Na zadní straně obalu, mimochodem velmi pěkném, knihy Miroslava Hlauča Letnice je dobrozdání literárního kritika Petra A. Bílka tohoto znění: „Na člověka dýchne čas meziválečných experimentujících vypravěčů… Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné.“ Předpokládám, že citát bude z lektorského posudku, kterým text doporučil k vydání. Nebylo by nezajímavé dozvědět se, jaké „meziválečné experimentátory“ má na mysli a jak zdůvodnil onu „zajímavost“ a „zábavnost“. Neboť o knize Miroslava Hlauča (nar. 1967) lze říct zajisté různé věci, ale právě tohle bych si nevybral. Byť samozřejmě „zajímavé“ může být cokoli, stejně jako „zábavné“: člověk se může „zajímavě bavit“, i když třeba skládá uhlí, ryje záhon, stěhuje těžkou skříň do pátého patra bez výtahu. Nebo čte Letnice, knihu, která se umístila na třetím místě v anketě Lidových novin (osm hlasů) a kterou porota kritiků nominovala mezi tři nejlepší tituly české prózy loňského roku. Jde zajisté též o horkého kandidáta na Magnesii Literu. Čím to asi je?

Jen autosugescí těžko. Letnice představuje ten druh textu, jenž vyvolává od pohledu značná očekávání a respekt. Má úctyhodný rozsah a patřičné románové „nastavení“. Při prvním doteku budí dojem důstojného literárního díla starého střihu. Působí tradicionalisticky, tedy žádný „experiment“, jako dílo vyzrálého a konzervativního vypravěče, který není na žádné novoty, ale ctí nároky žánru. A skutečně: děj je umístěn do času a prostoru, má postavy, dokonce velmi mnoho postav, klasický vypravěčský jazyk, lze předpokládat, že to všechno bude vytvářet i bohaté dění. Od prvních stránek vzniká dojem, že půjde o takzvané „velké vyprávění“, tedy epiku s celkovým pojetím světa, jež se zrcadlí v příbězích, které pak tvoří dohromady kompaktní a univerzální celek. Čili že kniha bude mít nějakou ideu, nějaký obsah, který se projeví literárními nástroji a prostředky. A také že to bude text, který se nebrání představě, že chce něco důležitého sdělit. Tomu by nasvědčoval i podtitul Rozpomínání na konec světa, což zní dostatečně vznešeně a zároveň vágně, ale lze si představit, že se tím naznačuje, že nepůjde jen tak o něco všedního a prostého, ale o druh zážitku, jejž kultivovaný čtenář už jaksi předem ocení a který těžko může přinést jiný umělecký žánr než ten vrcholný, tedy román.

O čem to tedy je? O konci světa snad tak úplně asi ne, ale o problému, jak skončit rozepsaný text a co s ním udělat, to už ano. Děj je situován do roku 1903, začíná se na Květnou neděli, končí o oněch letnicích čili svatodušních svátcích. Tato církevní terminologie (každá kapitola je takto určena) je významným „ornamentem“ textu, přičemž sama o sobě nemá větší význam, ale dejme tomu, že jaksi nadzvedává text čímsi duchovním. Dění je zasazeno do malého zapadlého městečka Svatý Jiří v blíže neurčené středoevropské lokalitě, vzhledem k velkému výskytu maďarských jmen a termínů (například příslušníci šlechty se titulují gróf, nejbližší větší město je Pressburg, tedy Bratislava…) by se dalo odhadovat, že je to někde v Uhrách, ale není nutné nad tím dumat. Rozhodně nejde o realistický historický román, což je to poslední, co by bylo možné autorovi vyčítat. Podle jeho představ – a mnoho recenzentů mu přitakalo – by mělo zřejmě jít o román magickorealistický, neboť se v něm vyskytují magické a mytické prvky, jimiž se to místo odlišuje od „světa líných řek a širokých rovin“, tedy od světa, ve kterém se tyto prvky už nevyskytují. Obyvatelé Svatého Jiří chodí po hladině rybníka, levitují na poli, komunikují se zvířaty, ryby loví bez udice tak, že je přemlouvají, aby se nechaly chytit. Když někdo onemocní, léčí ho Marie „s prsty měkkými jako mech“, která si pak ty prsty myje v potoce, takže „všechno zlo a bolest odplouvá dolů do světa líných řek“. V neděli, která je posvátná, přicházejí na náves vlci, kteří nikomu nic neudělají, ale jaksi zvyšují magičnost místa. Sochy svatých tam mluví, objevují se andělé a ještě nějaké jiné bytosti, lidé tam zkrátka žijí obklopeni zázraky a nadpřirozenem. Obyvatelé mají zvláštní jména, třeba Odysseus, Isolda, Vergilius, Esmeralda, Metuzalém, Hypatie… Prý proto, že nikdo se nesměl jmenovat stejně, takže běžná jména brzy došla. Jedině kněz se jmenuje už tisíc let Metoděj, nyní Třiačtyřicátý: ten má na starosti matriku, kam všechno zapisuje, ale protože se sem tam splete nebo ji nevede podle všech pravidel, stane se předmětem zájmu úřadů z nemagického světa, který tam pošle kontrolora. To však až v druhé části knihy.

Zajisté přitažlivé a jaksi lákavé prostředí magické komunity (kdo by neměl rád „magický realismus“ a kdo by zazlíval autorovi, že četl Sto roků samoty a taky by chtěl být trochu Garcíou Márquezem…) je však zaseknuté a zamrzlé v nehybnosti. Magické prvky jsou především jakousi ornamentální ozdobou, bez toho, aby v příběhu měly nějakou aktivnější roli. Postavy, které jimi disponují, nejsou samy o sobě „magické“, podobně jako není „magické“ dění: celku chybí přitažlivost a fatalita opravdu „magického“ světa, která vzniká souzvukem či konfliktem nadpřirozeného s přirozeným. Tady jde o jednotlivosti, které do sebe ale nezapadají, jedna událost nesouvisí s druhou a nedává patřičný smysl. Jako by se na pódiu rozestavily bizarní figurky, které sice samy o sobě jsou pěkné a pitoreskní, ale jediné, co zmohou, je mávat rukama, šoupat nohama a případně vypouštět magické zvuky a mlhu. Tak i vypadá „myticko-epický“ prostor Hlaučova textu. Jako nakypělý polotovar, který imituje román tím, že ho nafoukne plynem řídkého děje, který není ani moc „zábavný“ ani „zajímavý“, ale s jeho pokračujícím prouděním hlavně otravný. Je za tím nepochybně mnoho upřímné snahy, nepochybně dobrých úmyslů, které budí sympatie, avšak román není věc dobrých úmyslů, ale talentu – a také štěstí, že ten talent je použit odpovídajícím způsobem.

A to, při vší úctě k autorovu odhodlání, bylo nad jeho síly. Nepodařilo se mu do textu vdechnout život, rozpohybovat ho k vlastní existenci. Ne že by se v jeho knize stále něco nedělo, naopak, pořád se tam vrší jedna „magická“ podivnost za druhou, ale výskyt těchto „atrakcí“ je vnějškový, bez vnitřní logiky a „pravdivosti“, takže vyprávění postrádá přirozenou dynamiku a spád. Jinými slovy: je zcela bez napětí, statické, ba často úmorné, navzdory veškeré magičnosti až nesnesitelně suchopárné. To platí pro epizody, které se zdají nahodilé a bez kontextu, i když, pravda, někdy docela „zábavné“. Petr A. Bílek měl možná na mysli tu, v níž archaičtí vlci sežerou toaletní papír, výdobytek moderní doby. Ale platí to zcela pro hlavní dějový oblouk, pro příběh Odyssea Pastýře, hrdiny, který se po letech vrací do rodné vsi, kde ho považují za mrtvého. On se však prostě znovu dostaví, bez cavyků se zapojí do dění, přičemž jaksi bezděčně přebere svému bratru Tomášovi dívku, krásnou Julii, kterou onen Tomáš našel v lese, když se Julie, zklamaná v lásce, odhodlala skončit se životem… Inu, proč ne?

Příchod Odyssea je autorem traktován jako další nadpřirozenost, neboť má být mrtvý a pohřbený na hřbitově. Padají tam slova jako vzkříšení a zmrtvýchvstání, takže se jaksi nabízí interpretace ježíšovská či něco na ten způsob. Jenže tento motiv je nedbale a klopotně rozehrán, farář Metoděj se jen podiví, že není mrtvý, když tedy je pohřbený, a pak už všechno zůstává jen v nejasném zárodku a náznaku. Ne proto, že by šlo o nějakou hlubší „nedořečenost“, ale proto, že autor zjevně nebyl schopen s tím něco dalšího udělat, takže všechno ustrne v bezradnosti a bezkrevné jalovosti. Julie opustí Tomáše, nastěhuje se k jeho bratru Odysseovi, ten si toho dlouho jakoby nevšímá, pak mu to dojde, když s Julií odjede do města, do toho Odysseus vzpomíná, jak miloval Marinu, ale ta mu umřela, konečně si tedy všimne, že ho miluje Julie. My čekáme, jestli si toho všimne také Tomáš, říkáme si, že aspoň nějak by se v tom románu mohlo něco dít, ale marná je všechna naděje. Dál se odvíjí těžkopádné líčení s velmi nízkým obsahem invence. Scény jsou servírovány v husté polevě nekonečných a nemotorných promluv, zdlouhavě a nesmírně rozvlekle. Dočíst román do konce vyžaduje zvláštní sebezapření masochistického druhu. Upřímný obdiv všem, kdo to do toho konce dotáhli. Revolver ale nakonec vystřelí.

Nejzajímavější na knize je její úspěch v tzv. odborných kruzích. Moje hypotéza je, že lidem, kteří se ještě o českou literaturu zajímají – a vyjadřují se k ní –, stačí už málo. Žijí si ve svých blocích a bublinách, fandí si navzájem a čtou si svá dobrozdání, v nichž vyhlašují trendy a objevy, čímž dávají najevo, že se toho také účastní. A k tomu už toho moc nepotřebují. Možná ani číst. Však to zkuste s Letnicemi.

Miroslav Hlaučo: Letnice / Rozpomínání na konec světa. Paseka, 384 str.