Vyprahlá krajina, mrtvá srna, uschlé slunečnice a znepřátelení farmáři. Nejnovější snímek Bohdana Slámy Sucho vstoupil do kin uprostřed selských bouří napříč Evropou. Snímek reflektuje aktuální problémy jako šetrné zacházení s krajinou, protesty ekologických aktivistů a tvrdé praktiky v tuzemském zemědělství. Film je ale především sociální sondou do hlubin české vesnice. Na pozadí souboje dvou sousedských klanů jde hlavně o letní love story dvou mladých lidí. Etablovaný tuzemský režisér, jenž vkládá naděje do mladé generace, přiblížil neblahou situaci, která panuje jak na českém venkově, tak na pražské FAMU. Režisér válečné fresky Krajina ve stínu nebo romance Venkovský učitel už stříhá další film a přibližuje svoji vizi filmového Švejka. Má to být snímek plný mrtvol hnijících v zákopech a zápachu smrti, kde si na obrazy Josefa Lady jen těžko vzpomenete.

Váš snímek Sucho se odehrává na českém venkově. Sám žijete na statku v jižních Čechách a k přírodě máte blízko. Inspiroval jste se ve svém okolí?

Ten snímek je stoprocentně fikční, ale některé postavy vycházejí z lidí, které osobně znám. Ale nejde přímo o konkrétní sousedy a rozhodně nejsem takový blázen jako Josef (postava Martina Pechláta – pozn. red.), ani nepocházím z rodiny velkozemědělců.

Děj se odehrává v lokalitě Moravského Toskánska, které je plné prosluněných plání, vysušených travin a polí. Proč jste filmové dění zasadil právě tam?

Když jsem začal psát scénář, tak jsem si dělal rešerše s cílem zjistit, která česká krajina je nejvíc postižena suchem. A nakonec se ukázalo, že tou nejvíce trpící krajinou je právě Moravské Toskánsko. Točili jsme tam také kvůli tomu, že je to ohromně přitažlivá a vizuální krajina. Chtěl jsem točit o jakémsi abstraktním kraji, jenž je postižený suchem. To jsem se snažil promítnout i do vizuálního způsobu snímání. Snažili jsme se být co nejabstraktnější. Proto by vlastně ve výsledku bylo ideální, kdybychom točili na poušti. Ostatně i tato krajina trochu poušť připomíná.

Sucho, kontaminace vody a znečišťování přírody. Přicházíte s tématem, které se osobně dotýká problémů zemědělců na českém venkově, když Evropou otřásají farmářské blokády. Berete to jako výhodu?

Nejde o to, jestli nějaké okolnosti a vlivy zvnějšku pomohou filmu, ale naopak. Zda může ten můj snímek pomoci něčemu, co my jako společnost řešíme. Já nemohu odhadnout, jestli můj film bude rezonovat. Ale pokud pomůže rozvířit otázky kolem udržitelnosti, způsobu hospodaření a zacházení s krajinou, tak je to jedině dobře. Sám jsem vystudoval Stavební fakultu ČVUT. Konkrétně obor vodní hospodářství a právě otázka hospodaření s vodou a téma vody v krajině je něco de facto kruciálního. Pamatuji si, že nám neustále říkali, že největším nepřítelem vodohospodářů jsou zemědělci. Když se splachuje voda do půdy, tak se likvidují vodní toky. Velmi důležitá je otázka užívání chemie v biosféře. My jako lidi musíme dokázat přemýšlet tak, abychom pomohli krajině lépe se obnovovat a našli způsoby, jak hospodařit šetrněji. To téma se dotýká nás všech. Vždyť celý náš život je spojený s vodou. My sami jsme v podstatě vodní bytosti a voda je základní podmínkou našeho života. Když máte špatnou vodu, máte špatný život...

Kromě klimatických a zemědělských problémů se v Suchu objeví i ekologičtí aktivisté. Těchto „klimatických teroristů“ v poslední době přibývá a mluví se o nich čím dál víc. Především v souvislosti s útoky na obrazy Éduarda Moneta nebo Gustava Klimta...

Podle mě je to logická reakce mladých lidí, kteří žijí v úzkosti, že nikdo pořádně neřeší klimatické problémy a globální oteplování. Mona Lisa si určitě nezaslouží, aby ji někdo poléval polévkou, ale ti lidé si rozhodně zaslouží pozornost. Jejich postoj je výrazem jakéhosi zoufalství a pocitu, že lidstvo dostatečně neřeší otázku udržitelné planety. Jsou to mladí lidé, mají svůj temperament a vlastní přístup k projevu. Projevují to sice extrémním způsobem, ale zároveň upozorňují na důležité téma. Je mi sympatické, že jim to není jedno.

Postava malého farmáře Josefa je jakousi obdobou moderního hippies. Žije pouze z toho, co si sám vypěstuje. Josefova rodina nemá elektřinu a děti mají přísně zakázáno používat mobilní telefony. Lze si vůbec představit, že to v dnešní době může fungovat? Vždyť sociální sítě se rapidně podepsaly do komunikace dnešní společnosti. Kdo nemá Facebook, Instagram nebo Twitter, jako by nebyl...

Vznik sociálních sítích byl evoluční proces, kterému nešlo zabránit. Popírat to je nesmysl, ale mně stačí mobil. Já osobně jsem se nikdy nevyskytoval na sociálních sítích, což je dané i tím, že jsem nikdy netrpěl nedostatkem sociálních kontaktů. To je ale také provázané s mou profesí režiséra a pedagoga na FAMU, který musí často a hodně komunikovat s lidmi. A těch rozhodně není málo. Mám dost sociálních kontaktů na to, abych vyhledával další na sociálních sítích. Intuitivně jsem nevstoupil tam, odkud teď mnozí vystupují, jelikož až nyní pochopili, že takový způsob komunikace je vlastně devastující. Je přirozené, že lidi přemýšlejí o tom, jaké by to bylo, žít někde na ostrově mimo digitální svět. V tom se zásadně podepsal také covid, jenž lidem z měst připomněl, jak důležité je mít přístup k přírodě. Lidé si díky tomu znovu uvědomili a připomněli, jak moc důležitá je krajina pro člověka.

Do podvědomí českých diváků jste se zapsal především jako filmový režisér, ale natočil jste i několik televizních seriálů (Nevinné lži, Kancelář Blaník, Doba a život soudce A. K.). Plánujete se vrátit na televizní pole?

Zrovna teď připravuji pro Českou televizi třídílnou adaptaci románu Dešťová hůl od Jiřího Hájíčka, jenž se také dotýká půdy a dnešního venkova. Hlavním tématem je ale vztah mezi lidmi a půdou.

A co říkáte na bobtnající trh čím dál populárnějšího streamingu?

Audiovize poslední dobou expandovala obrovským způsobem. Podle mě je to paradoxně až znepokojující, když si člověk uvědomí, kolik času stráví sledováním seriálů. Nabízí se otázka, zda to není projev nějakého základního zmenšení našich životních možností. Musíme si uvědomit, že ze všeho nejdůležitější je přímý kontakt mezi lidmi a reálná, sociální interakce. Kvůli tomu se také bojím, že se lidé zavřou sami doma s filmovými příběhy. Je mi líto, že se pozornost přesouvá k jakémusi médiu víc než k přímé lidské interakci. Zároveň ale musím říct, že je to obrovské rozšíření v rámci filmové profese. Mladí režiséři a filmaři se mohou uplatnit nejenom na poli celovečerního filmu, ale také v rámci televizních seriálů nebo internetových webseriálů. Vše ale nabízí své pro a proti. Ty dobré věcí se utopí v záplavě balastu. Tak to ale bylo vždycky...

... a vždycky asi bude. Nicméně kromě režírování také učíte na pražské FAMU. V Suchu vidíte naději v mladé generaci, máte to tak i na škole?

Jistě, absolutně. Jinak bych tam neučil. Jsem nadšený z toho, jaké studenty na FAMU máme. Jak přemýšlejí, z jakých perspektiv se dívají na svět a jakým způsobem se vyjadřují. Pokládám za veliké štěstí, že mám možnost se stýkat s takovým množstvím nesmírně talentovaných lidí. Pro mě je zároveň hrozně důležité se od mladých učit.

V kuloárech se mluví o tom, že z FAMU vychází čím dál méně úspěšných absolventů katedry režie. Často jsou zmiňováni studenti scenáristiky či dokumentu nebo konkurenční školy v Písku a ve Zlíně...

Stejně jako se raduji z toho, když se někomu podaří něco natočit a etablovat se v oboru, tak jsem hodně nešťastný z toho, když se to někomu nedaří. Prosadit se v našem oboru je neuvěřitelně složité a těžké. Každý si nenajde tu svoji cestičku k profesi. Každý zkrátka nemá to štěstí, výdrž a usilovnost. Já ale všem ohromně fandím, ale jako pedagog musím za školu říct, že my nemůžeme dopředu vědět, kdo uspěje. Zato jim ale můžeme dopřát a poskytnout prostředí, kde se studenti režie a dalších oborů profesně a umělecky rozvíjejí. Hned tři krátké filmy od Petra Pylypčuka, Anna Wovra a Jana Hechta z FAMU letos bojují o Českého lva za nejlepší studentský film. Do českých kin v těchto dnech také vstupuje absolventský snímek Michala Kováče A máme, co jsme chtěli. Kromě toho úspěšně debutoval Adam Koloman Rybanský se svým dramatem Kdyby radši hořelo z roku 2022, tento rok bude mít premiéru celovečerní debut Adama Martince Mord, který stříhal můj syn Matěj. Čerstvý držitel Českého lva Damián Vondrášek skvěle natočil webseriál Pět let a nyní stříhá pokračování série o Josefu Hasilovi Král Šumavy: Fantom temného kraje. Ale přiznávám, že se může stát, že vezmeme někoho, kdo nemá to celoživotní soustředění a tah na branku. Přesto ale máme řadu úspěšných, talentovaných a nadějných studentů. Je to těžké, ale nemohou to dělat všichni...

Nedávno se filmová škola otřásala v základech. Jak pokračuje kauza s uniklými e-maily a údajnými odposlechy na FAMU?

Pro mě to byla dost traumatizující situace. Je to celkově velmi citlivá a nepříjemná událost, která měla zůstat za zdmi školy. Přece nemůžeme přistoupit na to, aby nás ovlivňoval nějaký anonym. Když někdo ukradne soukromou mailovou korespondenci a zveřejní ji, tak bych předpokládal, že škola rázně zakročí. Domnívám se, že vedení nebylo schopné tuto situaci adekvátně zpracovat. Řešení interního problému skrze veřejnou komunikaci je tristní. Reakce měla být rozhodně tvrdší.

Zatím není jasné, kdo za únikem e-mailů stojí, ale spekuluje se, že by to mohl být jeden z pedagogů...

Nechápu, kdo by to mohl být, a především jaké motivace ho k tomu vedly? Děsí mě představa, že to je někdo z vnitřku školní komunity. Někdo, kdo by si skrz to upevňoval svoji pozici a moc. Pro mě je to celé záhada, obrovské zneužití důvěry a prachsprostá krádež! Teď je to ale předmětem policejního vyšetřování.

Filmová akademie je pár set metrů od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jak rezonovala otřesná prosincová střelba na FAMU?

Týká se nás to všech až bytostně, jelikož na filozofické fakultě učí i několik našich pedagogů. A někteří tam tehdy byli. Byl to obrovský zásah a celá ta událost vedla k daleko větší soudržnosti, protože si všichni lépe uvědomili, jak křehká je existence, fungování a hodnota akademického prostředí. Jeden můj známý to nazval „jedenáctým zářím českých vysokých škol“. A já s tím souhlasím a také si myslím, že by to mohlo přitáhnout víc pozornosti k tomu, jak hrubým způsobem je zanedbávané české vysoké školství. Přijde mi fascinující, že univerzitní pedagogové, kteří jsou špičkami a kapacitami ve svém oboru, mají tak malé příjmy, že nedokážou uživit svoji rodinu. Lidé by si měli uvědomit, jak je vzdělání pro celou společnost důležité, a také to, že je potřeba poskytnout akademickým pracovníkům důstojné pracovní podmínky. Proto mě také fascinuje, že teď máme vládu složenou ze spousty lidí z akademické sféry, kterým se to ale nedaří vidět...

Nedá mi to, ale musím se zeptat. Jak je na tom vaše už nějakou dobu připravovaná filmová adaptace Švejka?

Mám napsaný scénář, ale producentům se zatím nepodařilo sehnat dostatečné množství peněz na realizaci. Stále ale věřím, že ten film natočím. Vždyť to je součást naší národní kultury a identity! Humor, hyperboličnost a obrovská životní zkušenost Jaroslava Haška se silně vtiskla právě do Švejka. Ta knížka je navíc tak živoucí látkou, že jí žádné časové prodlení neuškodí. Už když jsem dělal rozhovor s Milošem Formanem, tak jsem se ho zeptal, jaký český román by si zasloužil adaptaci. A on ihned: „Švejk, to je jasné!“

Když se mluví o Švejkovi, tak si všichni představí ilustrace Josefa Lady a usměvavého Rudolfa Hrušínského. Můžete přiblížit, jak by Švejk vypadal v režii Bohdana Slámy?

Švejka čtu úplně jinak, než jak je známý z filmů Karla Steklého nebo Karla Lamače. Ty staré filmy se nechtěly vracet k válce, snažily se tu válečnou mašinerii zesměšnit. Postava Švejka je nejchytřejší postavou z celé knihy, protože blba jenom hraje kvůli tomu, aby si udržel vlastní lidskost a důstojnost. Dobrého vojáka Švejka chci natočit kvůli jeho výrazně antimilitantnímu postoji, jenž ukazuje nesmyslnost a brutalitu války a vraždění. To mně odjakživa přišlo aktuální a dnes si myslím, že je to stále aktuálnější. Moje interpretace je úplně jiná a vychází z toho, že válka je válka. Švejk by měl být plný zahnívajících mrtvol ve smrdutých jámách, které by překračoval se slovy „Aspoň bude dost kostí na mýdlo“. Musejí to být opravdové mrtvoly, čerstvý pach mrtvého masa a ztracené životy, ne dekorace od Josefa Lady. Vždyť jsme metaforicky na hraně války.