Poslední týdny poznamenaly rozvášněné debaty o nedostatku míst na středních školách. České školství ale trpí problémy i na jiných místech. Vysoké školy jsou podfinancované, už za pár let je čeká velký nápor studentů, tedy silných ročníků dětí snažících se nyní dostat na gymnázia, a mnoho fakult není schopno svým zaměstnancům zaplatit důstojnou mzdu. V debatě o tom, proč chybějí peníze, kde je hlavní problém a jak ho řešit, se sešli rektor Masarykovy univerzity v Brně a zároveň předseda České konference rektorů Martin Bareš, vrchní ředitelka sekce vysokého školství, vědy a výzkumu na ministerstvu školství Radka Wildová a předseda Vysokoškolského odborového svazu Petr Baierl.

Proč vysokým školám chybějí peníze? V čem je ten hlavní problém?

Wildová: Musíme zdůraznit, že vysoké školy jsou podfinancované dlouhodobě. Podíl peněz ze státního rozpočtu od roku 2009 klesá. To je první věc. Dalším problémem je to, že na univerzity v příštích letech nastoupí velká kohorta současných středoškolských studentů, na což musí být vysoké školy připraveny.

Takže ten náraz nastane v roce 2027, až se na vysoké školy začnou hlásit děti, které mají v současnosti potíže dostat se na střední školy.

Wildová: Přesně tak. Na univerzity tedy čekají velké demografické výzvy a k tomu mnohé další. Očekává se zkvalitnění vzdělávání, progrese oborů, o které by měl být větší zájem a které by měly víc konvenovat poptávce průmyslu a společnosti obecně. Roste také význam internacionalizace jako jednoho z kritérií pro zlepšování kvality, roste význam třetí role vysokých škol, protože se ukázaly jako nezastupitelné svým vědeckým potenciálem, ale také kapacitami řešit krizové situace, například vše, co se dělo kolem covidu nebo nyní ukrajinské krize. Za poslední roky se toho tedy nakumulovalo dost, rozpočet však neroste. Co se týče výdajů na vysoké školy v poměru k HDP, z 0,66 procenta v roce 2009 jsme v roce 2023 na 0,42 procenta. Když se podíváme na konkrétní objem financí, v roce 2008 šlo o 21 miliard korun, pak jsme postupně klesali až k 18,8 miliardy a letos jsme sice překročili magickou hranici 30 miliard, mezitím ovšem abnormálně narostla inflace a ceny energií. Výdaje rozpočtu na vysoké školy se tedy snižují. Pozitivní je však to, že jsme i tak udrželi nárůst počtu studentů. Tím se ukazuje, že vysoké školy jdou až na dno svých možností. Dlouhodobě ale financování opravdu fungovat nemůže.

Jak u nás systém financování vysokých škol funguje?

Baierl: Vysoké školy mají peníze na vzdělávací činnost, na výzkumnou činnost a poté má každá univerzita peníze z vlastní činnosti, což obnáší třeba poplatky za zahraniční studenty nebo vlastní know-how, které prodávají, a k tomu ještě soutěží o granty. Problém je v tom, že na vzdělávací činnost jde opravdu málo peněz a je to hodně znát. Vezměme si příklad humanitních fakult, které sice mají vynikající vědu, ale nemají ji na takové úrovni a v takovém rozsahu jako technické, přírodovědné nebo lékařské fakulty. Proto problém s financováním dostihl nejdřív právě humanitní obory. Velmi často se totiž vzdělávací činnost dotuje z peněz na vědu a výzkum. To je velký problém, protože to fakulty brzdí v rozvoji výzkumné činnosti. Také se málo ví, že vysoké školy hospodaří s vlastní infrastrukturou. Není to tedy jako v regionálním školství, kde peníze putují jen na platy zaměstnanců a o budovy se starají zřizovatelé. Z peněz, které univerzity z rozpočtu obdrží, tedy musejí platit nejen mzdy zaměstnanců či stipendia, ale veškeré náklady na energie, údržbu a rozvoj budov a kolejí. Je nutné dívat se na to komplexně.

Wildová: Určitě. Na druhou stranu za problémy nemůže jen stát. Velká část problému je uvnitř univerzit. Když porovnáte, jakým způsobem se rozdělují finance na různých univerzitách a poté uvnitř těchto univerzit, například jak mají nastavené mzdové tarify, jsou tam velké rozdíly. Například Masarykova univerzita tu situaci dlouhodobě řeší. Průměrný plat odborného asistenta tam je o 16 tisíc vyšší než plat odborného asistenta na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K tomu ale určitě poví víc pan rektor.

Bareš:  Je třeba říct, že rozpočet nám nominálně roste, v posledních dvou letech dokonce víc, než jsme byli zvyklí. Problémem jsou všechny ty doprovodné jevy, které reálnou hodnotu rozpočtu snižují. Kromě již zmíněné inflace a zdražování energií si také nejsem jist, do jaké míry je racionální v tuto chvíli petrifikovat 130 procent průměrné mzdy pro vyučující na středních školách. Nechci tím říct, že se zde finance nemají navyšovat, naopak, určitě mají, protože každý z nás chce, aby naše děti byly vzdělávány dobře ohodnocenými učiteli. Nevím ale, zda je tou správnou cestou dávat si takový závazek v době, která je poměrně nestabilní. Část HDP, kterou vynakládá vláda na vysoké školy, opravdu postupně významně klesá, což je důsledek přístupu několika předchozích vlád. Ty rovněž mohou za to, že vysoké školy musejí netriviální část prostředků nahrazovat z evropských strukturálních fondů. A z těch pak dorovnávat nedostatek financí. Pokud sečteme všechny finanční toky, které do vysokého školství jdou, ať již přes investiční strukturální fondy, nebo strukturální fondy „měkčí“, například na podporu nových studijních programů, dostaneme se k úplně jinému číslu. Jenže čerpání strukturálních fondů dříve či později skončí. Musíme si proto říct, zda jsou vysoké školy podfinancovány – a to jsou – a kde tedy budeme prostředky velmi brzy hledat.

A jak se na vysokém školství v tomto stavu projeví ten stále vzrůstající počet dětí, které se na ně budou hlásit?

Bareš: Vzrůstající demografickou křivku nelze číst jen nominálně. V roce 2018 jsme měli kolem 90 tisíc devatenáctiletých a v roce 2027 jich bude až 125 tisíc. Musíme si ale uvědomit ještě jeden zásadní fakt. Jsou to děti tzv. generace X, chcete-li, tak tedy tzv. Husákových dětí, a mají mnohem větší míru vzdělanosti, než měly generace předchozí. A to je třeba nějak zohlednit. Někdo by mohl říct, že si tu jen tak akademicky povídáme, ale není to tak. Máme před očima jasnou pilotní studii: minimálně dva roky po sobě nyní sledujeme enormní zájem o všeobecné vzdělávání na středních školách. Chceme přece být vzdělanostní ekonomikou a společností. Míra vysokoškolsky vzdělaných má vliv například na to, jak se lidé rozhodují ve volbách či jaká je míra platební neschopnosti nebo nezaměstnanosti v jednotlivých regionech. A ještě chci říct něco, za co od určitých skupin nesklidím pozitivní reakce. Představa, že se máme mladou generaci snažit za každou cenu dostat do učňovských a specializovaných odborných škol, je naprosto chybná. Ani děti, ani jejich rodiče to nechtějí a nebudou chtít, což nyní vidíme v přímém přenosu. A my se tomu musíme přizpůsobit. To je důležitější než to, zda vysoké školy dostanou například přidáno deset miliard do rozpočtu – především vzdělávací oblast vysokoškolského sektoru je podfinancována. Uvedená částka představuje hrubý odhad toho, co by systému pomohlo. Ovšem ve spojení s dalšími kroky. Primárně je však nutné změnit středoškolský systém, zaměřit se na všeobecné vzdělávání, na výuku jazyků, a mít tak větší flexibilitu ve výběru povolání.

Ta generace, která nyní míří na střední školy, už je ale „ztracená“, protože tyto děti jdou často studovat něco, co vůbec nechtějí, že?

Bareš: Jsem přesvědčen, že si nemůžeme jen tak říct, že tato generace, plus minus čtyři roky, je „ztracená“. A tak je pošleme, kam se dá, protože jsme pro ně zrovna neměli žádnou jinou nabídku či kapacitu. Řekněme si, kdo za to může: jsou to kraje, které nezareagovaly na postupně se měnící poptávku ze strany mladé generace, která prostě nechce na učňovské obory. Technologie se rychle vyvíjejí, a pokud něco umím, ale ta technologie je nahrazena, tak jsem najednou velmi obtížně uplatnitelný na trhu práce. V tomto směru jsme až příliš naslouchali „kapitánům“ průmyslu, kteří chtějí především vychovávat levnější pracovní sílu. My se ovšem musíme zaměřit na všeobecné vzdělávání a polytechnické obory. A především teď musíme provést rychlé kroky, tedy navýšit kapacity tříd, možná postavit nové budovy a rychle transformovat střední školství, aby odpovídalo poptávce 21. století.

Baierl: Musím říct, že změny už jsou patrné. Například viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar už delší dobu nevolá po učňovských oborech a naopak hájí všeobecné vzdělávání.

Wildová: Velmi podstatné bude ale také to, jak na změny budou reagovat studijní programy na vysokých školách. Studenty na něco připravujeme, ale zároveň netušíme, co přijde za dvacet let. Musíme počítat s tím, že generace, kterou vzděláváme, bude možná v budoucnu nucena měnit profesi, učit se znovu nové dovednosti, takže je nezbytné nebýt rigidní.

Bareš: Jde především o systémové kroky, které musíme učinit. Vědět, kam má náš vysokoškolský systém směřovat, co má být jeho výsledkem. Strávil jsem několik let v USA, kde vysoké školy fungují ve zcela jiném legislativním rámci, nicméně zajímavou inspirací je například systém přijímacího řízení, které nemusí být založeno jen na testu studijních předpokladů nebo na oborových testech. Zjišťovat je možné také míru motivace, výsledky předchozího vzdělávání. Pokud má někdo na střední škole vynikající výsledky, umožněme mu, že bude na vysokou školu přijat bez přijímaček. Stejně tak, má-li třeba vynikající skóre v matematické olympiádě, měl by mít možnost dostat se na zvolený obor bez přijímacích zkoušek. Z mého pohledu je takový uchazeč motivovanější než takový, který dosáhne požadovaného počtu bodů u přijímací zkoušky. Tak se oklikou dostávám opět k velmi podstatnému faktu: totiž že si musíme udělat pořádek na vysokých školách samých. Od některých škol poslouchám, že potřebují víc peněz, aby si srovnaly platové tarify. A nemluvím teď o celkových mzdách. Nastavení tarifů je ale čistě v jejich rukou. Míra autonomie vysokých škol je u nás možná nejvyšší na světě, což s sebou nese velké výhody, ale zároveň odpovědnost.

Jak je to s rozdělováním finančních prostředků pro jednotlivé obory? Proč humanitní a sociální vědy dosahují na méně peněz než přírodovědné a technické obory? Kvůli zmíněnému výzkumu?

Baierl: Humanitní obory provozují vědeckou činnost v menším měřítku, mají méně příležitostí dostat se ke grantům než přírodovědné a technické obory. Každý akademik, který vzdělává studenty, musí zároveň bádat, vědecká činnost je součástí jeho práce a také součástí tarifu. Já jako archeolog jsem měl například proti filozofům větší šanci získat granty a publikovat, tudíž fakulta měla víc peněz za vědeckou činnost a mohla navýšit mzdy. Tarify tedy nebyly stejně vysoké, což je ten problém. Na to si lidé z humanitních oborů stěžují.

Bareš: Omlouvám se, ale to je řešení vnitřních problémů škol na veřejnosti. Tarif si mohou rektoři nastavit sami: předloží návrh akademickému senátu a příslušný předpis se pak zašle ministerstvu školství, které jej registruje. Půjdu ale zpět k vaší otázce, která je zásadní. Způsob financování vysokých škol je velmi komplikovaný, jak už naznačil pan předseda na začátku debaty. Představme si celý rozpočet. Když budu mluvit o Masarykově univerzitě, tak 42 procent z něj tvoří institucionální podpora, to znamená peníze, které od státu dostaneme za to, že vzděláváme a pěstujeme vědu, velmi zjednodušeně řečeno. Zbylých 58 procent tvoří prostředky za zahraniční studenty, granty, mezinárodní granty a další aktivity. Skladba fakult napříč českými univerzitami je sice odlišná, největší problém s financemi však mají fakulty, kde institucionální podpora tvoří až 90 procent rozpočtu. A je otázka, zda je to tím, že nejsou konkurenceschopné, zda se v příslušné oblasti nevypisuje dostatek grantů, zda jsou neúspěšné v zahraničí atd. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že poměr by měl činit zhruba 70 procent garantované institucionální podpory a 30 procent by mělo být „soutěžních“.

Když se budeme bavit přímo o finančních částkách, zmínili jsme zhruba deset miliard ze státního rozpočtu, které by vysokým školám mohly systémově pomoci. Je reálné, že ty peníze v době konsolidování financí dostanou?

Wildová: Těch deset miliard je jen odhad, kolik by veřejné vysoké školy na svůj chod a vzdělávací činnost potřebovaly. Ale ony potřebují také nějakou předvídatelnost a stabilitu rozpočtu. Částku 10,5 miliardy korun požadujeme pro vysoké školy v rámci našeho střednědobého výhledu počínajícího rokem 2024. Pro další rok je to poté 11,6 miliardy s tím, že by to mělo reflektovat změny a výzvy, do kterých se vysoké školství dostává. Vzhledem ke stavu veřejných financí, který zmiňujete, ale vůbec nevíme, jak bude situace vypadat.

A na co má jít oněch 900 milionů, které vláda letos slíbila vysokým školám?

Wildová: To byla snaha pomoci ještě letos vysokým školám získat okamžité peníze k navýšení mezd vysokoškolských pracovníků. Tedy snaha posílit finance vysokým školám, aby ony mohly posílit vnitřní rozdělování prostředků. Jak už jsme ale řekli několikrát, řadu kroků musejí univerzity provést samy, jinak se stane, že ty peníze jimi pouze protečou a nic se nezmění.

Několik fakult se nedávno zapojilo do protestní akce, požadovaly mimo jiné právě zrovnoprávnění platových tarifů mezi jednotlivými obory. Protestem na sebe nejvíc upozornila Filozofická fakulta UK. Nemůže to na veřejnost působit moc aktivisticky a není to spíš kontraproduktivní?

Baierl: Určitě ne. Reálně nám hrozí to, že z vysokých škol začnu zaměstnanci odcházet. Akademici jdou nezřídka raději učit na střední školy nebo pedagogickou profesi opouštějí úplně. Pracovníci z humanitních fakult umějí například většinou velmi dobře minimálně dva jazyky, není pro ně problém najít si jiné zaměstnání. Musíme brát v potaz, že nejvíc uchazečů se tradičně hlásí právě na humanitní obory, a může se tak stát, že kvůli nedostatku vyučujících budeme nuceni některé obory uzavírat. Hodina pravdy (protestní akce fakult – pozn. red.) směřovala k tomu, aby se už teď jasně ukázalo, že vláda to s vysokými školami myslí dobře a má snahu něco dělat. Jednali jsme ještě s minulým ministrem školství Balašem, ten slíbil, že po výsledcích analýzy připomínek, které na ministerstvo školství zaslali rektoři, proběhnou další jednání se zástupci vysokých škol. Mezitím nastoupil nový ministr Bek, který by měl nejprve jednat s konferencí rektorů, poté s Radou vysokých škol a následně by měl říct, co se bude dít letos a v dalších letech. Jako odbory tedy není čekáme a doufáme, že výsledky pro nás budou příznivé.

A když ne, tak co uděláte?

Baierl: Potom budeme muset vymyslet, co dál, k jakým krokům přistoupíme. Nechci říkat, že na všech vysokých školách panuje šílená situace, příkladem budiž Masarykova univerzita. Ale ve velké části škol odborní asistenti pobírají jen zaručenou minimální mzdu a přivydělávají si někde jinde, aby situaci zvládli. A to je špatně, takto to být nemá.

Neztrácí vzhledem k tomu, že pedagogové kvůli penězům často utíkají učit raději na střední školy, působení na akademické půdě svou prestiž?

Baierl: Myslím, že prestiž profese je pořád stejná. Ti lidé jsou na to, že působí na vysokých školách, hrdí. Ale musejí nějak uživit rodinu. Řeknu příklad. U nás na univerzitě působil elektrikář, který pobíral zaručenou minimální mzdu. Když jsem se ho ptal, proč mu stojí za to tady zůstávat, odpověděl mi, že je pro něj prestižní říct někomu cizímu, že pracuje na vysoké škole. Musím připomenout, že současný ministr školství je bývalým rektorem Masarykovy univerzity, proto věřím, že přijde s účinnými podněty.

Wildová: Pan ministr Bek je v úzkém spojení s premiérem Fialou a věří, že jeho představy a plány jsou správné. Nicméně i on je přesvědčen, že řadu kroků musejí provést samy vysoké školy, a to velmi rychle. Po jejich stávkové pohotovosti jsme vysoké školy vyzvali, aby nám popsaly své mechanismy rozdělování financí, jak chtějí dojít k větší efektivitě. Je to velmi zajímavé čtení. Vidíme, že někde už je cesta nastartovaná. A jde to vše ruku v ruce, někde mají pořádek ve financích, vedení univerzity strategicky rozhoduje a úspěch se pak přenáší i do organizování vědy, získávání peněz a grantů. Tak v autonomním systému vypadá kvalitní řízení univerzity. Pak jsme se ale také od dalších vysokých škol bohužel dočetli pouze to, že mají málo peněz a nevědí, co mají dělat.

Baierl: Teď budu trochu mluvit za zaměstnance. Je nezajímá, jak mají školy systém nastavený, potřebují si vydělat za odvedenou práci důstojné peníze a potřebují vidět, že se něco děje už teď.

Bareš: Každá univerzita může s institucionální podporou od státu zacházet, jak se rozhodne. Což vychází i z toho, že se liší skladbou svých fakult. Je na akademických senátech jakožto nejvyšších samosprávných orgánech, aby si pravidla vhodně nastavily. Uvedu extrémní příklad. Kdybych získal politickou podporu akademických senátů, mohu například zcela legitimně rozhodnout o tom, že celý objem financí, který jsme dostali, půjde na posílení vědy podporující farmacii, abychom například řešili aktuální velký problém s nedostatkem léků. V naší zemi ovšem panuje velký institut nedůvěry, neustále si něco přepočítáváme, ověřujeme, kontrolujeme, což se týká i vysokoškolského prostředí. Zmínili jsme velkou míru autonomie vysokých škol. Chceme ji snad ztratit? Chceme, aby nám stát říkal, jak máme nastavit tarify, jaké studenty máme přijímat, kolik máme mít zaměstnanců? Toho bych se velmi obával.

Wildová: Ano, to je přesně ten rozdíl proti regionálnímu školství, kde stát reguluje i kurikulum.

Bareš: Kdyby měl stát ve vztahu k fungování vysokých škol významně větší roli, opět by narostl vliv například průmyslové lobby, která by vyvíjela tlak na rozvoj oborů pro ni dnes výhodných. Pokud nám stát začne zasahovat do vnitřních pravidel, bude mít logicky zájem především o profese, jako jsou lékaři, zdravotní sestry, IT odborníci, psychologové, možná právníci. Nebude tolik stát o politology, sociology nebo filozofy. Myslím, že ohledně protestů bychom měli být přiměřeně aktivní a dobře vybaveni argumenty, paralelně je ale třeba odvádět dobrou práci „doma“.

Baierl: Ačkoliv ctím akademické svobody a autonomii, musím teď promluvit jako odborář. Některé akademické senáty by si měly uvědomit, že mohou pracovat trochu jinak, aktivněji. Předsedové senátu mohou ostatní členy ovlivnit a pomoci rektorovi s jeho vizí, pokud se s ní akademická obec ztotožní. Může ale nastat situace, že představy akademické obce, senátu a rektora se zcela liší. Rektor se volí na čtyři roky, zatímco senáty jen na dva až tři. Proto si předsedové senátu musejí být vědomi své síly něco měnit.

Bareš: Oceňuji, že téma financování vysokých škol se i mediálně probírá ze všech stran. Je mnoho věcí, které by bylo dobré změnit. V některých případech tomu brání restriktivní postoj ze strany Národního akreditačního úřadu nebo současná platná legislativa. Pomohlo by nám například, kdybychom studenty přijímali přímo na univerzitu, ne na jednotlivé programy. Je to podobné, jako když jdou děti ze základní školy na střední a přesně nevědí, co chtějí dělat. Ani končící středoškolští studenti často přesně neumějí odlišit drobné rozdíly mezi studijními programy, především v té humanitní a sociálněvědní oblasti. Paradoxně nejvyšší míra dokončování studia je na lékařských fakultách, přitom to obnáší velmi náročné a dlouhé studium. Je to dáno tím, že tito studenti jsou velmi motivovaní, pečlivě vybraní a uvědomují si, co jejich budoucí práce bude obnášet. Zatímco na humanitních oborech se často stává, že studenti si po určité době uvědomí, že to není studium přesně pro ně, a přestoupí na jiný studijní program, který pak úspěšně dokončí. Pomohlo by nám tedy, kdybychom – jako mnohde v zahraničí – mohli přijímat na univerzitu nebo aspoň na fakultu, a ne pouze na jeden konkrétní studijní program. Současná legislativa nám to však neumožňuje, což je zbytečná bariéra.

Co nejdůležitějšího teď vysoké školy čeká a co se bude dít?

Wildová: Jak už jsme zmínili, ministr Bek přichází s poměrně jasnou a progresivní vizí, jak situaci kolem vysokých škol, ale celkově i situaci škol v regionech, tedy základních a středních, řešit. Bude mluvit s rektory, shromažďujeme všechny podklady. Ale znovu říkám, všechny strany si uvědomují, že nejde o jednostrannou záležitost a že zodpovědnost je jak na státu, tak na vysokých školách a jednotlivých fakultách.

Baierl: Musím přiznat, že jsem oslovil kolegy s tím, zda by měli chuť založit stávkové výbory. Ale říkám to jen předběžně, zatím vůbec nic nevyhlašujeme. Především zjišťuji, jaký je stav. Pevně ale doufám, že se rozumně domluvíme s ministerstvem školství a že zaměstnanci dostanou signál o navýšení rozpočtu pro vysoké školy a budou moci důstojně žít a pracovat.