Určit mentální věk filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce je obtížné. Zpracovává téma toho typu, který vyhledávají pokrokoví mladí autoři. Zpracovává historii, o níž se až donedávna málo vědělo, je to historie odporného zločinu, jehož se dopustili bílí Američané na původních obyvatelích kontinentu. Jeho motivem navíc byla nezřízená chamtivost jdoucí přes mrtvoly, která je v očích pokrokové levice temnou hnací silou kapitalismu.

Příběh tu ale vyprávějí a inscenují staří lidé, dokonce patřící do té „nejhorší“ skupiny populace. Sousloví „starý bílý muž“ je některými lidmi vnímáno jako kvintesence všeho, co je ve světě špatně, označení pro vrstvu, která by měla vyklidit pozice. Sestava hlavních tvůrců filmu Zabijáci rozkvetlého měsíce pro takto smýšlejícího člověka může být naprosto hrůzná. Samí staří lidé. V naprosté většině muži. V naprosté většině bílí. Režie Martin Scorsese (1942), scénář napsal spolu s Ericem Rothem (1945), výprava Jack Fisk (1945), střih Thelma Schoonmakerová (1940), hudba Robbie Robertson (1943–2023). Osmapadesátiletý kameraman Rodrigo Prieto mezi touhle sestavou působí ko sotva ochmýřené mládě.

A svět toho filmu je také nahlížený očima v něčem starýma. Vnímají v něm nejenom důvody k pobouření – násilí na příslušnících utlačované menšiny, jaksi samozřejmý dobový rasismus –, neslyší z příběhu filmu především pobídku k vypořádání se se zlým systémem a nastolení spravedlivějšího řádu. Nacházejí v něm také obraz nějaké neměnné konstanty lidství, zla, které je neodstranitelné z lidského srdce. Také kvůli tomu je příběh o historické křivdě vyprávěn i jako rozporná a v něčem zvrácená love story. A podávána je s velice „stařeckou“ melancholií, smířeným steskem odcházejícího, který vypráví o dějinných proměnách, mizení, odcházení jiných.

Těmi odcházejícími jsou zde indiáni z kmene Osedžů, začátkem dvacátého století obýval rezervaci v nehostinném koutě Oklahomy. Ve dvacátých letech minulého století si s nimi osud krutě pohrál, jakkoli to na první pohled mohlo působit jako projev přízně štěstěny. Na jejich půdě se našla bohatá naleziště ropy. A Osedžové díky tomu opravdu hodně a velice rychle zbohatli. Část z nich mohla se svým nově získaným majetkem nakládat volně, jiným úřady přidělily „opatrovníka“, který kontroloval jejich výdaje. Nově zbohatlí indiáni často s penězi skutečně neuměli zacházet, neměli se to kde a kdy naučit. Stávali se proto snadnou obětí nejrůznějších bílých parazitů a „šmejdů“.

Zlo, jemuž nikdo nevzdoruje

Existovala ale také skupina, které nestačilo ani tohle a objevila velice efektivní metodu. Stačí pro vlastníka a častěji vlastnici najít partnera zasvěceného do plánu, který by podíl na ropných polích mohl zdědit. A ten akt zdědění je pak nutno přiblížit urychleným odchodem původního vlastníka. Osedžové tak sice zbohatli, ale mnozí si to bohatství moc neužili. Velice rychle se mezi nimi rozšířily podivné smrtelné „nemoci“, fatální „nehody“, nečekané „sebevraždy“... Do toho vražedného podniku bylo zapojeno mnoho lidí a ještě daleko víc jich o něm vědělo. Také proto se epidemie „náhlých úmrtí“ mezi Osedži dlouho nevyšetřovala, a navíc šlo „jen“ o indiány.

Scorseseho film je někdy označován za thriller (dochází v něm k vraždám), případně neowestern (vystupují v něm indiáni), taková etiketa je zavádějící a v divákovi může vzbudit klamná očekávání. Během sledování filmu se nebude cítit moc napjatý, drama toho filmu spočívá v něčem jiném než ve strhující akci a v zaujatém očekávání, jakým to překvapivým směrem se děj pohne, čím publikum zaskočí, ani se v něm nevypráví o střetu protikladných sil zosobněných v hrdinovi a jeho protivníkovi, který graduje do finále, v němž se to všechno rozsekne. Nepopisuje epický konflikt, ale spíš jeho absenci, ukazuje, jak se westernovou krajinou zvolna a nezadržitelně rozlézá všeprostupujcí zlo, jemuž nikdo pořádně nebrání. Drama se v Zabijácích rozkvetlého měsíce často odehrává v tichu a může být vyjádřeno spíš pohledem než akcí, tempo není nijak překotné, snímek trvá skoro tři a půl hodiny, což může v kině dát docela zabrat (primárně je ale film určen pro streamovací službu Apple TV Plus).

V úvodu ukazuje osedžské shromáždění, na němž tradičně odění bojovníci truchlí nad neodvratně se blížícím koncem jejich kultury a způsobu života. Ten se skutečně dostaví, urychlen je ale nečekaným způsobem. Objeví se ropa, jež v Zabijácích (podobně jako ve slavném filmu Až na krev Paula Thomase Andersona) působí jako černá krev země, cosi vyvřelého z temných hlubin. Světu Osedžů to přinese zánik, protože zbohatnou, a mohou proto žít ve stejně zařízených velkých domech jako bílí boháči, vozit se v autech, mít (bílé) služebnictvo.

Do tohohle světa se z války vrací Ernest Burkhart (Leonardo DiCaprio), nevýrazný mladý muž s všedními zájmy a plány, ujme se ho bohatý strýc, dobytkář William Hale (Robert De Niro), místní veličina, dává okázale najevo přátelství ke všem a ve všem má taky prsty. Ernest si sežene práci šoféra pro osamělou osedžskou ženu Mollie (Lily Gladstoneová). Ta se na rozdíl od některých soukmenovců ve světě bílých lidí orientuje a vnímá i, co je v něm zlověstného. Je rozkročená mezi dva světy, vede velice „bílý“ život, zároveň ctí kmenové tradice, do toho je i oddanou katoličkou (vyznání v tehdejší Americe menšinové a vnímané s podezřením). Hale Ernestovi naznačí, že by bylo vhodné, kdyby se s Lily sblížil. Ernest tak učiní, stává se čím dál důležitějším Haleovým komplicem při naplňování vražedných plánů, zároveň vede rodinný život s Lily, zdá se, že city k ní nepředstírá (aspoň někdy). Nijak mu to ale nebrání zaplétat se do zločinů, jež čím dál víc ohrožují i ji.

Hvězda vypíná magnetismus

Martin Scorsese a jeho tým film vedou s jistotou, plyne ve volném a přitom přesném rytmu, všechny složky se navzájem posilují. Záběry Rodriga Prieta často nesou jaksi tlumenou krásu, na níž ale není nic westernově rozmáchlého, nenese příslib volnosti, spíš je spolu s lidmi v té krajině zvolna rozežíraná zlem působícím zevnitř. Podobně i Robertsonova hudba, vycházející z tradičních amerických žánrů (epizodní role hrají i známí hudebníci: písničkář Jason Isbell, country hvězda, Sturgill Simpson, v závěru se na plátně mihne i Jack White). Ani ta ale na sebe nestrhává nepřiměřenou pozornost, ve zvukovém mixu je záměrně trochu ztracená. Ambicí tvůrců zjevně nebylo oslnit publikum formální originalitou, ale především ho vtáhnout, vytvořit svět pro svoje postavy.

A ty postavy film, myslím, utáhnou. V něčem jsou Zabijáci rozkvetlého měsíce filmem o té tak často citované banalitě zla. Nejvýraznější charakteristikou Ernesta Burkharta je jeho totální obyčejnost. Takový chlapík. Bez zvláštních vloh a nezvyklých povahových rysů, veskrze obyčejné jsou i jeho zájmy a životní cíle – má rád dámskou společnost a chce se mít dobře. Od DiCapria je vlastně odvážné, že tuhle roli přijal. Hvězdy jsou hvězdami, protože mají charisma, vyzařují magnetismus, ať už jako hrdinové, nebo jako padouši. Aby ale byla postava Ernesta Burkharta přesvědčivá, musel světoznámý herec to charisma vypnout. Zlo, jehož je součástí, v sobě nemá žádnou fascinující démoničnost. Spíš je to pasivní figura, která dělá, co se jí řekne. Nakonec i to provedení všech těch zločinů je často dost patlácké. Co může působit jako znepokojivá schopnost žít dva odlišné a zároveň propletené životy – manžela indiánské ženy a spoluúčastníka na vraždění indiánů –, nesouvisí jen s přetvářkou, ale také se sklonem přizpůsobit se tomu, kdo je zrovna poblíž. Někdy je to Lily, jindy William Hale.

Ani původce toho zla nemá žádný temný majestát. Hale v De Nirově podání připomíná spíš postavu klaunského ďáblíka z nějaké jižanské prózy. Upovídaný brouk Pytlík, který se tváří jako přítel všech. Každého rád vyslechne, každému je bratrem, když v přítomnosti Osedžů s ochotnickým zaujetím poskakuje a vykřikuje jméno jejich božstva Wakantha, vypadá jak protřelý politik okresního formátu na předvolební šňůře. Ani ve chvílích, kdy se zlo v něm prodere na povrch, neztratí nic ze své grotesknosti.

To rozlézající se zlo se projevuje krutě a bezcitně, absence citu v tomhle případě znamená i nepřítomnost nenávisti. Nedá se říct, že by někdo z těch zabijáků k obětem cítil rasisticky motivovanou nenávist. Prostě nic. Příběh takového zla těžko může vést ke katarzi, nedospěje k tragické vznešenosti. Prostě nějak skončí. Když v poslední třetině filmu začne po průtazích jednat tehdy se rodící FBI, nepřinese to veliké zadostiučinění. I retro stylizované finále, v němž autoři naplno projeví svůj postoj, je hořce směšné. Jediné, co se tomu všemu vymyká, je citové pouto mezi Ernestem a Mollie, udržované ochotou nevidět a popírat až do posledního okamžiku. Síla lásky se může projevovat dost paradoxně.