Enfant terrible britského showbyznysu Jeremy Clarkson má problém. V deníku The Sun napsal pár nepěkných vět o Meghan, vévodkyni ze Sussexu. Přiznal se, že ji nenávidí, a ve svém komentáři své důvody obšírně popsal. Hlavně ho trápí, že Meghan ničí královskou rodinu. Nejvíce pobuřující pasáž zní: „V noci nemůžu usnout, protože ležím, skřípu zuby a sním o dni, kdy se bude muset promenovat nahá ulicemi všech britských měst, zatímco davy budou skandovat Hanba! a házet na ni exkrementy.“

Regulátor tisku IPSO zaznamenal historicky největší počet stížností, dorazilo jich prý 20 tisíc. Na Clarksonově prostořekosti není nic překvapivého. Proslul zejména jako moderátor automobilového pořadu BBC Top Gear, kde téměř neminula epizoda, aby někoho neurazil. Byl to jeden z důvodů, proč Top Gear sledovali i lidé, kteří se jinak o auta příliš nezajímají. Možná ale pro někoho je překvapivé, že Británie má regulátora tisku. Clarksonova kauza tak ukazuje, že ani v demokratických společnostech státní cenzura není příliš daleko.

Spojené království vždy mělo poměrně tvrdé zákony ohledně pomluv a urážek na cti. Na rozdíl od USA, kde po rozhodnutí Nejvyššího soudu New York Times Co. v. Sullivan z roku 1964 je téměř nemožné úspěšně žalovat noviny pro urážku na cti. Žalující musí nejen dokázat, že dotyčné tvrzení je nepravda, ale také že bylo uvedené se „skutečně zlým úmyslem“.

V Británii je praxe opačná. Noviny musí dokázat, že jejich tvrzení je pravdivé, a úspěšně žalovat tisk je celkem jednoduché. Rovněž panují poměrně přísná pravidla ohledně omezování soukromí. Když The Sun nachytal tehdejšího ministra zdravotnictví Matta Hancocka při nevěře, mohl to zveřejnit, jelikož Hancock zároveň porušoval svá vlastní koronavirová opatření. Obhájit před soudem zveřejnění prosté nevěry by bylo mnohem složitější. Tisk je v Británii už tak dost svázán.

Zhruba od roku 2013 nad britským tiskem visí Damoklův meč ve formě takzvaného oddílu 40 zákona o trestné činnosti a soudech. Jeho kořeny leží v roce 2011, kdy se provalilo, že bulvární týdeník News of the World nelegálně odposlouchával nejrůznější celebrity a aktéry kauz, aby získal informace pro své články. News of the World kvůli skandálu zanikl a vláda zřídila vyšetřovací výbor vedený soudcem lordem Levesonem zkoumající kulturu, praktiky a etiku britského tisku.

Výsledkem bylo i doporučení, které se zhmotnilo ve zmiňovaném oddílu 40. Ten v podstatě nařizuje všem vydavatelům vstoupit do státem uznaného regulátora. Pokud tak neučiní, u soudu jim nesmí být přiznána žádná odměna, a to ani pokud vyhrají. Tedy žalované noviny a magazíny by musely platit drahé soudní poplatky i v případě vítězství a bezskrupulózní boháči by mohli takto tisk nechat vykrvácet.

Státem uznaným regulátorem se stala organizace IMPRESS, ke které se drtivá většina britského tisku odmítla přidat. Tvrdila, že pravidla organizace IMPRESS ohrožují jejich nezávislost a tradici svobody slova. Místo toho se sdružili v regulátorovi IPSO, o kterém kritici britských médií tvrdí, že je bezzubý. Jiné slavné deníky, například The Guardian a Financial Times, odmítly vstoupit do jakékoli regulační organizace. Britská vláda s námitkami novinářů nakonec souhlasila a odmítla oddíl 40 aktivovat. Dokonce slíbila, že ho úplně zruší, ale zatím se tak nestalo. Tisk si stěžuje, že je to dobrá páka politiků na novináře. Kdyby se média příliš utrhla ze řetězu, vláda začne vyhrožovat aktivací oddílu 40.

Zajímavé je, že do organizace IMPRESS vstoupily krajně levicové publikace, jako je Novara Media a web The Canary. Ty se státní regulace nebojí. Naopak je pravděpodobné, že pokud by byl aktivován oddíl 40, buď by Jeremyho Clarksona organizace IMPRESS již vyšetřovala, nebo by The Sun čelil žalobě, kterou by nemohl vyhrát. Cenzura je občas blíž, než si myslíme. Dohled nad médii například chystá i EU, má tím zajistit větší pluralitu a nezávislost redakcí. Vydavatelé se ale obávají, že nastane pravý opak.