS) umřela žena a rozhodl se, že ten domek prodá. Takže jsem tam Václava přivez (sic) a jemu se to hrozně líbilo. Předtím jsme tam byli ještě někdy o Vánocích. (...) No, a od roku šedesát šest jsme se stali sousedy. Václav koupil ten dům od cestáře. S domem naložil tak, jak bylo jeho zvykem, s velkou úctou k předkům a ke všem lidem, který (sic) ten dům nějakým způsobem vybudovali a nějakým způsobem udržovali.“

Z ukázky je patrno, jak editoři se záznamem rozhlasového vzpomínání zacházeli: „Při redakci jsme se řídili především snahou zprostředkovat čtenářům Krobovy vzpomínky v co možná nejautentičtější podobě, a zároveň tak, aby vyprávění neutrpělo doslovným přepisem mluveného slova. Z těchto důvodu (sic) jsme z textu vypustili část ,plevelných‘ slov, nadužívaných ukazovacích zájmen, neústrojně se opakujících slovních spojení i větných celků, aniž bychom příliš narušili Krobovu specifickou dikci.“

Ano. Krob mluví, jak mu zobák narost (to není výtka, je naopak sympatické, že před rozhlasovým mikrofonem se nijak nestylizoval), když považuje za vhodné užít expresivního výrazu, nerozpakuje se to udělat, řekl prý kdysi svému otci například: „Táto, já jsem se na to vysral, já žádnej plukovník nebudu“ – tady se čtenář možná zarazí, že v rodině stavebního inženýra mělo takové slovo přístup do synovsko-rodičovské konverzace, ale pokud realita byla taková, není proč ji zapudrovávat.

Ta „nejautentičtější“ podoba ovšem vypadá taky tak, že klidně i v jedné větě čteme kousek od sebe spisovný a nespisovný tvar téhož adjektiva (zvýraznil JS): „A já jsem se na nějakej krátkej čas objevil v pražském družstvu, myslím, že se to jmenovalo Stavoděl, pracoval jsem už jenom pár měsíců v nějakejch pražskejch bytech nebo úřadech.“

Ten, komu tyto jazykové vzlety a pády nevadí, prožije s Andrejem Krobem jeho životní příběh a nebude se od četby moci odtrhnout. Ten, komu vadí, měl před jedenácti lety poslouchat rádio.

Andrej Krob: Paměti kulisáka. Nakladatelství Kodudek, Praha, 165 str.