Tomáše Jeřábka zaregistroval divák alternativnějších divadel snad už před dvaceti lety, kdy se mezi vychrtlými herci a herečkami vyskytoval dobrácky vypadající pyknik, ve kterém ovšem co chvíli vybuchovala ohromná energie. Tak jsme se seznámili, k čemuž pomohla i Tomášova žena Halka Třešňáková, múza a femme fatale pražské scény divokých let. Nikdy jsem se už nedivil, že z Tominy, jak se mu obecně říká, roste populární herec, který nezkazí žádnou roli ani legraci.

Tomáši, byl jsi herec už jako dítě?

Ne. Vůbec. Včera jsme se o tom právě bavili s Martinem Pechlátem, že jsme skoro jediní dva herci, kteří široko daleko nemají v rodině žádného herce, ani umělce ne. Můj táta byl technik, máma pracovala jako ekonomka, moje sestra je na úřadě. Všichni, i třeba moji bratranci, jsou úplně normální lidi. A všichni bydlí v Kolíně.

Takže jsi byl první, kdo vypadl z hnízda…

Dalo by se to tak říct. V mé generaci už se přestalo lišit, jestli je někdo z Prahy, nebo z Kolína. Mohl být obojí. Kolín se vlastně stal předměstím Prahy. To třeba o dvě o tři generace zpátky bylo ještě jasné, kdo je odkud.

Kdy se ta tvoje jinakost projevila?

Je fakt, že to bylo ještě v dětství a první si toho všiml můj děda, on byl původně voják, oficír. A já se rád už jako dítě předváděl, dělal jsem vtipy a tak, a děda, který se jinak moc nesmál, se bavil a říkal, že je zvědavý, co z toho kluka bude, že on bude asi komediant. A v tom se trefil.

Co tradice dechovky? Co Kmochův Kolín?

Na jasně! Kmochův Kolín byla za komunismu monstrakce, kam se sjely všechny dechovky, nejen z Čech a okolí, ale i ze Západu, takže to byla ohromná atrakce a pro mě jako teenagera to byla především skvělá příležitost se ožrat. To se v tom mumraji dalo ztratit.

Čili Kmochův Kolín byl způsob, jak se kolínští pankáči mohou srovnat s dechovkou…

Ve třinácti jsem ještě nebyl pankáč.

Ale už jsi byl alkoholik.

To jo, s tím jsem začal brzo. Pankáč jsem byl až potom. S alkoholem jsem začal tak v jedenácti. To si pamatuju, že táta nakládal višně v rumu a přišla návštěva, oni to popíjeli a nechali tam stát pětilitrovou sklenici s višněmi a my se sestrou jsme je jedli a já si pořád pamatuju, jak se mě v jednu chvíli zmocnil takový blažený pocit, všechno se se mnou začalo točit a já si říkal, ty jo, co to je?! Pak mi bylo blbě a blil jsem, ale těch pár minut stačilo, abych si uvědomil, že tohle mě bude bavit.

A pořád tě to baví?

V poslední době trochu přestává. Jeden doktor mi vysvětlil, že nejsem alkoholik, ale moje diagnóza zní požitkář se ztrátou sebekontroly. Jsem prostě ten typ, který když se rozjede, tak má trochu problém to brzdit. Kromě toho zjistil, že nemám ADHD, jak jsem se domníval, ale jenom ADD.

To je lepší?

Ano, ADD je jenom porucha pozornosti bez hyperaktivity, což je ta ADHD. Takže příště musím říct Jirkovi Havelkovi, až mi zase bude něco vyčítat, že nejsem blbej, ale že mám jenom syndrom ADD. Jirka je člověk, kterému to strašně rychle myslí, ale bohužel má představu, že takový je každý, nebo by takový měl být.

Jaké byly první kroky mladého Kolíňana do umění?

Když o tom tak uvažuju, začalo to tím, že mě naše ruštinářka s oblibou přihlašovala na nějaké recitační soutěže s ruskými básničkami. Já se toho zúčastnil a vždycky jsem dostal nějakou cenu.

To byl Puškinův památník, ne?

Něco takového. Můj mladistvý zjev na to možná nevypadá, ale zažil jsem ještě kus normalizace. Vždyť když byl osmdesátý devátý, už jsem šel na střední. Ale do puberty jsem se věnoval spíš sportu. Hrál jsem fotbal, rekreačně tenis, všechno možné. Ve čtrnácti jsem si na lyžích zlomil nohu, rok jsem skoro nechodil, taky jsem nabral, stal se ze mě tlouštík a začal jsem pěstovat pivní kulturu. Bylo mi šestnáct, byl jsem metalista, moc jsem tehdy nevěděl, co se sebou. To bylo pořád v Kolíně. To jsem byl na strojní průmyslovce, totální omyl, ve druháku tři koule, ve třeťáku mě vylili.

Konstrukce, mechanika, rýsování…

Přesně, totální průšvih: za pět. A vedle toho dějepis, čeština, občanská nauka za jedna. Úplný protiklad a důkaz, že tam nemám co dělat. Ale to tehdy nikdo neřešil. Jenže já jsem taky vůbec nevěděl, co chci dělat. Vlastně mě nic nebavilo, nezajímalo, poslouchat muziku a pít pivo, to byl můj život. Když si to teď uvědomuju, tak na mě jde docela ze sebe hrůza.

Ale pak to muselo vzít obrat k lepšímu. Mimochodem, chodil jsi do divadla?

Ne, to ne. Ale párkrát jsme byli se školou, a to musím říct, že jsem necítil ten povinný pubertální odpor, možná jsem ho taky předstíral, ale ve skutečnosti jsem se těšil. A když jsem tam pak seděl, tak mě to zvláštním způsobem bavilo. Ale vůbec mě nenapadlo, že bych tím směrem měl snad nasměrovat úsilí. Já totiž opravdu dlouho trpěl představou, že k ničemu nejsem, že jsem vlastně možná opravdu hloupej… Pak zasáhla moje sestra a řekla, že takhle to nejde dál, a našla mi místo na učňáku. Tak jsem se po tom vylití z průmyslovky šel učit strojním zámečníkem.

A kdy se konečně ze strojního zámečníka stal umělec?

Během toho. To mě odchytla sousedka, která mi říká: Hele, mám divadelní spolek a potřebujeme nějaký kluky, půjdeš teď se mnou. Já říkal: To určitě… Ale pak mě tam nějak dotáhla a mě to opravdu bavilo.

A stal ses hercem.

Postupně. Ještě jsem dělal šest let v restauraci u sestry.

Zámečníka?

Ne, pingla. Nějak mi to bylo přece bližší… Ale zase jsem měl pocit, že tohle není ono, tak jsem přemýšlel, pořád si nebyl jistý, navíc jsem neměl maturitu, ale stejně jsem se přihlásil na DAMU, říkal jsem si, tak co, zkusit to můžu. A ono to vyšlo, napoprvé.

Na jaký obor?

Katedra alternativního a loutkového divadla, u Jana Borny. To byl skvělý člověk i učitel.

Ale někde jsem četl, žes DAMU taky nedodělal.

Já jsem DAMU celou absolvoval, včetně absolventského představení, ale nemám závěrečnou zkoušku, protože jsem neměl tu maturitu. Je pravda, že když mě přijímali, tak s podmínkou, že si maturitu dodělám. Nějak k tomu nedošlo… Mně pak říkal Borna: Hele, my jsme tě vzali, protože máš fakt talent, to jsme viděli, ale upřímně řečeno, že by sis tu maturitu dodělal, tomu jsem nevěřil od první chvíle, co jsem tě viděl.

Patříš k tomu fyzickému typu herců, jako byl Jan Libíček, mimochodem taky vyučený strojní zámečník. To ti už určitě řeklo hodně lidí.

Je to tak. Nikdy mi to nevadilo. Jana Libíčka mám moc rád, jeho herectví, jeho komediálnost, jeho osobnost. Líbí se mi ta úspornost, ta přirozenost, taková, jak to říct, herecká ležérnost, která i mně vyhovuje. Samozřejmě jsem ho nikdy nepoznal, ale blízký mi je, ze všech těch dávných velkých herců asi nejvíc. Je pravda, že mi ta šablona začínala už trochu vadit, ale tak to je. Myslím, že se to změnilo, až když jsem nastoupil do Dejvic. Tam jsem dostal i jiné role než jenom ty dobráky a taky tam po mně chtěli trochu jiný typ herectví.

Já jsem tě zažil jako herce dost nekonvenčních divadelních souborů. Hrál jsi v partě Vosto5… Jak jsi se k nim dostal?

Vostopětka vznikla z party za gymnázia Nad Alejí, pak kluci přešli na DAMU, tam se k nim přidal Jirka Havelka a Ondra Bauer. Já jsem je všechny trochu znal, chodil jsem na představení, hrozně se mi to líbilo, tak jim řekl: Hele, kluci, co kdybych s váma hrál… Oni řekli: No dobrý, proč ne. Tak jsem tam začal hrát. Nejdřív to bylo jen takové blbnutí, ale pak to začalo dostávat tvar a začalo to fungovat. A trvá to doteď.

Ale objevoval jsi se i v partách ještě divočejších. Třeba u Miroslava Bambuška jsi nehrál žádné dobrotivé typy à la Libíček.

To ne, u Bambuška jsem se válel po zemi, mlátil po sobě hadrem, běhal nahatý mezi ohni… To taky začalo na DAMU. Já jsem k těm alternativním věcem tíhnul. Mě to přitahovalo právě tou divokostí, já byl zaťatý umělec, který chtěl dělat věci na doraz, natvrdo. A Bambušek mi v tom velmi vyhovoval.

Po standardním divadle jsi netoužil?

Ne, tím jsem pohrdal. Teda asi ne pohrdal, ale moc mě nezajímalo. Já byl povahou pankáč, vlastně myslím, že ještě pořád jsem.

Pak se ten pankáč stal hvězdou reklamy na banku.

Víš, nosit koženou odřenou bundu a chodit s bílým potkanem na rameni je docela dobré tak do dvaceti, ale kolem čtyřicítky už je to trapné.

Tys chodil s potkanem na rameni?

Symbolicky jo, pořád ho tam trochu mám. Ale postupně jsem přece jen začal myslet jinak, chtěl jsem začít točit, věděl jsem, že mi to jde, že bych chtěl přestat s životem z ruky do huby, kdy nevíš, co bude příští týden.

A přišla nabídka od Airbanky…

Jo. Ta toho hodně změnila. Ale ona to nebyla náhoda. Já jsem totiž točil reklamy už předtím. Ale ty nebyly určené pro Čechy. Párkrát jsem zkusil zajít na casting a dostal jsem to. Myslím, že docela dobře umím zahrát na malém prostoru poměrně složitou akci. To mi docela jde. A velmi se to hodí do reklamy. Takže ta banka nespadla jen tak.

Byla to velká změna v životě?

Mohl jsem se přestat starat, z čeho zaplatím nájem. Samozřejmě. Předtím jsem byl alternativní herec a vedl jsem alternativní život. Došlo to až tak daleko, že nám s Halkou odpojili elektřinu. Tak jsme seděli doma a jedli brambory a zelí a pojali to jako umělecký happening. Bylo to svým způsobem skvělé. Úplné ticho, tma, klid, všem to doporučuju, to se člověku srovná biorytmus. Bohužel to bylo zrovna v listopadu, takže začala být trochu zima. Pak přišla ta nabídka. Měsíc bez elektřiny byl dobrý, ale stačil.

Taky jste ještě neměli s Halkou dítě…

Ale Halka měla Alana, už mu bylo třináct, bydlel s námi. S Halkou je prostě život drsnej. A ona je drsná holka.

Dalo by se říct, že k další depunkizaci došlo po vstupu do Dejvického divadla.

Dělal jsem alternativní divadlo, ale přitom jsem točil reklamy. Tak jsem z jednoho pólu přeskakoval na druhý, nějak to šlo. Do klasického divadla jsem měl dost daleko, spíš jsem měl snahu dostat se do filmu nebo do lepší televize. Vlastně mě to bavilo, pak se to ustálilo, měl jsem i dost nabídek, mohl jsem si vybírat a nijak u toho netrpět. A do téhle vlastně ideální situace přišla nabídka z Dejvic. Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale ne moc dlouho, a šel do toho. Ale bylo to ne tak, že bych šel do nějaké jistoty, spíš to bylo tak, že jsem šel z komfortní zóny, kde mi toho moc nechybělo, někam, kde to vlastně bylo riziko.

Do kolektivu jsi vplynul?

Hele, myslel jsem si, že do něj vplynu daleko líp. Spíš by se dalo říct, že první tři roky to bylo kurevsky těžký. Dalo by se říct, že jsem tam šel znovu do činoherního učení.

Jsou tam moc velcí náfukové?

To bych ani neřekl. Nebo v tom problém nebyl. Oni tam mají dost specifický způsob hraní, sami tomu říkají dejvické hraní.

Co to je?

To se dá těžko popsat. Ono to bude asi spíš tím, že tam je fakt hodně hodně dobrých herců, ale opravdu dobrých. A taky jsou pracovití. Trochu jsem přičichl i k jiným divadlům, ale tohle se nedá srovnat. Nebo aspoň si to myslím. Upřímně řečeno, že by mě tam na začátku objímali, to se nedá říct. Spíš to bylo takové Ahoj, vítej, tak se nějak zařaď a makej na sobě. A já byl na začátku dost nervózní. Ale už si to lehlo, aspoň myslím.

Teď jsi měl velkou roli v televizním seriálu Volha. Roli člověka, který je v jakési vnitřní opozici, ale hlavně má strach. Rozuměl jsi mu?

To byla asi největší moje filmová, tedy televizní role. Byla myslím skvěle napsaná, měla dramatický oblouk, mohl jsem ji hrát přesně tak, jak mi to je nejbližší. Jestli jsem si v tom rozuměl sám sebou? Myslím, že ano.

Volali ti z Kolína?

Myslíš rodiče? Oni byli nejdřív anonisti a zemanovci, pak jsme se o politice moc nebavili. A je fakt, že moje máma, když mě vidí v televizi, tak mi většinou hned volá. A tentokrát nic. Několik dílů už běželo, a máma nevolala, nebo když volala, tak se o tom nebavila. Až jsme tam asi po třetím jeli, tedy ne samozřejmě kvůli tomu, sedíme a bavíme se a já se zeptám: Mami, díváš se na tu Volhu? Co tomu říkáš? A máma: Hele, my se na to díváme, a jsme z toho úplně zděšený… Zděšený?! No, jak nám to tu dobu připomnělo, úplně z toho máme husí kůži, jak nám to ten hnus připomnělo. To řekla moje máma. Takže si myslím, že se to asi docela podařilo.