Vláda odsunula na později dvě výrazné podzimní krize ve školství a zdravotnictví, které spolu snesou poměrně jasné srovnání: jejich prapodstata tkví v roky odkládaných reformách, které se stále odsouvají naléváním peněz.

Protest lékařů tedy skončil. Jak ho hodnotí zástupci obou stran? Zhruba takto: ať už to dopadlo jakkoli, minimálně celá stávka upozornila na těžké podmínky, přesčasy a zatížení lékařů v nemocnicích. Těm se zvednou o několik tisíc platy. Získali také příslib, že se od přespříštího roku dostanou jejich platy do rozmezí 1,5- až trojnásobku průměrné mzdy. Učiní se reformní kroky v otázce vzdělávacího procesu i nemocniční péče. Prezident České lékařské komory Milan Kubek vidí dohodu jako slušný kompromis a šéf Lékařského odborového klubu Martin Engel se nejprve poradí s kolegy a pak dohodu také stvrdí. Píše se rok 2011 a tohle vše jsou skutečné ohlasy na memorandum tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09).

Zpátky do roku 2023. Premiér Petr Fiala (ODS) s ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem (TOP 09) ukončují protesty dohodou, mimo jiné podepsanou Milanem Kubkem a Martinem Englem, v které zdravotníkům zvýší platy a mzdy o několik tisíc a uklidní je příslibem, že ty samé věci, které dekádu stály na místě, se tentokrát rozhodně změní. Líbivá srovnání však přece jen bývají zjednodušující; změnilo se tedy v českém zdravotnictví za poslední dekádu vůbec něco?

Zatímco v roce 2011 mluvili protestující lékaři a jejich zástupci jako o jednom z kamenů úrazu o nízkém podílu HDP mířícího do systému zdravotnictví, v posledních letech se i kvůli covidovým letům výdaje vyšplhaly k průměru zemí OECD. To samé platí pro počet lékařů, který průměr OECD dokonce překonává, na průměru je i počet zdravotních sester či prostředky vynaložené v přepočtu na obyvatele. Co naopak jako jedna z mála statistik výrazně vyčnívá, je počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel. Průměr OECD (nejnovější data z roku 2021) se pohybuje něco málo nad číslem čtyři, Česká republika je na čísle 6,7. Například v Dánsku stačí na 1000 obyvatel nemocničních lůžek 2,5. Podle dat Eurostatu patří Česko k těm „nejrobustnějším“ i mezi zeměmi EU.

Počet zdravotníků v nemocnicích akutní péče se za pět let zvýšil téměř o desetinu, jak ukazují data Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Loni měli víc než 116 000 pracovních úvazků. Rostly i jejich platy a mzdy, většině profesí víc než průměrná mzda v Česku, která se zvýšila asi o 37 procent.

Co se změnilo dál? Vláda před deseti lety chtěla jít cestou větší spoluúčasti a větších pravomocí pojišťoven, které budou mimo jiné tlačit nemocnice k potřebné reorganizaci. V Česku nepříliš dotažený systém totiž nevytváří pro pojišťovny příliš konkurenční prostředí. Současná vláda se však zdánlivě chystá jít směrem úplně opačným. Systém nezávislého veřejného zdravotního pojištění dostal v podobě současné dohody poněkud zabrat.

VZP se totiž rozhodla na politickou objednávku zažehnat vládní potíže a vyplatit lékaře, zdravotníky a další zaměstnance nemocnic z vlastních rezerv. K tomu je třeba připočíst, že skrze vybraný mechanismus úhradového dodatku bude nařizovat všem zařízením včetně nestátních a soukromých, v jakém objemu mají peníze směřovat ke kterým zaměstnancům, tedy centrálně určovat zvýšení jejich mezd.

Už tento krok vzbudil u expertů či některých zástupců nemocnic a pojišťoven ostrou kritiku, v níž padají slova o socializaci či zestátnění. Přitom ještě tvrdší krok se chystá na příští rok. Jedním z příslibů, který z protestů vzešel, je totiž vznik speciálního zákona o odměňování zdravotníků. Ten by měl nemocnicím, z nichž jen hrstku přímo řídí stát, rovnou ze zákona růst platů a mezd nařídit jako procentuální podíl ze zvýšení úhrad od pojišťoven. Ministr Válek mluví rovnou o čemsi jako minimální mzdě pro lékaře či zdravotní sestry. Tedy jinými slovy, stát se bude snažit ze zdravotního pojištění „zadotovat“ mzdy, aby se navýšila procentuální část za běžnou pracovní dobu.

„Zdravotní pojišťovny mají zákonem určenou svoji roli v tom, aby nakupovaly zdravotní péči. Nemohou a nemají přímo určovat navyšování platů zaměstnanců ve zdravotnictví,“ kritizoval nynější vládní dohodu s lékaři Ladislav Friedrich, prezident Svazu zdravotních pojišťoven, který sdružuje šestici menších pojišťoven. Další a výrazný posun směrem k oslabení role pojišťoven by mohl nastat už od roku 2025.

Mladí dodali energii, starší ráz „tradice“. Čeho tedy vlastně nynější protest dosáhl? Zatím toho samého, čeho o dekádu dřív. Na počátku protestu stálo nebývalé vzedmutí mladých lékařů, kteří se vzbouřili proti snaze legalizovat naprosto běžné porušování zákoníku práce v nemocnicích. Ke stovkám hodin dobrovolných přesčasů, které jsou v praxi podle mladých lékařů často dobrovolné jen na papíře, chtěla novela zákoníku práce přidat stovky navíc. Tedy tak, aby se zlegalizovala současná praxe, kdy se limit běžně a výrazně překračuje.

To sice neprošlo a zákoník práce se vrací do původní podoby, jenže to také zřejmě znamená návrat k původní praxi ignorování limitů daných zákonem. Požadavky řešit systematicky problém přesčasů přitom přebilo něco zcela jiného, do jednání se s vervou vložily „staré kádry“ z odborů a vedení lékařské komory. A dominantní se stala otázka peněz. Sečteno a podtrženo: do systému se nalije pár miliard navíc z peněz klientů VZP, mladí lékaři budou sloužit stovky přesčasů dál a hlavním tématem se stal požadavek na další desítky miliard, které mají mzdy a platy lékařů dostat do úrovně jedenapůlnásobku až trojnásobku průměrné mzdy, tedy zmiňovaný speciální zákon o odměňování.

Zvláštní renta

Pokud by byl někdo ještě na pochybách, že se rozehrála hra o velké peníze, k tomuto požadavku, jehož hodnota se pohybuje v desítkách miliard korun, začalo vedení lékařské komory prosazovat opět myšlenku „výsluh“ pro lékaře. V konečném důsledku tu tak máme poněkud paradoxní situaci, kdy protest, který chtěl dosáhnout snížení počtu přesčasů, míří k požadavku, aby lékaři za to obrovské množství přesčasů začali dostávat už roky před důchodem zvláštní rentu.

Jak ale ukazuje porovnání se zeměmi OECD, nalévání peněz zjevně k žádnému zlepšení problémů nevedlo. Všichni od odborníků přes vládu po rozladěné lékaře se přitom zaklínají tím samým: důležitá je systémová reforma. Všichni to vědí už desítky let, a žádná politická reprezentace ani titíž zástupci lékařů, kteří jsou mimo jiné v čele svých organizací od roku 2006, s tím nedokázali udělat nic. A vyvolává velké pochybnosti, zda to s nynějšími přísliby bude jiné.

Vzhledem k tomu, že počet lékařů či jiného přetíženého personálu magicky během několika let nenaroste a při srovnání se zeměmi OECD se ani nezdá tím nejpalčivějším, nabízí se dlouhodobě to stejné řešení – snížit celkovou zátěž. Návod je tu přitom už odpradávna – zjednodušit těžkopádný proces vzdělávání lékařů, zásadně seškrtat a zefektivnit systém akutní lůžkové péče a přenést některé povinnosti na jiný personál.

Tedy zaměřit se na neuvěřitelně hustou síť nemocnic a nadprůměrný počet lůžek akutní péče, které se věnuje 156 nemocnic. Lůžek akutní péče je zhruba 47 000. Počty hospitalizací přitom dlouhodobě klesají, za pět let jich ubylo o 12 procent a ošetřovacích dní přibližně o 15 procent. V roce 2022 bylo 1,7 milionu hospitalizací a 9,36 milionu ošetřovacích dní ve všech nemocnicích. Odborníci upozorňují, že si obdobně velké země vystačí jednak s výrazně nižším počtem zařízení akutní lůžkové péče, jednak by vznikl prostor pro mnohem víc zařízení věnujících se dlouhodobé a následné péči. Pro pacienty to bude znamenat o něco delší dojezd, pro management nemocnic zásadní změny v organizaci práce.

Ministerstvo zdravotnictví i další aktéři o tom kromě dalších příslibů připouští diskusi. Jde o jednoduchou a zásadní rovnici: méně lůžek akutní péče, na nichž budou pacienti kratší dobu, více lůžek následné péče, která nejsou tak personálně i finančně náročná, více kompetencí dalším zdravotnickým či méně kvalifikovaným pracovníkům, méně administrativy – to vše pak může vést k ušetření nejen samotného času lékařů, ale i značných prostředků, které bude možné bez dalšího nalévání peněz do zdravotního pojištění využít efektivněji.

Situace, která značně připomíná protest za změnu podmínek před dvanácti lety, může mít také zcela stejný konec. VZP se opět může pustit do snahy tlačit na omezování počtů lůžek, změnu struktury péče či rušení nevytížených oddělení, nakonec třeba i nemocnic. Snaha tu byla i po posledním protestu, vždy ale narazí na nepřekonatelný odpor, do kterého se nakonec zapojí „místní“ pacienti, odbory i politici. Není zkrátka populární rušit voličům „jejich“ nemocnici. Politiky přitom v té zásadní době, kdy by se mohlo začít se změnami, opět čekají volby, nejprve do krajů a potom i do sněmovny. Lékařům se tedy může opět přihodit to samé, po delší dekádě mohou zůstat jen vzpomínky na sliby z Fialova memoranda. A zdravotnictví, které bude potřebovat čím dál víc „dolévat“.