Miloš Zeman se na sklonku svého prezidentského úřadu naposledy uráčil vystavit korunovační klenoty. Zlí jazykové říkají, že to bylo kvůli tomu, aby tím zabránil vystavit je novému prezidentovi, jak se to zavedlo. Ale mohl v tom být i nějaký sentiment, neboť začátky jeho prezidentství jsou už navěky spojeny se slavným vrávoráním a civěním na tu památku ze vzdálených časů.

Z časů, které jsou tak odlišné od těch dnešních… Právo vystavit svatováclavskou korunu je jedna z mála příležitostí, možná jediná, kdy se současná „hlava státu“ dotýká nějaké hlubší dimenze vládnutí. Tedy panování, no prostě že sedí na Hradě, na tom složitém komplexu paláců, kostelů a jiných budov, které vznikly v souvislosti s jiným druhem státu. Současný prezident, dosazený lidově-estrádním hlasováním, je víceméně nahodile ustavená politická funkce, k níž se v současnosti člověk dostává cestou, při níž neodejde bez potupy on ani ti, kdo ho do ní poslali. Korunovační klenoty jsou v takovém systému roztomilou starožitností, ke které má shodou okolností takový člověk klíčky.

V Česku se z nějakých důvodů klenoty ukazují jen jednou začas. Je to zvyk, který je v Evropě spíš výjimečný. Má své zastánce i odpůrce, existují dobré důvody pro jedno i druhé. Osobně si myslím, že ty rituály, které provázejí vyjímání klenotů, mají něco do sebe a možná by jich byla škoda. Jako každého rituálu.

Takže se vyjmou z korunní komory, koruna, která je symbolicky umístěna na lebce svatého Václava, žezlo, říšské jablko a další náležitosti jsou přeneseny, spolu s tou světcovou lebkou, do lodi katedrály. Do ní pak přicházejí lidé, aby na tu zvláštní věc pohlédli. Letos jich opět bylo velké množství, fronta se po celé ty dny táhla až hluboko pod Hrad a lidé v ní čekali průměrně tři až čtyři hodiny. Stáli v počasí nijak příjemném a čekali, aby se podívali na něco, co by si mohli snadno vygooglovat a v pohodlí podrobně prohlížet celé hodiny. Jenže oni chtěli vidět na pár minut právě je: to pravé, to skutečné, to, co se nedá ničím nahradit. Chtějí být blízko něčemu posvátnému. Něčemu, co ze světa už skoro úplně zmizelo, ale ta středověká věc naznačuje, že to tady kdysi bylo a dodávalo zvláštní smysl všemu, nad čím panovalo.