Libuše Jarcovjáková o sobě vždy věděla, že je vynikající fotografka; zbytek světa na to ale přišel až nedávno. Od 3. října běží v kinech dokument Ještě nejsem, kým chci být, v němž čte svoje deníky ze 70. a 80. let, zatímco my ve filmu sledujeme na 3000 jejích fotografií. Až do konce března 2025 vystavuje v Národní galerii ve Veletržním paláci svou dosud největší retrospektivu (zhruba 500 snímků), do 20. prosince jsou její snímky k vidění i v pražské Fotograf Gallery. V prosinci otevře svou výstavu v Lisabonu a dál bude namátkou v Berlíně, Mnichově či Stockholmu. Proč si její sláva dala tolik na čas?

Vnímáte film režisérky Kláry Tasovské jako něco, co jste si zasloužila už dávno?

Myslím si spíš, že každého fotografa potká obrovské štěstí, když má kolem sebe lidi, umělce, editory a kurátory, kteří umějí zázračně zařídit, že se jeho fotky dostanou ven z kontextu, ve kterém vznikaly. Ty staré fotografie pak díky jinému zarámování získají větší význam. S takto inspirativními spolupracovníky se posouváte do sfér, o kterých jste ani nevěděli, že existují. Vaše práce dostane úplně nové grády.

Ale proč vaše práce dostala „nové grády“ až teď?

Moje fotky jsou příliš narativní, než aby byly populární. V české fotografii máme obecně velký problém s kategoriemi, všechno řadíme do škatulek – a já jsem byla nečitelná, nepochopitelná, vlastně nikdo pořádně nevěděl, co dělám. Až díky tomuhle dokumentárnímu filmu jsem to měla možnost ukázat. Musím říct, že Ještě nejsem, kým chci být oslovuje velkou škálu lidí různých generací a z různých zemí.

Jednou z linek dokumentu je určitě váš syrový náhled na totalitu…

Nebo možná obecněji na historii před demokratickými změnami ve východní a střední Evropě, v Československu i v Německu. Plus moje exotické výlety do Japonska v době neuvěřitelného hospodářského boomu, který v té zemi v roce 1986 opravdu byl.

Další z linek je vaše osobnost, kterou nám film přibližuje na autoportrétech. Ženu, která velice přesně ví, co chce. Bylo tomu v reálu taky tak?

Bylo. Takovou tu úplně bazální víru v sebe sama jsem měla vždycky. Přes obrovské sebezpochybňování. Ale samozřejmě funguji v totální sinusoidě: zažila jsem veliké propady a veliké pocity méněcennosti. Říkala jsem si často, že moje práce nestojí za nic, ale nikdy to nebylo natolik silné, abych tu práci přestala dělat. Vnitřní motor, snahu rozumět světu přes fotky, jsem měla v sobě zakódovaný. Možná mi pomohlo, že moje fotky nebyly podrobovány žádné kritice, poněvadž je nikdo neviděl. Mohla jsem si dělat úplně svobodně, co jsem chtěla – a holt objevení mé práce muselo chvíli počkat. I tak je to velké štěstí! A že to přišlo pozdě? Taky to nemuselo přijít vůbec!

Odkdy tušíte, že děláte výjimečné věci?

Zhruba v roce 2008 jsem začala chodit na psychoterapii, měla jsem těžké deprese. A té psychoterapeutce jsem hned na prvním sezení oznámila, že vím, že jsem vynikající fotografka, ale že to nikdo jiný neví.

A kdy jste se vlastně rozhodla, že budete fotografovat?

Bylo mi tak třináct nebo čtrnáct. Žila jsem ve velmi vizuálním prostředí, ale s naším tátou to bylo složité. Superkritický, dominantní otec (malíř a grafik Vladimír Jarcovják, 1924–2007 – pozn. red.). „Ty kreslit neumíš, to nemá cenu,“ říkával mi často. Tak jsem si musela najít něco, kam za mnou nemohl. Vždycky jsem si vymyslela nějakou kličku, nějakou obezličku: na střední škole jsem byla samozřejmě považována za velice špatnou fotografku, tak jsem si tedy vymyslela, že budu spisovatelka, to byl krásný cíl. Jenže ten foťák ke mně tak nějak přirostl, nebo co. A to trvá dodnes. Kdysi dávno jsme byli se studenty v Göteborgu na výstavách a já tam jednomu z kurátorů cítila potřebu říct, že jsem taky fotografka. Kdybyste viděla, jak se na mě podíval! Nějaká úča a myslí si, že by snad mohla taky fotit! Připadala jsem si trošku jako prašivej pes – ale jsem zvyklá být za outsidera.

A FAMU, škola, kterou jste studovala, pro vás byla „moc“, slyšela jsem vás někde říkat. Moc co? Moc elitářská?

Dostala jsem se tam v době, kdy se mi málokdy podařilo domů přijít dřív než ve dvě, ve tři ráno. A to se studuje blbě, že jo. Notabene všichni byli mladší a samozřejmě naivnější… Měla jsem zkrátka tehdy svoje srdce jinde. A mít srdce jinde není v pořádku. Už jsem toho měla dost za sebou, bylo mi 25 let. Ale mrzí mě dodnes, že jsem si z FAMU neodnesla víc. I když ono to samozřejmě po mnoha stránkách bylo relativně úpadkové období, namátkou třeba dobové paradoxy zkoušek z marxismu-leninismu.

Brali vás na FAMU vážně?

Ne, to vůbec ne… Když se v devadesátých letech zakládala Asociace fotografů a já jsem někomu, naštěstí si nepamatuju, komu, řekla, že bych tam taky chtěla být, útrpně se na mě podíval a řekl: „Ty? A co bys tak mohla ukázat?“ To člověka zamrzí. Ale já jsem vlastně sama nevěděla, co mám doma: moje fotky vznikaly prioritně pro mě, i když mě zájem lidí samozřejmě moc těší.

Fotografujete pořád stejně, nebo vám nedávno nabytý mezinárodní věhlas v práci nějak pomáhá?

Fotím pořád stejně, intenzivně. Jen teď možná dostávám zvláštní příležitosti: třeba zákulisí na karlovarském festivalu pro Elle, moje práce pro Vogue… I zakázka pro Národní divadlo byla hodně zajímavá. Obecně mě tedy zakázky děsí, ale díky tomu, že můžu fotit volně, mě tolik nestresují. Mám v současnosti takovou až boží situaci, kdy můžu nabídky přijímat, jen když chci. Navíc mou velkou ambicí je pedagogická práce.

Loni v září jste na Fakultě umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni začala vést oddělení Ateliér a fotografie – s jakou vizí?

S vizí trošku Sutnarku revitalizovat, se vší úctou k mým předchůdcům. Trošku tedy cítím výzvu v tom, že moje energie má své drobné limity. Ale snažím se rozložit si síly a zatím to jde skvěle. Mám vynikající asistentku, Báru Mrázkovou, která je víc konceptuální než já, takže máme šanci otevřít školu studentům s různými aspiracemi a snažit se, aby fotka nezůstávala v předem daných škatulkách. Když chtějí dělat víc konceptuální tvorbu, spolupracují s Bárou, když chtějí jít víc směrem k narativu nebo k něčemu autentickému, osobnímu, syrovějšímu, mohou studovat u mě. Otevřenou diskusí se dají nacházet krásná témata.

Dokument je nenápadně prokládán i vašimi portréty, vidíme, jak se i vy sama měníte. Je to něco, co teď řešíte?

Mám za sebou rok intenzivních pobytů v nemocnici, mám dvě nová kolena a za sebou operace, rehabilitace, dvakrát lázně. A vlastně jsem v rámci těch rehabilitačních pobytů byla ve styku s úplně normálními, obyčejnými lidmi – to pro mě byl obrovský zážitek. Měsíc v lázních! Předtím jsem měla takovou jako malinkou krizi, i tvůrčí, protože jsem skoro dva roky byla o berlích a zažívala spoustu bolesti, což mě zaskočilo. Najednou mi bylo přes sedmdesát, čehož jsem si vůbec nevšimla, protože mentálně jsem infantilní, cítím se na dvacet – a najednou mi začaly docházet síly. Ale teď, když už můžu normálně chodit, se cítím lépe. Mám štěstí, že mám kolem sebe hodně mladších či úplně mladých lidí a díky tomu šanci se obnovovat, i co se týče třeba hudby, kultury obecně...

Letos v létě vám vyšla unikátní publikace T-Club, která nabízí pohled pod pokličku legendárního LGBT+ klubu v Praze. Jak na dobu 80. let minulého století pohlížíte dnes?

Já to tehdy fotila, protože jsem chtěla a vlastně trochu i musela. Samozřejmě jsem si neuvědomovala tu unikátnost a historickou jedinečnost, ale cítila jsem, že to je tak lidské a barevné, že prostě pořád musím cvakat. Dojímalo mě hluboké přátelství mezi těmi lidmi, nahrazovalo skoro až rodinný život. Navíc v T-Clubu se scházeli muži i ženy dohromady, což byl, říkají mi teď, ryzí světový unikát, který jsem zachytila vlastně mimoděk. Protože když je moderní společnost normálně strukturovaná, gayové mají své kluby a lesbičky zase své. A tady v totalitní Praze byli lidé rádi, že mají aspoň jeden klub. Tedy abych byla přesná: byly dva, oba promíchané, kluci a holky, každý měl trošičku jinou atmosféru. Běžně jsme trajdali během večera tam a zpátky, tam a zpátky. Vždycky se uprostřed noci sedlo na takzvané gumy a přesunulo se do druhého klubu.

Pak jste ale odjela do Západního Berlína…

A nasadila si tam abstinenční kúru. Byla jsem tak osamělá a tak bez peněz, že jsem se vlastně úplně přirozeně detoxikovala. Ale takhle jsem si ten osud vybrala, že takhle to chci, a hned první den jsem si řekla, že si budu všechno psát a všechno fotit. Takže jsem měla vlastně autorský projekt po celou dobu toho berlínského pobytu, aniž jsem si ho takhle pojmenovala. Za tu zkušenost jsem moc vděčná.

Nenapadá vás ještě i teď, že by stálo za to, žít ještě někde jinde než v Čechách?

No, já bych to klidně i brala, ale mám tady školu, na místě mě tady drží to učení. A jsem ukotvena v pevném, důležitém vztahu. Obě ještě pracujeme hodně, Magda má velkou rodinu, dvě děti, pět vnoučat. Ale kdybych si trošku chtěla odpočinout od českého prostředí, klidně by to mohl být znovu Berlín, je to město hrozně živé, pořád úplně jiné. Jinak ale samozřejmě vůbec netuším, kolik mám ještě času a jestli je v pohodě, že si dělám nějaké plány, které třeba vůbec nemusejí vyjít.

Jste teď šťastná a spokojená?

Jsem, i když bohužel celkově mi tahle doba připadá hodně úpadková. Cítím to hlavně na vzdělání a na omezování vlastních názorů: určitě jsme terorizovaní sociálními médii, která nám berou základní schopnost hodnotit věci napřímo. Vnímat věci přes obrazovku, displej telefonu, to je samozřejmě návykové, navíc nám to zplošťuje naše chápaní světa. A vadí mi, že začala být legitimní lež, skutečné popírání pravdy. Ale zas si říkám, že svět je taky trochu sinusoida, takže předpokládám, že přijdou lepší časy. Ona nás jistě doběhne příroda a udělá nám nějakou stopku, kterou si zatím neumíme představit. Nerozčiluju se, vyhýbám se příliš velkému náporu politických zpráv, jen když začala válka na Ukrajině, upadla jsem do hluboké deprese. Ale když vidím mladou generaci a v ní spoustu báječných, otevřených lidí, jsem nadšená a vrací mi to víru v budoucnost.

Pro každou ženu, ať žije v jakémkoli vztahu, je inspirativní jít si za svým. Patřilo k vašemu „jít si za svým“ i to, že nemáte děti?

Rozhodně. Měla jsem díky tomu pocit, že přerušuju nějaké rodinné generační prokletí. Protože máma byla z rozvedeného manželství a následně jí její manželství absolutně ukončilo kariéru. A já si řekla, že v mém případě je to buď, anebo. Že buď budu ta protektivní, šílená matka, nebo to prostě nebudu dělat, protože přímo fyzicky cítím, že to dělat nechci. Že mám pro svoji existenci jiný důvod. Pořád to bohužel zůstává těžké dilema.

Nemáte ale pocit, že se to mění, minimálně aspoň v posledních deseti až patnácti letech? Že to některé ženy, i tady v Čechách, skloubit umějí?

Samozřejmě se to mění, dnešní muži taky mnohem víc spolupracují. Myslím si ale, že fyziologicky mateřství člověka často semele. Dítě s horečkou, co uděláte? Opustíte cokoli a jdete řešit horečku: vždyť ty děti vás potřebují... Já to nyní hodně prožívám se svou neteří, je matka samoživitelka v Itálii. Vidím, že mateřství vůbec není jednoduché. Já ale miluju děti, ne že bych je neměla ráda! Jen jsem nikdy nelitovala, že je nemám.