Když i Markéta Pekarová Adamová v březnu pojede na oficiální návštěvu Tchaj-wanu, můžeme tímto sympatický ostrov u břehů Číny definitivně vyhlásit poutním místem českých liberálních demokratů. Slovy, že je ráda, jak jsou v tom nejvyšší ústavní činitelé zajedno, předsedkyně sněmovny odkazuje na budoucího prezidenta Petra Pavla. Ten vzápětí po svém zvolení učinil tři kroky: sešel se s ředitelem BIS, překvapivě a zcela správně vládě připomněl, že by měla něco podniknout s důchodovým systémem, a konečně telefonoval s prezidentkou Tchaj-wanu Cchaj Jing-Wenovou.

Asi kdekdo, bez ohledu na politické sympatie, cítíme jistou absurditu této situace: politická reprezentace malé země, která je při pohledu z kosmické lodi jeden bod na planetě, si vybere druhý bod na opačném konci téže planety a tváří se, že v tom druhém bodě pohne zeměkoulí.

Část vysvětlení bude, že se považujeme za předvoj americké geopolitiky, která si Čínu vyhodnotila jako konkurenci v boji o dominantní postavení ve světě. Pak je ovšem nepominutelná otázka, proč nás mají víc zajímat geopolitické poměry v Jihočínském moři než třeba hospodářská výkonnost Německa, na kterém hospodářsky závisíme a které zase hospodářsky závisí na směně s Čínou, na mizejícím světě volného obchodu bez amerických sankcí.

O druhou část vysvětlení se postará vývoj naší domácí politiky. Brát se za Davidy proti Goliášům je sympatický pud. V Číně vládnou komunisté a k těm se lísal Miloš Zeman. Takhle se k Tchaj-wanu dostal předseda Senátu, nebožtík Jaroslav Kubera. Cesta na ostrov by se stala důležitou složkou jeho prezidentské kampaně, tudy chtěl oslovit tzv. havlovce.

Po Kuberově náhlém úmrtí zdědil Miloš Vystrčil s úřadem i tchajwanskou cestu. Vystrčilovi se do ní nejprve moc nechtělo, pak se rozhodl jet a svou diplomatickou nezkušeností ji ještě bombasticky vyhrotil. Na grémiu ODS, kde se před Vystrčilovým odjezdem jeho cesta probírala, byl proti například Alexandr Vondra, pro kterého to byla zbytečná radikalizace naší polistopadové politiky vůči Číně. A to je Vondra tzv. Havlův člověk.

Václav Havel vybavil českou zahraniční politiku na startu zájmem o lidská práva a občanské svobody, odtud náš neobyčejný zájem o Kubu, Tibet... a od Tibetu je zdánlivě kousek k Tchaj-wanu. Havel se svým životním osudem byl ovšem jedinečná osobnost, takže například audience na Pražském hradě pro dalajlamu měla i hmatatelný význam, protože mu pomáhala otevřít dveře k některým zdráhavým Zápaďanům.

Jakoby havlovských gest od Vystrčila, Pavla, Pekarové Adamové si všimnou nanejvýš tak americké velvyslanectví v Praze, pár think-tanků ve Washingtonu a Peking. A ovšem týmu Petra Fialy to skýtá možnost poučit přes Twitter čínskou ambasádu o státní suverenitě, kterou nasazujeme k tomu, aby si hlava bodu A mohla, kdy chce, zatelefonovat s hlavou bodu B, ale zásadně ji nenasazujeme, když se v EU rozhoduje o vytlačení automobilového průmyslu a průmyslu do Asie, zejména do Číny. Tchaj-wan je povrchní náhražka za státní politiku, na jakou naši ústavní činitelé prostě nemají.