Právnička Rita dostane neobvyklou nabídku. Má pomoci šéfovi drogového kartelu skoncovat s jeho krvavým byznysem a stát se tím, kým celý život chtěl být – ženou. Umím si představit, že taková premisa leckoho spolehlivě odradí hned zpočátku. I když si ale jako já řeknete – budu na sebe trošku tvrdý, tohle přece zvládnu –, přijde další překážka, tentokrát už téměř nepřekonatelná. Nový film Jacquese Audiarda Emilia Pérez je totiž i muzikál. Ano, trans-krimi-kartel muzikál!

Režisér Jan Hřebejk si nedávno postěžoval, že kolem sebe nevidí žádné mladé české filmaře. A že když už někdo z těch „mladších“ natočí něco dobrého, působí to spíše jako precizní řemeslná práce o třicet let staršího tvůrce. Zpravidla jsou to naopak „rutinéři“, kteří už mají svůj věk a na scéně se pohybují dlouho, kdo se snaží přijít s něčím hravým a alespoň na místní poměry odvážným (Viktor Tauš a Amerikánka). Pokud se mladí dnes stylizují do role zkušených praktiků a tíha přinášet do filmu svěží vítr leží na starší generaci (Audiard je ročník 1952), nemůžeme se divit, že při takových hrách ega vzniká tolik zbytečných filmů, které jeden rok z nedostatku něčeho lepšího možná oceníme, ale za další dva si na ně nikdo nevzpomene.

To, že Emilia Pérez získala deset nominací na Zlaté glóby (čtyři bohužel proměnila), samozřejmě nevypovídá až tolik o jejích kvalitách, jako spíše o dobovém vkusu, do kterého se jí podařilo trefit. Nejsem ani žena, ani muž, zpívá se melodramaticky v jedné pasáži. Na půl cesty zůstává ale prakticky ve všem. Film skládá tklivou poctu Mexiku, přitom se tam ani nenatáčel. Mluví o nezdolnosti ducha, přičemž nic z životní pouti hlavní hrdinky by nebylo možné uskutečnit, kdyby neoplývala neomezenými finančními možnostmi z prodeje drog. Privilegia bohatých či organizovaný zločin najednou nejsou problém, když slouží vznešenějším účelům, jako je národní či genderová identita. V jedné chvíli hrdinka založí spolek na vyhledávání nezvěstných, kteří zmizeli během únosů a válek gangů. Bývalý narkobaron tak pátrá po lidech, které kdysi někam zakopal, výborné. Tahle urputná snaha o závažná sdělení je na Emilii Pérez vůbec to nejzoufalejší, mnohem více než všechna patetická muzikálová čísla a promluvy jako z Esmeraldy (tehdy ještě telenovely nepotřebovaly změnu pohlaví, stačilo si sundat brýle a rovnátka).

Myslím, že právě tato poplatnost době a zároveň průměrnost jsou klíčem k úspěchu tohoto filmu. Viděl jsem nedávno během prokrastinace na sociálních sítích zpěvačku Taylor Swiftovou, předváděla zrovna takový ničím nezajímavý, obyčejný taneček, vrtěla se v bocích, mírně pohupovala zadkem, byla to spíše taková představa o tanci než tanec samotný, ale o to zajímavější byly komentáře pod videem. „Basic people (basic je označení někoho, kdo postrádá jakoukoli individualitu – pozn. aut.) love basic people.“ Něco na tom bude, ale platí to i naopak, jednou za čas si totiž tihle konzumenti zaměnitelných písní, seriálů a filmů s oblibou přivlastní něco, co jejich vkus zdánlivě přesahuje, nějaké to „skutečné“ umění, na kterém ukážou, že dokážou ocenit i něco divokého a na jejich poměry divného.

Spisovatel Umberto Eco pro to kdysi vymyslel označení midcult. Díla, jež si hrají na umění: chtějí používat prostředky vysoké kultury, ale nedosáhnou na ně, a tak je banalizují pro potřeby měšťáckého vkusu. Emilia Pérez je ukázkový příklad takového díla, postrádá ostrou hranu, vtip, není v ní cokoli provokativního, byť se snaží přesvědčit o opaku. Spisovatelka Susan Sontagová ve své eseji Notes on Camp uvedla, že klíčovými prvky tohoto stylu pohybujícího se na samé hranici kýče a pokleslosti jsou: frivolnost, nadsázka a záměrná umělost. Dává pak smysl, proč Audiardovo pomrkávání na režiséra Johna Waterse, legendu tohoto filmového subžánru (např. Růžoví plameňáci, Polyester), vůbec nefunguje. Emilia Pérez je totiž upjatá, do sebe zahleděná a sterilní slátanina. Bezpečně balancuje mezi nízkým a vysokým uměním, hlavně neudělat chybu.

Emilia Pérez, režie: Jacques Audiard, Francie/Belgie, 2024, 130 min., ke zhlédnutí na Netflixu, v kinech od 13. 2. 2025